|
|||||||||||||||||||||||||||||
|
|
||||||||||||||||||||||||||||
| Tarsicius: | 1/2010 |
| Rubrika: | Téma |
| Autor: | Jan Lukeš |
| Název: | Rozhovor s pravým nefalšovaným polárníkem |
| Článek: | Jaroslav Pavlíček je český polárník a spisovatel. Celým svým životem se zaměřuje na výzkum v oblastech přežití v divočině a na harmonické soužití člověka s přírodou. Před 20 lety založil multinacionální stanici na ostrově Nelson v Antarktidě. Je věřící praktikující katolík. Mluvili jste už někdy s živým polárníkem? Já také ne – až do dneška – a těch zážitků, které mi pan Pavlíček sdělil, je tolik, že se sem vejdou jen některé. Kde tedy vlastně žijete přes rok? Žiju v Písku, z části také v Antarktidě, v Jižní Americe a na Blízkém Východě, kde dělám experimenty. Když jste byl dítě, čím jste chtěl být? Už od čtvrté, páté třídy jsem chtěl být polárníkem a vidíte to, někdy se sny splní a já jsem se jím stal. Jak byste nám vysvětlil, kdo je to polárník? Polárník musí zvládnout přežití ve všech možných typech od pouště až po džungle, zkrátka všude, kde se může něco přihodit. A jak k tomu došlo u mě? Začal jsem pracovat na Téryho chatě ve Vysokých Tatrách v roce 1968. Nejdřív jako nosič, potom jako dřevorubec a nakonec zástupce chataře. Při záchranných akcích mě napadalo: Co pro to dělat? Jaké dávat rady lidem? Jakou výstroj, výzbroj? No a pomalu se sestavoval takový tým a já se vlastně dostával až k tomu „polárničení“. Po revoluci, když se to všechno uvolnilo, tak byla možnost konečně cestovat. S pomocí Poláků se naskytla možnost založit multinacionální stanici. Zabývá se přežitím momentálním (lokálním) – mimořádná událost, spadne letadlo, ztroskotá loď. Druhá věc je globální přežití – zelená domácnost – to je vztah k přírodě (život bez saponátů, bez mýdla a s alternativní energií) – zkoušíme to v Antarktidě, jde to dobře. Jde o to dokázat se uskromnit, nebo si s námi příroda poradí. Co tedy děláte, když jste polárník? Mám na starosti polární stanici, to znamená zásobování, výběr posádek z různých národů. Jinde se s tím zabývají stočlenné instituce a my to děláme na dobrovolnické bázi. Jak často jezdíte na tuto stanici? Nyní se tam snažím jezdit co nejméně, tak jednou za dva roky, ale byly roky, kdy jsem tam byl třikrát do roka. Jak dlouho tam pobýváte? Snad nejkratší pobyt byl pod měsíc a nejdelší přes půl roku. Jak vypadá Váš běžný den v Antarktidě? Den začne tzv. „rozcvičkou prací“, jenom se trochu napijeme. Hodinu, dvě děláme činnost bez snídaně. Kolem deváté hodiny začneme mohutnou snídani. Dále pracujeme uvnitř domu, je tam hodně práce, všechno musí být perfektně připravené. Odpoledne se pracuje v terénu, pracuje se např. na sběru vyplavenin (artefaktů z moře), k večeru se vracíme ke stanici. V 19 hodin je opět mohutná večeře, kde se debatuje a jí asi 2 hodiny. Pak se jde spát. Nemám už sílu nic číst, kromě Nového zákona. Ráno se zásadně vstává bez budíku. A nemáte hlad? Bez oběda bych to nevydržel ;). Za prvé je to zásada přežití (jíst ráno a večer) a za druhé je známé, že po obědě se nechce pracovat. A Vaše celoroční zaměstnání je tedy polárník? Já jsem už nyní v penzi a dřív jsem dělal výškové práce. Jak vypadá Vaše stanice? Stanice je malinká, tzv. dětský domek. Jelikož sem jezdí i hodně děti, tak je tam speciální místnost pro ně, která má 2×2 metry a klidně tam spalo 5 dětí. Jedno lůžko je přímo na okně, tzv. Halíkovo lůžko, další spí na normálním lůžku a 3 děti na zemi. Největší obyvatelná místnost se nazývá Sokol a má rozměr 3×3 metry, kde nás bylo na Štědrý den čtrnáct – samozřejmě jenom na večeři. Jakou máte v budově teplotu? 