TOPlist
prosincové číslolednové čísloúnorové číslo


Jsi 1275943. návštěvník.
Tento den 296.
Svátek
Dnes má svátek
Soňa.
Redakce Tarsicia
blahopřeje.

Doporučujeme
Náhled titulní strany

Archivní článek

Tarsicius:11/2008
Rubrika:Téma
Autor:Štěpán Pospíšil
Název:Kněz = zločin proti republice
Článek:18. červenec 1950. Je noc. Na dveře roudnické fary někdo naléhavě buší. „Kdo je?“, ptá se rozespalým hlasem farní hospodyně. „Potřebujeme zaopatřit dědečka, umírá na zápal plic, zavolejte faráře!“ „Tak počkejte, já vám otevřu,“ odpovídá hospodyně a odemyká dveře, do kterých se nacpe skupina mužů v černých pláštích s pistolemi v rukou. „Státní bezpečnost – jdeme zatknout Josefa Pikoru,“ zakřičí jeden z nich a ostatní už prohledávají faru.

„Takhle proběhlo zatčení mého nadřízeného probošta Josefa Pikory, který dostal dvanáct let v tvrdém kriminále,“ vypráví otec Bohumil Kolář z Prahy. „Komunisté se v prvních letech po vítězném únoru soustředili na biskupy a na kněze, kteří měli větší vliv na mnoho lidí. Já tehdy byl mladý začínající venkovský kaplan, proto jsem pro ně byl malou rybou, tak mě zatím nechali na pokoji.“
Druhý den po zatčení probošta Pikory jel mladý kaplan na biskupství do Prahy a vše, co se stalo, oznámil generálnímu vikáři a jeho spolupracovníkům (kardinál Josef Beran byl již v té době internován). Den poté se dozvěděl, že státní bezpečnost pozatýkala všechny kněze na biskupství, se kterými před pár hodinami mluvil.

Obklíčená fara
„Na mě přišla řada za dva roky, kdy byly už "velké ryby" pozatýkány,“ vzpomíná otec Bohumil. „Byl srpen 1952. Dostal jsem zprávu, že zatkli mého kněžského přítele Antonína Bradnu, tak jsem si mohl na prstech spočítat, že po něm přijdu na řadu i já. A přišel – hned druhý den přijeli estébáci z Brna a obklíčili faru i její okolí, abych nemohl utéct. Zazvonili a já přišel otevřít. Stáli tam čtyři chlapi, kteří se vtrhli dovnitř. Přitom křičeli, že mě zatýkají a dělají domovní prohlídku. V jednom šupleti jsem měl dřevěnou pistolku, kterou jsem zabavil nějakému klučinovi na náboženství. Vzpomínám si, jak se jeden estébák úplně rozzářil, když tu pistolku našel, načež hned zesmutněl, když zjistil, že je dřevěná. Pak mě naložili do auta a odvezli do Brna, kde mě zavřeli do vyšetřovací vazby. Těsně před tím, než jsem vešel do vrat té budovy, spatřil jsem na rohu ulice veliký kříž s ukřižovaným Kristem. Přijal jsem to jako znamení, že jsem ještě naposledy před kriminálem mohl spatřit kříž.“

Vyšetřovací vazba
Nikdo z obviněných nesměl vidět, jak to ve vazební věznici vypadá, proto jakmile auto se zatčeným projelo vraty budovy, dostal obviněný pásku na oči, kterou mu dozorci nasazovali, kdykoliv opouštěl celu k výslechu. Otec Kolář strávil ve vyšetřovací vazbě necelý rok. Během této doby se dostal na vězeňský dvůr na čerstvý vzduch pouze jednou asi na deset minut, do sprch byl doveden přibližně jednou za čtvrt roku.
„Vyšetřovací vazba byla asi tím nejhorším úsekem vězení, protože jsem byl v nejtvrdším vězeňském režimu a navíc mě sužovala stálá nejistota. Nejtíživější byly samotky a hlavně mnohahodinové výslechy, ačkoliv jsem je zdaleka neměl tak těžké jako mnozí jiní, kteří měli v církvi nějaké postavení. Z nich se snažili různým fyzickým i psychickým mučením vytlouct, aby se dozvěděli ještě další jména nebo aby se přiznali ke zločinům, které nespáchali,“ vzpomíná na nejhorší období otec Bohumil Kolář. „Bylo však vidět, že věřící lidé všechny tyto útrapy snášejí mnohem lépe než nevěřící. Když zavřeli na šest týdnů nevěřícího na samotku, tak to bylo na zbláznění, ten vězeň by jim podepsal vlastní rozsudek smrti, aby se dostal ze samotky. Kdežto věřící člověk, když se modlil, bylo to pro něho úplně něco jiného. Když jsem byl sám po celé dny, rozdělil jsem si den tak, že jsem se napřed pomodlil radostný růženec, za pár hodin bolestný a odpoledne slavný. Mezitím jsem věnoval čas rozjímání, takže mi byla modlitba velikou posilou v těch nejhorších chvílích.“

