|
|||||||||||||||||||||||||||||
|
|
||||||||||||||||||||||||||||
| Tarsicius: | 9/2007 |
| Rubrika: | Životní povolání |
| Autor: | Štěpán Pospíšil |
| Název: | Není prezident jako prezident |
| Článek: | Prezidenta republiky zná každý. Ale kdo je prezidentem hospodářské komory (HK), to už každý neví. Je to Dr. Ing. Jaromír Drábek (42 let). Ovšem není jen prezidentem, nýbrž také manželem a tatínkem dvou dětí. Jak to jde dohromady, o tom jsem si povídali s jeho rodinou – manželkou Jindrou (42) a dětmi Aničkou (16) a Honzou (14). Rámeček: Dr. Ing. Jaromír Drábek * 5.3.1965 Jablonec n. N. absolvoval ČVUT, Fakulta elektrotechnická, technická kybernetika, Praha, 1988, doktorát 1998 od roku 2002 prezident HK Než nám prozradíte, co to znamená být prezidentem (HK), zajímalo by mě, jak by vaší práci popsala vaše manželka: tedy kde pracuje váš manžel a jaká je náplň jeho práce? Je prezidentem Hospodářské komory. To je instituce, která pomáhá podnikatelům v jejich práci, zastává se jejich zájmů a názorů. A jaká je náplň jeho práce?... Jaromír: Konečně se po pěti letech dozvím, co si má manželka představuje, co já v té Praze dělám celé ty týdny (smích). Jindra: Hodně času tráví nad poštou, jezdí po republice, mluví s podnikateli a pak taky cestuje po světě, kde dělá obchodního prostředníka mezi Českou republikou a tím cizím státem. Honza: Ještě musíš říct, že tatínek tu celou komoru hlavně řídí a organizuje. A taky, že radí těm drobným podnikatelům a živnostníkům, kteří se na rozdíl od velikých firem neumí sami prosadit a obhájit před vládou a státem, a snaží se jejich názory prosadit, aby se v těch zákonech objevilo to, co jim pomáhá v jejich práci. Anička: Mě zaujalo, že tatínek v pondělí odjede do Prahy, v pátek se občas vrátí... A v sobotu a v neděli ho máme pro sebe. A pak máme zas další týden, kdy se to opakuje. Je to skutečně tak, nebo děláte něco úplně jiného? Jaromír: Já myslím, že Jindra s Honzou to řekli naprosto správně. Činnost komory spočívá jednak v pomoci živnostníkům a podnikatelům v jejich konkrétních otázkách a jednak v tom, aby prosadila co nejjednodušší zákony, aby stát ke každému přistupoval férově, nešikanoval je a tak. A co si máme představit pod tím označením prezident? Jaromír: Já se to snažím koordinovat jako hlava toho tělesa. Já vím, že to přirovnání k církvi hodně kulhá, protože církev je úplně jiné uskupení, nedemokratické, založené na nepozemských záležitostech, ale ta vlastní organizace je podobná, a protože ministranti mají v tomhle přehled, můžeme to takto přirovnat. Jako je farnost v církvi, tak u nás je základním článkem okresní hospodářská komora, kde se ti lidé scházejí, navzájem si radí a pořádají různé akce. K diecézi se dá přirovnat krajská organizace, která má také svého předsedu. Pak je ta celorepubliková úroveň, kde se scházíme na té naší „biskupské konferenci“, tedy předsedové těch krajských článků a radíme se o tom, jak postupovat co nejlépe společně. Ale na rozdíl od církve je to demokratická instituce, čili když chceme něco prosadit, musíme přesvědčit většinu - v tomto se to podobá zase spíše politické straně. V tomhle má církev obrovskou výhodu, že má Boží vedení a nepotřebuje nejdřív přesvědčit nadpoloviční většinu k tomu, aby šla správným směrem. A co je tedy tou konkrétní náplní práce prezidenta hospodářské komory? Jaromír: Pochopitelně já sám nemůžu obsloužit