|
|||||||||||||||||||||||||||||
|
|
||||||||||||||||||||||||||||
| Tarsicius: | 1/2007 |
| Rubrika: | Duchovní slovo pro borce |
| Autor: | Štěpán Pospíšil |
| Název: | Noční jízda na ledě |
| Článek: | 22.15 „V pohodě, všechno mám pod kontrolou!“ říkám s klidem stejně ledovým jako povrch silnice, když Petra na sedadle spolujezdce vyděšeně vyjekla při smyku v zatáčce. „Houby máš pod kontrolou, koukej zpomalit, frajere, nebo tu oktávku v tomhle počasí otočíš na střechu!“ nadávám si v duchu, ale nezpomaluju. Příležitost takhle zapůsobit na Petru se hned tak opakovat nebude. Tolik příznivých faktorů společně už nikdy nezafunguje. Velkolepá oslava kulatých narozenin pana faráře za účasti farníků z okolních vesnic, zmeškaný poslední autobus do Maršova ve 21.50 a nenadálá velkorysost otce Jana, který normálně nepůjčí svou oktávku ani kaplanovi, natožpak puberťákovi s řidičákem čerstvým jako sníh před jeho garáží. 22.40 „Všechno v pohodě, otče, nějak jsme se jen zapovídali. Už startuji k vám.... Jasně, dám pozor, nebojte, už přestalo sněžit... Musím končit, umírá mi baterka... Za deset minut jsem na faře!“ Byl bych, kdyby ten blbeček v hondě nejel prostředkem silnice. Jen tak tak, že jsme se minuli. Stočil jsem to na kraj silnice a trochu tam zapadl. Pohoda, to se zvládne! Zpátečka a něžně plyn, a pak hajdy do peřin. 23.30 Jo, do peřin, ale sněhových. Pneumatiky v měkkém sněhu vesele prokluzovaly, až si vyhloubily hlaďoučký důlek, ze kterého je vytáhne leda tak traktor. Zkoušel jsem všechno, strkal jsem pod kola, co bylo po ruce, ale všechno jen pod autem legračně prosvištělo a skončilo v poli před ním... Kdyby aspoň někdo jel kolem, kdo by mi pomohl! Ale to bych si pro zpáteční cestu nesměl vybrat nejromantičtější, ale i nejodlehlejší silničku, která navíc ani k nám do vesnice přímo nevede. 0.59 „Bože, já ti věřím, že se o mě postaráš.“ Kolikrát jsem to Bohu za život říkal. Věřím, že ta písemka dopadne dobře, ale pro jistotu si udělám tahák. Věřím, že dáš chléb všem, kteří ho nemají, když se pouštím do svíčkové s osmi knedlíky. Věřím, že v Iráku uděláš mír, když v televizi přepínám nudné zprávy na Kobru 11. Jaký mám teď ale příšerný strach, protože ve skutečnosti nevěřím, že něco zmůžeš. Vyzkoušel jsem už, Bože, všechno! Dokonce jsem chtěl auto sám ze závěje vytlačit a nezvládl jsem to!! Jak bys to mohl dokázat ty??? 2.13 Není to únava, ani rezignace, ale najednou ti opravdu věřím, Pane, že se o mě postaráš. Vím, že nemáš povinnost vytahovat mě z problému, který jsem zavinil svou pitomostí. Jel jsem jak blázen po zasněžené silnici schválně delší cestou s cizím autem! Přímo jsem si o průšvih říkal. A průšvih bude! Pan farář s tátou určitě projeli půl republiky, aby mě našli, a já byl úplně jinde, než mě hledali. Ale ty se postaráš, Pane. Staráš se neustále, ale já to jen přes špeky svého zpohodlnělého srdce necítím. Staral ses o mě celou cestu, když jsem řídil, až se mi zdálo, že tě nepotřebuji, dokud jsem neskončil v bryndě. Jak mě mrzí, že tě pokaždé opravdu najdu teprve tehdy, když je mi nejhůř. 2.59 „V pohodě, všechno máš pod kontrolou, Pane,“ říkám si s klidem stejně ledovým, jako je povrch silnice, po které se pěšky blížím k faře, z níž do tmy svítí okno pana faráře... |
| Pr/Qr: | 1687/0 |
|
Archivní článek