Spiknutí proti lidově-demokratickému zřízení
Oblíbenou taktikou komunistických prokurátorů bylo obviňovat skupiny kněží ze spiknutí! Za to dostala celá skupina mnohem vyšší sazby trestů než u jiných obvinění. Otec Kolář se po necelém roce vazby ocitl před soudem se skupinou jedenácti obžalovaných, z nichž některé vůbec nikdy neviděl.
„Koncem června 1953 jsem u soudu konečně poznal spiklence, se kterými jsem se spiknul na rozvrácení republiky a lidově-demokratického zřízení, jakožto nepřátelé lidu,“ směje se otec Bohumil, ačkoliv tehdy mu do smíchu jistě nebylo. „Všichni jsme věděli, že soud je komedie konaná s vyloučením veřejnosti, že i když tam budeme povídat cokoliv, stejně to nemá žádný smysl a že ten rozsudek je předem naplánovaný.“
Vesměs všichni byli odsouzeni pro velezradu. Byl to oblíbený paragraf komunistických soudů, protože jej bylo možné napasovat na kteréhokoliv obžalovaného. „Nikdo si pořádně neuměl představit, co to ta velezrada je - někdo ji dostal třeba za to, že u něho našli nějaký politický vtip v kalendáři, jiný třeba řekl nějakou větu, která urazila vládní osobnost, někdo zase třeba znal někoho, kdo potom emigroval“, dodává otec Kolář.
Ve skupině s otcem Bohumilem Kolářem byli odsouzeni mimo jiných také otec Antonín Bradna (15 let vězení) nebo otec Karel Pilík (12 let). Otec Bohumil byl odsouzen na 10 let v komunistickém vězení. Amnestie v roce 1960 mu výkon trestu nakonec zkrátila o 2 roky.

V kartuziánských celách
Ještě než odsouzence z kněžské skupiny otce Bohumila rozvezli do různých věznic, sešli se na pár měsíců na jedné cele. „Byla to pro nás nevýslovná radost, že jsme po roce mohli být zase spolu, povídat si a vzájemně se povzbuzovat. Brzy nás však poslali do našich trvalých bydlišť – otec Bradna a otec Pilík byli v Leopoldově a já skončil ve Valdicích u Jičína.“
Valdické vězení bylo bývalým kartuziánským klášterem zbudovaný Albrechtem z Valdštejna, který Josef II. zrušil a přeměnil na vězení. „V tomto vězení byl vězněn také slavný lotr Babinský! Takže my jsme si kladli za čest, že jsme nástupci samotného Babinského“, usmívá se kněz, který strávil ve Valdicích sedm dlouhých let.
Uprostřed vězení je nádvoří s kostelem, který byl přestavěn na dílny. Průčelí kostela zůstalo zachováno. Na něm stojí socha zakladatele kartuziánů a patrona kostela. „Vždycky jsme si říkali, že vlastně bydlíme v klášteře a na svatého Bruna jsme v duchu slavili naši pouť.“

Řešení bytové krize
Vězňů stále přibývalo. Zahraniční státnici kritizovali komunistický režim, že má tisíce politických vězňů, avšak dělnická vláda odpovídala, že v Československu není ani jeden politický vězeň, že u nás jsou pouze protistátní zločinci. Těch však bylo stále víc a víc.
Otec Bohumil počítá: „V původním klášteře bydlel v kartuziánské cele jeden mnich. Za první republiky prý v tomto vězení bylo tři sta vězňů, ale za nás už jich tam bylo tři tisíce. Do každé cely nacpali tolik třípatrových postelí, kolik se jich tam jen vešlo. Říkali jsme si, že soudruzi tak geniálně vyřešili bytovou krizi v Československu.“