každého z těch 800 000 živnostníků, a proto máme tu výše popsanou strukturu, kterou se snažím řídit stejně jako se řídí každý jiný podnik nebo i církev, tedy musím říct dostatečně jasně a srozumitelně, co kdo má dělat, aby to pochopilo těch několik řídících pater pode mnou. No a pak je to ta běžná agenda, o které mluvila Jindra, to znamená, že na mě chodí různé podněty, stížnosti, žádosti o radu, žádosti o nápravu, ale i podněty k novým zákonům. To je má nejdůležitější práce, protože tato práce je nezastupitelná. To, čemu se říká legislativní proces, tedy tvorba zákonů tak, aby jim lidi rozuměli, aby byly co nejjednodušší, ale aby je stát dokázal kontrolovat, vyjednávání o tom s jednotlivými ministry i na úrovni vlády, to je ta nedůležitější, ale i nejtěžší část práce, protože tam člověk musí být připravený, vybavený argumenty, ale hlavně musí umět přesvědčit. Hodně se prý také nacestujete... Jaromír: Na zahraničních cestách většinou doprovázíme předsedu vlády nebo některé ministry, zejména ministra průmyslu a obchodu. Doprovázíme ho proto, že to přispívá k lepší prezentaci republiky v jiných státech. Většinou je to tak, že s námi jede i skupina podnikatelů, kteří si to ale samozřejmě musí zaplatit, protože je to pro ně příležitost, jak propagovat své firmy, jak získat třeba i nějaké zakázky. V řadě zemí se mnohem lépe shánějí zakázky, když to jednání proběhne u příležitosti státní návštěvy. Pokládáte se spíš za politika nebo podnikatele? Jaromír: Každý, kdo chce být v hospodářské komoře, musí být aktivním podnikatelem, čili já taky, i když u mě je to na pomezí, protože valnou většinu svého času strávím výkonem své funkce prezidenta hospodářské komory jednáním v Praze, po republice nebo v zahraničí. Je pravda, že pro mě je to zajímavá zkušenost nahlédnout do politiky, ale ze strany - tedy ne z politické strany, ale z boku - protože člověk se dostane do hodně blízkého vztahu s politiky, ale není přímo jedním z nich. Tedy má možnost to pozorovat z určitého nadhledu bez toho, aby se toho musel přímo účastnit ve smyslu, že by ho to na jedné straně ohrožovalo, nebo by mu to na druhé straně dávalo příležitosti. To osobně beru jako vzácnou zkušenost, protože člověk, když chce rozumět politice, tak má možnost se buď do toho přímo zapojit a časem se stát jedním z těch koleček, která tu politiku tvoří, nebo má možnost si o politice číst v novinách a pak někde na politiky nadávat v hospodě, a to určitě není ta správná cesta. Pro mě to byl způsob, jak poznat politiku bez toho, jak se do ní přímo zapojit. Přesto vás většina lidí asi vnímá jako spíše politika... Jaromír: To nepochybně, tomu nelze zabránit. Nejsem však přímo svázán s žádnou politickou stranou, přestože jsem v parlamentních volbách kandidoval do poslanecké sněmovny za KDU-ČSL jako nestraník. Ale musím říct, že mám intenzivní a korektní vztahy se všemi politickými stranami zastoupenými v parlamentu. Honzo, nemáš problémy mezi kamarády s tím, že tatínek je vnímaný jako politik? Honza: Ne, my se o politice s klukama často normálně bavíme, ale z nestranného pohledu. A pokud někdo má někdy nějaké narážky, tak většinou jen z legrace. Čím je podle vašeho názoru způsobeno, že politici bývají vnímáni jako špinaví lháři a pokrytci? Jaromír: To má několik důvodů. Jednak média soutěží o čtenáře a diváka a mnohem víc se jim hodí do krámu negativní zprávy, ukázat něco