|
|||||||||||||||||||||||||||||
|
|
||||||||||||||||||||||||||||
| Tarsicius: | 1/2011 |
| Rubrika: | Co dokáže počítač |
| Autor: | Josef Plch |
| Název: | 3 D |
| Článek: | V posledních letech se ve velkém rozjíždí produkce 3D filmů a časem můžeme čekat další rozšíření, například do oblasti počítačových her. Podívejme se tedy, jak tyto technologie fungují. Předně si ujasněme, co rozumíme 3D obrazem. Když se podíváte na fotku krajiny výše, tak sice chápete, že hory na obzoru jsou dál než strom vpravo, ale přísně vzato to nevidíte. Váš mozek pouze na základě zkušeností usoudil, že to tak asi bude. Obrázek jako takový je prostě placatý. V čem tedy spočívá rozdíl mezi fotkou a skutečností? Snímek byl pořízen jen jedním objektivem, kdežto člověk má dvě oči. Každým okem vidíme něco trochu jiného a tyhle dva obrazy, které jsou samy o sobě 2D, se nám v hlavě složí do pěkného 3D vnímání. Proto se například o něco lépe odhaduje vzdálenost oběma očima než jen jedním. Pokud chcete fotku nebo video vidět prostorově, musíte pořídit dva záznamy kousek od sebe – zhruba 65 milimetrů, což je průměrná vzdálenost očí. Každé oko pak dostane jiný záznam, takže vjem odpovídá skutečnosti. Hlavní otázkou 3D technologií je právě to, jak zajistit, aby pravé oko vidělo něco jiného než levé. Stereoskopie Nejstarší řešení pochází už z poloviny 19. století a nazývá se stereoskopie. Funguje jednoduše: obrázky se umístí tak blízko očí, že každé vidí jen jeden. S touto technikou se můžete setkat dodnes ve formě turistických suvenýrů zobrazujících nejrůznější památky. Nevýhodou je značně omezená velikost obrazu. Anaglyf Nyní používané systémy řeší problém vcelku jednoduše: brýlemi. Asi nejznámějším příkladem je anaglyf využívající brýle s různobarevnými skly, obvykle červeným a tyrkysovým. Na obrázku se použijí stejné barvy a každé oko vnímá jen tu svoji. Tento způsob je poměrně levný, ale zkresluje barvy. Další systémy Jiné způsoby barevnost zachovávají, ale jsou nákladnější – využívá se například polarizace (skutečnost, že světlo některými materiály prochází, jen když jsou správně otočené) nebo střídavé zakrývání pravého a levého oka, které provádí elektricky napájené LCD brýle. Pro praktické využití jsou vhodnější systémy bez brýlí. I takové existují, ale jejich uvádění do praxe teprve začíná. Odhoďte brýle! Příkladem jsou lentikulární displeje. Můžete je znát v podobě silných pohlednic, které při naklápění mění vzhled. Stejný princip se dá použít i na obrazovkách; funguje to tak, že se obraz promítá na sadu drobných válečků, které z různých stran vypadají odlišně. Samostatnou kapitolou jsou pak hologramy. Ty dokáží trojrozměrný obraz simulovat velmi dobře, ovšem vysvětlení je už značně složité, takže jej přenechám zájemcům k samostudiu :-). |
| Pr/Qr: | 1377/0 |
|
Archivní článek