Přítel vrah
Otec Kolář však na roky ve vězení za vlády komunistické strany nevzpomíná jen negativně: „Pán Bůh si všechno řídí a mnohokrát jsem si uvědomil, že těm, kdo milují Boha, opravdu vše napomáhá k dobrému. Například se v kriminále člověk setkal s tolika výbornými lidmi, se kterými bych se na svobodě nikdy nesetkal. A to nejen s kněžími, od kterých jsem se jako začínající kněz mnoho naučil, ale i mnoho vzdělaných a zbožných laiků, kteří kdysi zastávali různá vysoce postavená místa."
"Také jiná setkání byla velice radostná", pokračuje ve výčtu s úsměvem na tváři. "Třeba s jedním vrahem odsouzeným na doživotí, který měl už za sebou šestnáct let, když jsem se s ním setkal. Ten ve vězení konvertoval, stal se z něho kajícník, jak když ho vystřihnete ze životopisů svatých – člověk zbožný, který chodil pravidelně ke svátostem, když byl s kněžími, který pomáhal kde komu, který zkrátka přijímal kriminál jako opravdové pokání. Radostný a usměvavý člověk! To bylo moc radostné setkání. Vždyť kdy má kdo příležitost setkat se s vrahem a spřátelit se s ním!“

Apoštol v každé situaci
„Zajímavé bylo“, pokračuje starý kněz ve svém vyprávění, „že ať jsem se ocitl kdekoliv – ať už ve vyšetřovací vazbě nebo pak po rozsudku v různých vězeních - vždycky kolem mě byli lidé, kteří toužili slyšet Boží slovo. Třebaže to byli různí lidé, byť jen matrikoví katolíci nebo dokonce úplně nevěřící. To prostředí v nich působilo, že se museli nad životem trochu zamyslet, a proto byli tak vděční, když se s nimi hovořilo o Božích věcech. Jeden obchodník, se kterým jsem strávil několik dlouhých měsíců na jedné cele, pořád chtěl s takovým zájem slyšet nové a nové věci o Pánu Ježíši, že jsme si probrali dějiny Starého i Nového Zákona, celý katechismus i řadu životopisů svatých.“


Vězeňská sakristie
„Absolutně nemožné bylo v kriminále sloužit mši svatou. Jednak jsme neměli nic ke slavení mše svaté a jednak každá sebemenší společná modlitba mohla být podnětem ke krutému potrestání. Sami jsme byli jednou na dva dny zavřeni na korekci (ledový vlhký sklep s betonovou pryčnou) za to, že jsme se na cele krátce společně pomodlili. Nebo jeden z blahoslavených mučedníků, otec Dominik Metoděj Trčka, který byl jeden čas mým zpovědníkem, zemřel na následky zápalu plic ze studené korekce, do které jej zavřeli na Štědrý den za to, že si v cele polohlasem pobrukoval koledu.
A přesto, ačkoli se to zdá nemožné, tak jsme za celou dobu ve vězení mši svatou měli denně. A to i přesto, že s námi na cele byl vždy aspoň jeden kriminálník, který na nás donášel dozorcům a který o tom nesměl vědět“, vypráví otec Bohumil.
Každý starší kněz znal nazpaměť všechny modlitby i texty k votivní mši k Panně Marii. A když přišel kněz, který je neznal, tak se to od něho rychle naučil.
„Jako kalich jsme používali lžíci od polévky, neboť jinou nádobu jsme neměli. Jeden novic, který vystudoval potravinářskou chemii, věděl, že v nejlacinějších rohlících, které stály dvacet haléřů, není nic jiného než mouka a voda. Ovšem rohlíky jsme nedostávali, ale byli mezi námi nemocní, kteří měli třeba těžkou cukrovku, a těm to lepší jídlo museli dodat, jinak by jim tam umřeli. Takže rohlíky taky byly dostupné. Z nich jsme nakrájeli maličké kostičky jako hostie. No, ale nůž jsme samozřejmě neměli, protože to je zbraň. Nabrousili jsme tedy z druhé strany lžíci o betonový schůdek, na kterém byl záchod, a mohli jsme krájet", vzpomíná otec Kolář na vězeňskou sakristii.
Vězňové, kteří pracovali v truhlárnách s nebezpečnými laky a ředidly, měli výhodu, že si mohou napsat domů o lepší potraviny, protože práce s jedy byla velice nebezpečná. Tito dělníci dávali kněžím hrozinky.
"Sušené hrozinky jsme nasypali do lahvičky od léků a zalili je vodou. Velice brzy se z nich staly normální hroznové kuličky, které jsme vymačkali zase do jiné lékové lahvičky. Lahvička se nechala pár dní stát. Do týdne jsme měli normální víno, se kterém jsme museli moc šetřit, protože se to nedalo dělat ve velkém,“ usmívá se otec Bohumil.