pobuřujícího, protože to je ve společnosti přitažlivé. A to je stejné jak u politiků, tak i u podnikatelů. Řadu let je vnímána politika jako špinavá a každý podnikatel je podvodník. Ono to tak prostě není. Procento podnikatelů, kteří jsou podvodníci, je úplně stejné jako procento uklizeček, které kradou. A u politiků je to úplně stejné, jen jsou trochu víc vidět, než uklizečky. Myslíte, že pokud byste nebyl věřící, práce v politickém prostředí by pro vás byla jednodušší? Jaromír: Určitě ne! Naopak – to je úplně přesně obrácený pocit. V mnoha případech si říkám, že kdybych nebyl věřící, tak bych byl v mnohem těžší pozici. Člověk si musí být vědom svých omezených schopností a musí být vděčný za to, co je schopen prosadit a dokázat. Ono to opravdu mnohdy není lehké: nepodlehnout tomu psychickému tlaku, když ten výsledek nepřichází tak, jak by si on představoval, a přichází padesáti- a třicetiprocentní, protože tak to nejen v té politice i v běžném životě prostě chodí. Měl by být každý křesťan aktivní v politice? Jaromír: Každý ne! Určitě to není morální povinnost vůči Bohu angažovat se přímo v politice, každý má přece jiné hřivny, každý dostává jiné vlohy a je třeba se jim přizpůsobit, jistě ne být všude za každou cenu. A je to stejné jako v jiných povoláních, tedy s každým Božím záměrem – každý nemůže být lékařem nebo knězem. V dnešní společnosti a nejen v politice je trochu problém v tom, že nejvíce aktivní jsou buď úplně ti mladí, nebo zase až úplně ti staří. Je to vidět v politice, ale i ve firmách – na manažerských funkcích máme velice málo schopných lidí právě v tom rozmezí mezi 45 a 55 lety. Když se podíváme do Evropy, vidíme, že právě lidé v tomto věku mají dostatečné zkušenosti. Proto pro politiku je důležité, že do ní jdou tito zralí lidé, až když mají dostatek peněz, čili nejdou dělat politiku proto, aby si vydělali. A přitom mají ještě dost sil na to, aby byli schopní vehementně argumentačně prosazovat to, to je třeba prosazovat. A tahle věková kategorie nám dost chybí. Já trošku narážím na to, že když jde do politiky člověk v pětadvaceti ihned po dosažení vzdělání, může být sice úspěšný, ale a to znám sám na sobě, mnohem lepší je nasbírat nějaké zkušenosti, a potom do toho argumentačního střetu jít nejen s vědomostmi, ale i praktickými zkušenostmi. Ale ono to platí i pro manažery a prakticky všechny vedoucí pozice ve společnosti. Aničko, co z tvého pohledu je na tátově práci nejzajímavější? Anička: Táta má opravdu dobrý personál, asistentku, tiskovou mluvčí, tajemníka a další vtipné lidi. Já bych ale nemohla dělat to, co dělá on, já na to přesně nemám ty hřivny. Jaromír: Já zase neumím skládat písničky. To ale říká Anička strašně důležitou věc, že pokud chce člověk uspět a přitom se z toho nezbláznit, tak si musí kolem sebe postavit tým schopných lidí, kterým důvěřuje a kteří důvěřují jemu. To je opravdu asi ta nejzákladnější podmínka pro to, aby se taková práce dala dlouhodobě dělat. Čím přijde zajímavá tatínkova práce tobě, Honzo? Honza: Hodně zajímavé je to propojení mezi „normálními“ lidmi a politiky, že je ta práce přesně na rozhraní. A taky je zajímavé to cestování do cizích zemí, že se za těch 5 let dostal do spousty států, kde poznal různé kultury a chování lidí, takže teď toho ví mnohem víc o těch zemích. Jižní Korea, Vietnam, Čína, Japonsko, Gruzie, Rusko, Pákistán, Omán, Katar, Turecko, Alžírsko, Tunisko, JAR, Nigérie, Maroko, Evropa