|
|||||||||||||||||||||||||||||
|
|
||||||||||||||||||||||||||||
| Tarsicius: | 11/2014 |
| Rubrika: | Brzy budem profíci |
| Autor: | Zdeněk Drštka |
| Název: | Málokomu pokání děs a hrůzu nahání |
| Článek: | Při našem posledním setkání, vážení pánové, jsme se zastavili u oltáře. A jak zajisté víte, hovoříme o oltářním stole neboli menze, centrálním místě eucharistického slavení, stole Pánovy hostiny. Není proto divu, když mu kněží a jáhnové při příchodu vzdávají úctu políbením, případně i okouřením. A stejně tak okuřujeme kadidlem i oltářní kříž. Znamením kříže také pokračuje mešní bohoslužba; to už jsme se ovšem přesunuli k sedes. Ano, nezmýlil jsem se: nezačíná, pokračuje. Už minule jsme si přece řekli, že bohoslužba začíná příchodem kněze s asistencí a vstupním zpěvem. Znamení kříže dělá společně kněz i všichni přítomní – ať duchovní, ať laici, všichni se sjednocujeme jedním a týmž gestem. Je to výraz dvojí skutečnosti – jednak takto společně vyjadřujeme, že skutečně vytváříme jedno jediné Kristovo tělo, jednak se tak symbolicky stavíme pod Kristův kříž a dáváme najevo, že od tohoto kříže očekáváme spásu. Znamení kříže je vlastně nejkratší vyznání víry v Boha ve třech Osobách. Říká-li tedy kněz „ve jménu Otce i Syna i Ducha Svatého“, můžeme si v tu chvíli uvědomit, že Bůh žije intenzivním vnitřním životem ve společenství Osob. A právě tak my, kteří jsme byli stvořeni k Božímu obrazu, v tu chvíli vytváříme osobní společenství jakožto obraz Nejsvětější Trojice. Následuje pozdrav, jímž se hlavní celebrant obrací k přítomným lidem – ke společenství církve. Také v něm – v rozšířené formě – zmiňuje božské Osoby. Tímto pozdravem nás krom toho upozorňuje na to, že Pán je přítomen mezi námi. Je to přece Duch Svatý, který z nás vytváří Kristovo tělo ke slávě Boha Otce. A všichni na tento pozdrav odpovídáme – co platí pro kněze, platí i pro lid. Společenství kajícníků Pak přichází „několik minut pravdy“. To je ta chvíle, kdy si uvědomíme, že bychom si mohli řádně sáhnout do svědomí, a že by taky nejspíše nebylo nejčistší. Také tehdy vystupuje do popředí jeden z aspektů církve, i když se nám to nezdá. Církev totiž není spolek dokonalých a bezchybných ideálů; církev je společenství lidí, kteří hřeší – ale kteří si to uvědomují a kteří prosí za odpuštění. Jen se zkusme podívat na jednotlivé způsoby, jak toto kající smýšlení projevujeme. Asi nejznámější způsob úkonu kajícnosti je ono populární „vyznávám se“. Je pravda, že v tu chvíli každý z nás mluví jen za sebe, tedy v čísle jednotném. Ale oslovuje v tu chvíli všechny přítomné, kterým přiznává svou slabost a které prosí o přímluvu. A k přímluvám je zvána i Matka Boží, všichni andělé a svatí – do hry tedy vstupuje i ta část církve, která už dospěla do nebeské slávy, takřečená církev vítězná. Na ni bychom jistě neměli zapomínat – vždyť spolu s ní vytváříme jedno jediné společenství. Někdy také můžeme vyznat svoje viny jinými slovy – prosbou o smilování a vyznáním, že jsme proti Pánu zhřešili. Zde je snad ještě lépe znát důraz na společenství církve; říkáme totiž „smiluj se nad námi“, „hřešili jsme“, „odpusť nám“… Je to dáno také tím, že hřích má společenský rozměr a zraňuje Kristovo tělo, společenství ve víře. Nejinak je tomu i v poslední možnosti kajícího úkonu, kde opakovaně voláme „smiluj se nad námi“. Jsme to my, Boží lid, který prosí o odpuštění. Je to církev, nevěsta Kristova, která se obrací s pokornou prosbou na svého Ženicha. A jejím jménem také úkon kajícnosti uzavírá kněz, který rovněž mluví v množném čísle – smiluj se nad námi, nikoli jen nade mnou, odpusť nám, nejen mně, doveď nás, ne pouze mne. Sluší se ovšem podotknout, že zvolání „Pane, smiluj se“, respektive ve své řecké podobě „Kyrie, eleison“, není v pravém slova smyslu kající prosba. Takto totiž ve starověku vítali panovníka, který přicházel mezi své poddané, a v tomto smyslu církev toto zvolání převzala do své bohoslužby. Kdybychom hledali hebrejskou variantu, našli bychom ji v radostném zvolání Hosana. Těmito slovy vítáme vítězného Krále králů, který přichází mezi nás. A za pozornost také stojí možná alternativa úkonu kajícnosti. Zvláště v neděli a v čase Velikonoc se totiž doporučuje nahradit jej kropením vodou. Tím se totiž připomíná náš křest, klíčový prvek církve. Křtem jsme se stali součástí církve, od křtu se odvozuje naše všeobecné kněžství, díky němuž se můžeme podílet na eucharistické slavnosti. Tak tedy plodné podílení! |
| Pr/Qr: | 1470/0 |
|
Archivní článek