Zázrak za mřížemi
I přes vyřešení problémů s hostiemi a vínem existovala v cele ještě jedna podstatná překážka ke slavení mše svaté: „Při mši svaté jsme kapku vína kápli na lžící, vedle toho se postavila krabička s těmi kostičkami rohlíků, texty jsme znali zpaměti, tak jediný problém byl donašeč, kterého nám do cely nastrčili a který o mši svaté nesměl vědět. Špiclové měli různé výhody, např. že si směli jít po práci lehnout, kdežto my ležet nesměli, jen po večerce. Nejlepší bylo, když měl horní postel, na kterou se natáhl, a tak se sám zneškodnil, protože my jsme mohli přímo pod ním slavit mši svatou. Jako celebranti jsme se střídali tak, že pokaždé sloužil mši svatou někdo jiný a ostatní kněží šli ke svatému přijímání. Bohoslužbu na pryčně jsme maskovali tím, že jsme si vypůjčili z vězeňské knihovny nějakou knihu, kterou jsme si rozložili na posteli. A když bachař nakoukl špehýrkou, viděl vězně, jak stojí u postele a čte si knihu, a on přitom sloužil mši svatou“, vzpomíná otec Kolář.

Rozdávání svatého přijímání
Současně bylo potřeba starat se také o vězně na celách, kde kněží nebyli. Za tyto věřící laiky cítili zatčení kněží také zodpovědnost. „Lidí, kteří toužili po svatém přijímání, bylo hodně. Posílali jsme proto svaté přijímání po spolehlivých lidech, kterých bylo všude dost. Například chodbaři měli za úkol uklízet chodby, a proto nebyli pořád zavření jako my. Dostali se jednodušeji na různá oddělení a přesně věděli, kam mají pro svaté přijímání přijít a kam Pána Ježíše odnést. Třeba z naší cely, kde bylo sedmnáct kněží, se po nich poslala krabička od léků, ve které bylo osmdesát kostiček s Tělem Kristovým, které pak přijali ostatní věznění věřící.
Nepamatuji si ani jediný případ, že by ta Nejsvětější Svátost padla do rukou bachařům, přestože při všech přesunech bylo riziko značné. Kolikrát vtrhli do cely, všichni jsme museli ven, svléct se úplně do naha a oni v cele všechno zpřevraceli a rozházeli, ale nikdy na nic nepřišli. Takhle nás Pán Bůh chránil a dělal obrovské zázraky“, dodává otec Bohumil.


Pravda o většině kněží
„Když tak v médiích poslouchám, jak katoličtí kněží kolaborovali s komunisty, mrzí mě, že také neřeknou, že naprostá většina kněží prošla tvrdým komunistickým kriminálem. Ano, několika kněžím vyhrožovali a zlomili je, že jim podepsali spolupráci, ale těch bylo opravdu maličko. Skutečností je, že většina kněží prošla komunistickým kriminálem podobně jako já“, končí své vyprávění o osmi letech v kriminále otec Bohumil Kolář.

Rámeček:
otec Bohumil Kolář
narozen: 7. ledna 1924 v Praze 
gymnázium  1934 – 1942 
teologická fakulta – Praha  1942 – 1945 
teologická fakulta – Řím 1945 – 1948 
vysvěcen na kněze: 21. února 1948 v Římě 
kaplan a administrátor v Roudnici n/L 1948 – 1952 
Vězení Valdice – vězení 1952 – 1960 
Státní zákaz výkonu kněžské služby 1960-1968 - dělnické povolání
administrátor a farář v Roudinici n. L. 1968-1990
spirituál Arcibiskupského semináře v Praze 1990-1995
Dodnes je aktivní v kněžské službě

Článek je převzat z rukopisu připravované knihy.