až na tři státy celá, USA, Chile, Mexiko, Argentina, Brazílie, Kanada. Co pro maminku je nezajímavější na tatínkově práci? Jindra: Nejzajímavější je cestování, ale já bych tu práci stejně jako Anka dělat nemohla a ani bych jí dělat nechtěla. Já mám hřivny na něco úplně jiného. Ale pro mě je zajímavé, když doprovázím manžela na společenských akcích a večírcích, že potkám plno zajímavých lidí. Např. jsem se tak mohla seznámit s panem Špidlou, Topolánkem, Kalouskem, panem kardinálem Vlkem. Jste ve třídě kvůli tatínkovi celebrity, chtějí po vás spolužáci autogram? Honza: Kvůli tatínkovi určitě ne, spíš kvůli Aničce :) Má tatínkova práce pro vás i nějaké nevýhody? Honza: Pro mě to má nevýhody, že když je tatínek pryč a hájí zájmy podnikatelů, nemůže hájit mé zájmy tady a nemůže se mě zastat... A když přijede na ten víkend, tak se zastávám spíš já jeho! Jaromír: To je pravda! Přemýšleli jste někdy o tom, že by bylo lepší, kdyby nebyl prezidentem HK a radši byl třeba dělníkem u pásu, ale byl doma? Honza: Já myslím, že by možná stejně nebyl o moc víc doma, kdyby dělal na směny 12 hodin. Anička: Ale my taky nejsme prakticky celé dny doma. Jindra: Právě, my taky máme své aktivity během týdne, takže přes týden ráno odejdeme z domu a večer přijdeme. Jaromír: Opravdu, za těch pět let, co jsem prezidentem HK, je to výrazný posun, protože když jsem začínal, Aničce bylo jedenáct a Honzovi devět let. To jsem jezdil téměř každý den domů. Těch pět let je strašně dlouhá doba pro vývoj v rodině. A poslední dva roky je to přesně, jak říkala Jindra, že máme problém se přes týden sejít doma. O to důležitější jsou víkendy, které až na výjimky trávíme spolu. Jsme teď prakticky čtyři dospělí lidé, kteří si pracovní dny organizují sami, a tak pro mě není problém být v Praze naplno. Máte vy sám někdy chvíli, kdy byste chtěl být někým jiným? Jaromír: Určitě. Tak jak se člověku řada věcí podaří a má z toho radost, tak se řada věcí také nepodaří a pak nemá radost. Na druhou stranu, čím je člověk starší, uvědomuje si přísloví, že prohraná bitva ještě neznamená prohranou válku. V dnešní době si někteří kluci myslí, že pro úspěšného muže je rodina překážkou v pořádné kariéře. Co si o tom myslíš ty, Honzo? Honza: To není pravda! Protože když si vezmeme třeba právě tatínka: má dobré manželství, celkem dobrou rodinu až na výjimky (smích) a kariéru taky v podstatě udělal. Málem se dostal do sněmovny, to bych považoval za celkem dobrou kariéru. Co je podle tebe nejdůležitější, aby rodina dobře fungovala? Honza: Dobrá komunikace mezi členy rodiny. Abychom mezi sebou komunikovali přes SMS, ICQ, volali si, prostě o sobě věděli, přestože tatínek není přes týden doma. Tak aby neodpadl úplně, že bychom o něm nevěděli. To by určitě zhoršilo tu rodinnou situaci. Chtěla bys, Aničko, aby Tvůj budoucí manžel děla to samé co tatínek? Anička: Asi by mi to nevadilo... Co z vaší zkušenosti může být pro běžného typického kluka největší šok, když vstoupí do manželství? Jindra: Asi to, že začátku je to s tou ženskou k nepřežití (smích). Protože ta žena má prostě v sobě pocit, že toho muže promění k obrazu svému. Ale nepromění! (smích). Jaromír: Já jsem chtěl říct přesně to samé. My celých dvacet let, co jsme spolu, používáme to známé rčení, že žena si myslí, že se muž po svatbě změní a muž doufá, že se žena