|
|||||||||||||||||||||||||||||
|
|
||||||||||||||||||||||||||||
| Tarsicius: | 9/2006 |
| Rubrika: | Téma |
| Autor: | Redakce |
| Název: | Zde jsem, Pane, mě použij! |
| Článek: | Těmito slovy vyzýval ministranty otec Antonín Bratršovský, aby se stali Božími nástroji. Jeho samotného Pán použil, aby se stal otcem a velikým přítelem všech ministrantů. „Zde jsem, Pane!“ řekl 16. května 2006 otec Antonín svému Pánu už tváří v tvář. Jako vzpomínku na otce Antonína uvádíme rozhovor, který v Tarsiciovi vyšel u příležitosti jeho 70. narozenin, a výběr myšlenek, kterými povzbuzoval ministranty během posledních deseti let. Mnoho kněží v Čechách a na Moravě nemá přezdívku PADRE. Kde se vzala u vás a co vlastně znamená? Posledních 15 let totality jsem působil v Tanvaldě v Jizerských Horách. Od počátku mého působení se na tanvaldskou faru sjížděli mladí z Prahy i odjinud. V zimě lyžovali, v létě opravovali kostely. Při tom všem jsme se pochopitelně snažili také o nějaké duchovno. Když pak doma mluvili o svých zážitcích, nechtěli mě prozradit před komunistickými slídily, a tak jsem dostal jméno „padre“ – otec. Zdá se, že ani před revolucí v roce 1989, ani po ní jste nedostatkem aktivity netrpěl. Bylo tomu tak i v dětství? Jaké koníčky choval ministrant Toníček Bratršovský? Musím tě opravit – malý Toníček neministroval. Nedostal se totiž do ministrantské smečky naší vesnice. Mše svaté jsem se přesto rád co nečastěji účastnil. Kromě ní jsem měl i další koníčky. Například fotbal a atletika byly mou doménou. Kvůli zdravotním problémům jsem však nemohl aktivně sportovat, o to horlivěji jsem ale sledoval poslední stránku novin. Velikým koníčkem byla také klasická i dobrodružná četba. Vzpomínám si, jak jsem po okolních farách sháněl staré náboženské časopisy, protože nové, když přišli komunisté k moci, nemohly vycházet. To jste opravdu nikdy na vlastní kůži neministroval? Ale ano, ministrovat jsem začal brzy po tom, co jsem v patnácti přišel na gymnázium v Novém Městě na Moravě. A právě tehdy ve mně začala zrát myšlenka na kněžství. Jenže když jsem maturoval – bylo to právě v roce Gottwaldovy a Stalinovy smrti, maturitní komise nade mnou vynesla verdikt, že kvůli náboženským aktivitám s mládeží nesmím studovat na žádné vysoké škole. Rok jsem proto pracoval ve stavební firmě, a pak se dostal na pedagogickou školu do Ústí nad Labem, a tím i do litoměřické diecéze. Tak jsem se stal kantorem – učitelem. Jak se z učitele stane kněz? Učitelství mě velice bavilo, avšak myšlenka na kněžství mě neopouštěla. V ní jsem viděl naplnění svého života a přímou účast na budování Božího království na zemi. Taky jsem si řekl, že dobrých učitelů máme mnoho, ale kněží čím dál méně. Proto jsem se přihlásil do semináře v Litoměřicích – to byla bomba pro komunisty, kteří mě chtěli vyhodit. Obrátil jsem se však o duchovní pomoc k pateru Piovi do Itálie, a tak to najednou dobře dopadlo a mohl jsem studovat teologii. Uskutečnil jsem tak sen svého mládí a ani na okamžik jsem toho dodnes nelitoval. V roce 1997 jste stál u zrodu Tarsicia. Jaký to mělo smysl začít vydávat časopis zrovna pro ministranty? Abych to upřesnil, u jeho zrodu jsme stáli oba. Z kněžské zkušenosti jsem poznal, kolik bývalých ministrantů ztratilo víru, přestali ji žít a ani nezaložili křesťanské rodiny. Uvědomoval jsem si, že by se to u dnešních ministrantů nemělo opakovat. Je třeba je vést už během ministrantských let, aby zůstali Kristu věrni po celý život. Tak nám na jedné straně vyrostou muži, kteří založí křesťanské manželství, a jiní najdou kněžské či řeholní povolání, což obojí je pro život církve tak nezbytné. Co podle vás konkrétně znamená povolání ke kněžství i samotný kněžský život? Jak má vlastně běžný kluk ve třetím tisíciletí své životní povolání správně hledat? Kněžství je jeden z nejvzácnějších darů, které Kristus svěřil své Církvi. A hluboce prožívaný kněžský život je jednou z největších radostí na této zemi. Věřící chlapec a ministrant obzvláště by měl své životní povolání hledat v hlubokém spojení s Kristem a často si klást otázku: „Pane, co chceš, abych dělal?“ A hlas, který uslyší, následovat s pevnou důvěrou, že to je ta nejlepší cesta, po které má jít. Nesmí však zapomenout, že Ježíš někdy odpoví rázem, jindy to trvá celá léta. Odpověď však nezůstane dlužen nikdy! Životopis Narodil se 29. března 1934 ve Velké Losenici Vystudoval vysokou školu pedagogickou V roce 1966 po absolvování bohoslovecké fakulty vysvěcen na kněze Působil v Litoměřicích, Libuni, Horním Tanvaldě a v Jablonci n. N. Spoluzaložil Základní katolickou školu v Jablonci n. N. Kladl důraz na aktivní práci s ministranty a výuku náboženství Stál u zrodů časopisu Zdislava, Tarsicius a IN-dívčí svět, připravoval přílohu Acta curiae, inicioval několikeré vydání katechismu Život z víry Pravidelně sloužil mši svatou ve vězení, nemocnici i domově důchodců, duchovně se staral o řádové sestry na Maxově a jejich ústavní svěřence Zemřel 16. května 2006 |
| Pr/Qr: | 1632/0 |
|
Archivní článek