18–26 °C. Blud je, že polárníci musí žít v zimě, ale to je venku, protože v budově musí být teplo. V terénu je to jinak. A jaké jsou tedy teploty venku? To jako byste se mě zeptal kolik stupňů je v Evropě. Je to různé. U nás, na ostrově Nelson, jsou letní teploty nad nulou do 4 °C, zimní teploty nejsou tak nízké, protože to moře snižuje, takže tak od –5 °C do –10 °C u stanice, takže tam možná i tepleji než tady v horách;). Něco jiného je to v Antarktidě na ledovci, tam je tak –40 °C i –50 °C. My jsme na naší stanici jednou naměřili plus 15°C, ale to je tak jednou za 20 let. Jak se tam stravujete? My máme oblíbenou „sopku“ – něco jako staročeské pražmo. Pražená mouka, která se nasype do kužele, navrchu je cukr – hrubý krystal, dále sušené mléko a jelikož to je sopka, tak musí mít popel a ten vyrobíme z kakaa, ze skořice, anebo když jsme u těch ministrantů, tak je také možné to udělat z drceného biskupského chlebíčku. Zapíjíme to čajem, jí se to suché a samozřejmě se přitom nesmí mluvit :o). Jak se pohybujete po Antarktidě? Chodí se v gumových holinkách. Když jsem to poprvé viděl u Němců, smál jsem se tomu, ale je to opravdu nejlepší obuv. Ideálně o dvě čísla větší aby se nám tam vešlo dost ponožek a vložka. Dost často se brodíme bahnem, překračujeme potoky a v létě je na ledovci čvachta. Gumovka vydrží tak 2 měsíce. Jak vypadá vaše zavazadlo před cestou? Jezdíme tak se čtyřmi, pěti kilogramy i na zimu. Šetříme místem a je to možné, protože stanice je poměrně vybavená. Jak se na Antarktidu dostáváte? Kromě ponorky snad všemi prostředky od plachetnice až po ledoborec a vojenská letadla. Obvykle vyjíždíme z jižní Ameriky. Jaký máte nejhezčí zážitek? S páterem Tomášem Halíkem, když jsme honili Matyldu – to je člun, skvělá věc. Váží jenom 50 kg. Když byl poprvé se mnou otec Tomáš na ostrově Nelson, vystoupili jsme z tohoto člunu, vytáhli jsme Matyldu trošku na břeh – věděl jsem, že se blíží příliv, viděl jsem, že vítr fouká od břehu, ale říkal jsem si, že se hned vrátím. Tomáš se začal vyptávat a já vysvětlovat, najednou kouknu z okna a Matylda je fuč, utíkal jsem dolů. Na břehu byl malinký člunek, požádal jsem Tomáše, aby mi do tohoto člunku skočil – nevím, kdo jiný by to udělal. Tomáš musel skočit do člunu a hodinu a půl pádlovat pádlem. Nakonec jsme ji zachránili. Byla to krajní situace, studená voda, ale u této záchranné akce u mě Tomáš obzvlášť stoupl v ceně. My kluci toužíme po dobrodružství. Co byste nám poradil? Co máme dělat, co máme vystudovat, abychom prožili tak dobrodružný život jako Vy? ;) Člověk může narazit na spoustu zajímavých oborů. Někoho baví řemeslnické práce, někoho geologie – to jsou práce v terénu. DŮLEŽITÉ JE, ABYCHOM BYLI SLUŠNÝMI LIDMI! A teď moje rady: Najdi si například dobrý skautský oddíl – v mnoha městech jsou i křesťanské – a také je důležité najít dobrou skupinu křesťanské mládeže a také hodně číst. Začínáme Karlem Mayem, Aloisem Musilem, ... Co byste vzkázal našim čtenářům na konci našeho rozhovoru? Stále si hledejte práci a pomáhejte druhým. |
| Pr/Qr: | 1715/0 |
|
Archivní článek