po svatbě nikdy nezmění, a oba jsou pak zklamaní. Tím, že tuto moudrost známe, pomohlo nám to vyřešit mnoho potenciálních sporů. Jindra: Ale museli jsme k tomu dospět a došli jsme tam až po asi osmi letech. Jde opravdu o to, že když ti dva začínají manželství, tak nikdy nevědí, co je čeká. A musejí oba hledat tu svou společnou cestu a ne si jít každý sám. Jaromír: A já jen doplním nutnost maximální otevřenosti komunikace, a to nejen jich dvou, ale postupně, jakmile jsou toho děti schopné, tak v rámci celé rodiny. Já to považuji za strašně důležité, to nám pomáhá nejen v manželství, ale i v rodinném životě udržet rodinu i ve chvíli, kdy jsou to dospělí lidé a každý si o svém čase rozhoduje sám. A pro mě je třeba hodně kladný výsledek, že Anička ve svých šestnácti letech je ochotná jet s námi na dovolenou. To je pro mě největší odměna. Anička: Asi je to tím, že kdyby táta byl s námi každý den, tak by ta dovolená pro mě už nebyla takový zážitek. Jindra: Ano to je pravda, že tím, že se přes týden nevidíme, nemáme si šanci zevšednět, a ten víkend si opravdu užijeme. A co je největší šok pro toho obyčejného kluka, když vstoupí do manželství? Jaromír: Já jen potvrdím, co říkala Jindra. Největší šok je to, že se ho žena po svatbě snaží změnit. Předtím ho miluje, strašně si ho chce vzít, a pak najednou, když to řeknu obrazně, týden po svatbě ten kluk zjistí, že má být úplně jiný! Máte nějaký osvědčený recept, když se ve vás tluče ten prezident HK - který má jistě dost práce, že by jí naplnil i víkendy - s manželem a otcem, který ví, že na něho čeká rodina. Co vám konkrétně pomáhá v rozhodování, zda máte být v Praze nebo doma? To měřítko tady už padlo. Pokud nemusím být výjimečně třeba jednou za čtvrt roku někde v zahraničí, pak víkendy máme vždy rodinné. Pokud by toto měřítko nebylo, byl by to problém. Já jsem si to zažil v předchozím zaměstnání ve firmě, kde jsme dělali speciální práce při stavbě elektrárny. A právě tyto práce se daly dělat nejlíp o víkendech, takže ty víkendy byly nezbytné. Taky bylo těžké prožívat tuto situaci pravidelně jako katolík a druhá věc to bylo těžké skloubit s rodinným životem. Proto jsem po určité době tento způsob práce opustil a šel jsem dělat něco jiného. Proto je to pro mě nyní mnohem jednodušší to takhle výhradně říct, protože v naší společnosti není obecná úcta ke svěcení neděle a to nemyslím jen liturgicky nebo nábožensky, ale i prakticky a proto je řada politiků, kteří svolávají různá jednání na neděle. Dokonce i Špidlova vláda se scházela na mimořádných jednáních i v neděli! Takže já jsem rád, že tohle si mohu zorganizovat podle svého a že tomuto nemusím podlehnout. To je právě zase ta výhoda toho stát mimo politiku a mít možnost si to zorganizovat sám. Až na výjimky tedy v neděli není způsob, jak mě donutit pracovat. My prostě žádné zasedání v neděli neorganizujeme. Pokud jsem na zahraniční cestě v muslimské zemi, kde se světí pátek a nikoliv neděle, pak se tomu člověk musí prakticky přizpůsobit, udělat výjimku, i když si samozřejmě tu neděli prožije po svém. Na závěr nám prozraďte, čím jste chtěl být jako malý kluk. Jaromír: Ani popelářem, ani kominíkem, jak si myslí Anička, ale policajtem. Strašně se mi líbilo řídit na křižovatce auta (smích). Přejeme vám i celé rodině hodně radosti z vašich společných chvil. Ptal se Štěpán Pospíšil |
| Pr/Qr: | 3033/0 |
|
Archivní článek