Rámeček:
Internace biskupů

Po únoru 1948, kdy převzala moc komunistická strana a začala podnikat boj proti katolické církvi, se vlastně všichni biskupové postupně dostali do tzv. internace. Tedy byly zavření, nejdříve ve svých rezidencích a později na různých místech republiky bez možnosti řídit své diecéze. Režim tak chtěl oddělit pastýře od jejich stád. Nebyl jim téměř umožněn kontakt ani s rodinnými příbuznými. Toto své vyhnanství však snášeli velice statečně, utrpení a bolest obětovali za své diecéze.

Rámečky:
Víte, že naše země tedy ještě Československo mělo z doby komunizmu také mnoho vězňů a že jsou někteří z nich již prohlášeni za blahoslavené?

Bl. Peter Pavol Gojdič, biskup
Narodil se 17.7. 1888 v Ruských Pekĺanoch u Prešova, v roce 1911 byl vysvěcen na řeckokatolického kněze, působil na několika místech v prešovské eparchii (biskupství východního obřadu). Toužil žít v tichu kláštera, proto vstoupil do baziliánského kláštera u Mukačeva (dnešní Ukrajina). Avšak Bůh s ním měl jiné plány. V roce 1927 byl v Římě vysvěcen na biskupa a od roku 1940 byl prešovským eparchou. Otevřeně bojoval proti nacistickému režimu a proti odsunu židů. Během svého působení zakládal školy, internáty, navštěvoval nemocné, vězně, staral se o kněze i o věřící.
V roce 1950 byla řeckokatolická církev administrativně komunistickým režimem zrušena a biskup Petr Pavol byl zatčen a odsouzen na doživotí za velezradu a špionáž. Zemřel na následky mušení a věznění v den svých 72. narozenin ve věznici v Leopoldově. Nespravedlivý rozsudek na ním byl v plném rozsahu zrušen až v roce 1990.
Za blahoslaveného byl prohlášen 4.11. 2001.


Bl. Vasil Hopko, biskup

Narodil se 21.4. 1904 v Hrabské, roku 1929 byl bl. Peterem Pavolem Gojdičem vysvěcen na kněze a byl pověřen pastorací řeckokatolíků v Praze. Později byl jmenován spirituálem v Prešově a zastával funkce v biskupské kanceláři. V roce 1947 se stal pomocným biskupem prešovským. Podobně jako jeho biskup Gojdič byl i on zatčen a následně odsouzen na mnoho let do žaláře. Roku 1963 byl propuštěn, ale stále byl kontrolován státní bezpečností. Roku 1969 se mohl plně vrátit do funkce světícího biskupa prešovského. Zemřel 23.7. 1976 v Prešově. 14.91 2003 byl prohlášen za blahoslaveného.


Mezi dalšími vězněnými byl pomocný biskup olomoucký

Mons. ThDr. Stanislav Zela
Narodil se 12.7. 1873 v Horních Nětčicích, roku 1917 byl vysvěcen na kněze a působil dlouho jako ceremoniář a sekretář třech olomouckých arcibiskupů. Za II. Světové války byl vězněn v koncentračním táboře. Po válce působil jako světící biskup olomoucký. Roku 1950 byl ve vykonstruovaném procesu odsouzen na 25 let vězení. V roce 1963 byl propuštěn a svůj život dožil v charitním domově v Radvanově. Zemřel 6.12. 1969 v Radvanově.

Od nástupu komunistického totalitního režimu bylo zatčeno a odsouzeno velké množství kněží, řeholníků, řeholnic i věřících laiků. Pokud se zeptáte svých kněží, oni vám jistě o tom budou vyprávět. Možná by bylo hezké a velmi poučné, pokud byste připravili i setkání s nimi a s farníky. Na jejich hrdinné nasazení za věc Kristova evangelia se nikdy nesmí zapomenout. Jejich modlitby a utrpení se staly požehnáním pro ostatní.

Bl. Metoděj Trčka

Otec Metoděj Dominik Trčka se narodil 6. července 1886 ve Frýdlantu nad Ostravicí (poutní místo v ostravsko-opavské diecézi). V roce 1904 složil řeholní sliby v kongregaci redemprotistů. Působil v Praze a na Svaté Hoře. Nějakou dobu byl představeným v klášteře ve Stropkově a v Michalovcích. Po „vítězném únoru“ začalo pronásledování církve u nás. I otec Metoděj byl zatčen a obviněn z vlastizrady, špionáže a pokusu o útěk. Byl osouen spolu s biskupem Gojdičem. 23. března 1959 na následky věznění a mučení ve vězení v Leopoldově v pověsti svatosti zemřel.
Za blahoslaveného byl prohlášen papežem Janem Pavlem II. 4. listopadu 2001.


