|
|||||||||||||||||||||||||||||
|
|
||||||||||||||||||||||||||||
| Tarsicius: | 1/2003 |
| Rubrika: | Aktuálně |
| Autor: | Lucie Pánková |
| Název: | Matka Tereza |
| Článek: | Letos uběhlo právě 10 let od smrti nejláskyplnější misionářky Matky Terezy. Podařilo se nám zkontaktovat diakona Při jaké příležitosti jste se s Matkou Terezou setkal? Hned po sametové revoluci dozrála myšlenka, aby sestry Matky Terezy - Misionářky lásky přišly do naší vlasti. Tehdejší prezident pan Václav Havel tuto myšlenku se zaujetím podporoval. Ještě ten rok Matka Tereza přijela do Prahy zjistit, kde její sestry budou žít a jakou službu budou poskytovat. Její záměr byl starat se o lidi, kteří jsou nakažení AIDS. pridej> V té době jsem pracoval na Arcibiskupství pražském. Pan kardinál Tomášek pověřil mě a sestru Marii Janu Civínovou, která pracovala jako právnička arcibiskupství, abychom zařizovali vše potřebné k jejich uvedení do Prahy. Pan president Havel se zasadil, aby sestrám byla dána k dispozici vila v Praze Bubenči po odsunutém generálovi sovětských okupační vojsk. Tak jsem se s Matkou Terezou setkal v jakémsi pracovním týmu. Sdělila nám potřeby k jejich službě a my jsme začali s různými institucemi záměr realizovat. Pak sem přijela na delší čas podruhé, když přivedla svoje sestry. Vozil jsem ji autem, tehdy jsem poznal její duši, která byla duší dítěte Božího. Tak jsem se s Matkou Terezou dostal do velmi blízkého vztahu. Jak na vás působila? Její blízkost byla elektrizující, zvláště pak mimo setkávání na oficiální úrovni. Zaujala mě svou přímočarou láskou k druhému, i když něco vytkla, nebylo to zraňující, naopak člověk se mohl bez problému s jejím náhledem ztotožnit. Pamatuji si, když jeden ministr Čalfovy vlády jí chtěl předat finanční dar. Pozval si k tomu sdělovací prostředky a bylo vidět, že mu záleží, aby to mělo publicitu. Matka Tereza dar přijala a řekla: "Pane, nepotřebuji ani tak vaše peníze, ale vaše ruce." Sdělila to tak hezky, aniž by mu chtěla dávat nějakou lekci. Byl jsem rovněž adresátem několika jejích usměrnění. Jaký byl váš nejhezčí zážitek ze setkání? Když Matka Tereza odjížděla, vezl jsem ji na letiště, už to nebylo přes VIP zónu jako poprvé. Odjížděla jako člověk bez oficiálností. Při čekání na letišti jsem rekapituloval požehnaný čas v její přítomnosti. Anglicky jsem nemluvil, takže jsem občas komunikoval prostřednictvím sestry, která ji doprovázela. Stále cítím její upracované ruce ve svých dlaních. Myslím si, že jsem ji porozuměl srdcem a ona mně. Když pak nastal čas se rozloučit, opět jsem uchopil její ruku do svých a políbil. Na rozloučenou mi řekla, že kdybych neměl rodinu, že by si mě vzala ssebou. Ona nemluvila zbytečně a vím, že to nebyla fráze. Znamená to pro mě víc jak Nobelova cena. Matka Tereza, vlastním jménem Agnes Gonxha Bojaxhiu se narodila 27. srpna 1910 jako nejmladší dcera úspěšného obchodníka v makedonské (tehdy albánské) Skopji. Touha po Indii Agnes ve svých osmnácti letech vstupuje do řádu loretánských sester v Irsku. Důvodem je hlavně to, že řád vyvíjí své aktivity hlavně v Indii, v zemi, jež ji mocně přitahuje. Po krátké přípravě v Dublinu odjíždí do vysněné Indie, v Dárdžilingu skládá slib novicky a přijímá jméno Tereza. V Dárdžilingu sestra Tereza vyučuje na misionářské dívčí škole, a protože je velmi nadaná a má vynikající organizační schopnosti je jí brzy svěřeno vedení Vyšší misijní školy St. Mary´s High School v Kalkatě. Nový řád lásky V roce 1946 opustí sestra Tereza loretánský klášter a začíná se věnovat nejchudším a umírajícím. O další tři roky později, když je kolem ní soustředěno již mnoho mladých dívek, zakládá Tereza kalkatský řeholní řád nazvaný Misionářky milosrdenství ( též Misionářky lásky či řád milosrdenství). Vatikán uzná nový řád, řídící se františkánskými principy 7. října roku 1950 .Terezin řád má přísný režim. Sestry řádu nevlastní žádný majetek, vedou asketický život bez nejmenšího pohodlí a zábavy. Tereza začíná zakládat útulky. Prvním je útulek pro umírající, sestry řádu při svých cestách po Kalkatě doslova sbírají po ulicích umírající, aby jim dali možnost zemřít v alespoň trochu důstojných podmínkách. Následuje útulek pro sirotky a opuštěné děti, nemocnice a školy. Zpočátku neznámá řeholnice dokáže během několika let vyvinout obrovské úsilí a odvést neobyčejnou organizační práci. Za tuto a jinou práci je sestra Tereza oceněna - v roce 1979 se stává laureátkou Nobelovy ceny míru. Matka Tereza, jak se jí začne později říkat, rozšíří svůj řád takřka do celého světa, navštěvuje bolavá místa planety. "Mě nezajímá dav. Kdybych viděla davy ubožáků, nikdy bych nemohla svoji práci začít. Zajímá mě jen můj bližní, jednotlivec, tomu mohu pomoci, a tak pomáhám..." Matka Tereza u nás Do České republiky přijíždí Matka Tereza třikrát. Poprvé v roce 1984 na pozvání kardinála Tomáška, podruhé v roce 1990 na pozvání prezidenta Václava Havla. Téhož roku získává v Praze jednopatrovou vilu pro zřízení útulku svého řádu. Naposledy pak Matka Tereza navštěvuje Českou a slovenskou federativní republiku v roce 1992, kdy její sestry zakládají útulek v Bratislavě - Rači. "Nedostatek lásky je ta největší chudoba na světě. Milovat Boha a bližní je pro naši dobu podstatné. Jen to může zachránit naše rodiny, společnost, náš národ, i celý svět.“ V roce 1996 se Matka Tereza, těžce nemocná a unavená stářím, předává vedení řádu. 5. září 1997 Matka Tereza umírá. V Indii je ihned vyhlášen státní smutek, vlajky jsou spuštěny na půl žerdi. Tělo zesnulé je vystaveno v kalkatském kostele sv. Tomáše - rozloučit se přijdou statisíce lidí. 13. září je Matka Tereza pohřbena - osm indických vojáků vynáší z chrámu její tělo zabalené do státní vlajky na dělovou lafetu, stejnou, která před padesáti lety převážela tělo Mahátmy Ghándhího. |
| Pr/Qr: | 1745/0 |
|
Archivní článek