Josef kardinál Beran

29. prosince 1888 se v Plzni narodil „malý velký muž“, Josef Beran. Roku 1911 byl v Římě vysvěcen na kněze. Působil jako kaplan, katecheta a učitel. Později byl rektorem v Arcibiskupském semináři v Praze. Tři roky byl vězněn nacistickým režimem v koncentračních táborech v Terezíně a v Dachau. Po 2. světové válce byl roku 1946 jmenován pražským arcibiskupem. Avšak do nelehkých dob, kdy se pokoušel jednat s komunistickou vládou. Od roku 1949 byl protiprávně internován (zadržen) nejprve v arcibiskupském paláci v Praze a pak i na jiných místech republiky bez možnosti kontaktu se svojí diecézí a s lidmi vůbec. Roku 1965 jej papež Pavel VI. jmenoval kardinálem. Komunistická vláda mu povolila odjezd do Říma s výhradou, že se již nesmí vrátit. Kardinál Beran přijal i tuto zkoušku a reprezentoval českou církev i v zahraničí. Když 17. května 1969 v Římě zemřel, režim v tehdejším Československu se jej nadále tolik obával, že nemohl být ani v Praze pohřben. Papež Pavel VI. osobně rozhodl o tom, že byl pohřben přímo pod chrámem sv. Petra v Římě mezi papeži. Jedná se o veliké vyznamenání. Tento muž, který nesl podobný úděl, jako několik pražských biskupů – tedy pronásledování, nepochopení a vyhnanství, je velikým vzorem pro každého z náš. Od roku 1998 probíhá proces jeho blahořečení.

Štěpán kardinál Trochta

Valašský rodák Štěpán Trocha (26.3. 1905 – Francova Lhota) patří také mezi velké postavy naší nedávné historie. Jeho dobrodružný život je spjat se salesiány. V roce 1923 odjel do Itálie, neboť byl přitahován spiritualitou sv. Dona Bosca. Po řeholní formaci a po studiích byl se vrátil zpět do vlasti, to bylo roku 1927. Zde začal rozvíjet salesiánské dílo nejprve ve Fryštáku u Zlína, následně v Ostravě, v Praze a v Pardubicích. Za 2. světové války byl také vězněn v Terezíně, Dachau a v Mauthausenu. Po návratu na konci války se opět pouští do budování salesiánského díla u nás, avšak Bůh měl jiné plány. Papež Pius XII. Jej roku 1947 jmenoval litoměřickým biskupem. Stal se tak nejmladším biskupem u nás, a biskupem v nejpostiženější diecézi (s původním německým obyvatelstvem byly odsunuti i kněží, diecéze byla ve velmi špatném, stavu). Zároveň začíná komunistický tlak na církevní představitele. I biskup Trochta byl internován ve své rezidenci a pak dokonce odsouzen k 25 letům těžkého vězení. Roku 1960 byl na amnestii propuštěn, avšak nesměl se vrátit do biskupského ani kněžského úřadu. To až v roce 1968, kdy se vrátil do Litoměřic. O rok později jej papež Pavel VI. jmenoval kardinálem, ale tzv. „in pectore“ – v srdci, tedy tajně, jmenování bylo zveřejněno až roku 1963. Velice těžce nemocný kardinál byl v před velikonocemi roku 1974 navštíven podnapilým církevním tajemníkem, který otce biskupa šest hodin urážel a napadal. Takto oslabený kardinál Trochta následujícího dne umírá v litoměřické nemocnici, dokonce ve stejném pokoji jako jeho předchůdce biskup Weber. I pohřeb byl pečlivě hlídán, a polskému kardinálu Wyszyńskemu nebylo dovoleno se zúčastnit. Na pohřbu však byl mimo jiné i druhá polský kardinál Wojtyla – pozdější papež Jan Pavel II., který i přes zákaz pronesl na hrobem krátkou řeč, v nichž označil biskupa Trochtu za mučedníka. V současné době probíhá sbírání podkladů k zahájení beatifikačního procesu.
Pr/Qr:1479/0
Zbývá do:


Kalendář
Kontakt na redakci: redakce@tarsicius.cz, tel: 480 023 407, 775 598 604 © 2005-2024 Tarsicius - zapsaný spolek