|
|||||||||||||||||||||||||||||
|
|
||||||||||||||||||||||||||||
| Tarsicius: | 1/2018 |
| Rubrika: | Manželství |
| Autor: | Redakce |
| Název: | Nejdřív učešu, pak oddám |
| Článek: | Viděli jste Střihorukého Edwarda? My taky, na vlastní oči. Jmenuje se Jan Špilar, povídali jsme si s ním v Brně ve stejnojmenném kadeřnictví a můžete ho potkat i u oltáře, je totiž zároveň trvalým jáhnem. Zeptali jsme se nejen na jeho cestu k oběma povoláním, ale i na zážitky z natáčení oscarového filmu Amadeus. Jak jste se dostal k víře, vyrůstal jste ve věřící rodině? Narodil jsem se do nábožensky smíšené rodiny, maminka byla z Křesťanských sborů a tatínek byl katolík. Neměli svatbu v kostele a nikdo z dětí jsme nebyli pokřtění. Když mi bylo šest let, tak se tatínek rozhodl jít ke zpovědi k P. Janu Pazderovi a ten mu vysvětlil, že pro katolíka je svatba v kostele a křest dětí podmínkou, aby mohl dostat rozhřešení. A tak jsem byl jako jediné dítě, které ještě mohlo být pokřtěno na víru rodičů, pokřtěn a také jsem byl na svatbě svých rodičů. Obdiv k Jendovi, jak jsme říkali otci Pazderovi, byl veliký, a tak se stal mým duchovním otcem. Svou ryzostí, chlapskou zbožností mne formoval a doprovodil k víře a nakonec i k přijetí trvalého jáhenství. Četl jsem Nový zákon, chodil na mše a do náboženství, skoro celé léto jsem trávil v Dobřenicích na faře a překážel při opravách kostelů. Vedl nás ke skautingu a svou neformální zbožností byl pro mne obrovským vzorem. Myslím, že jsem tak pozvolna objevil Boha Otce, někdy v šestnácti Ježíše Krista jako Božího Syna a Pána a někdy ve dvaceti Ducha Svatého. Jednou jsem od zákaznice ještě jako kadeřnický učeň dostal růženec, neuměl jsem se ho modlit. Pak jsem to zkusil, na poprvé jsem to celé popletl, ale když jsem skončil, prožil jsem Boží blízkost a od té doby to chci prožívat pořád. Ministroval jste jako malý kluk? Ministroval jsem od sedmi let, kdykoliv to bylo možné. Pater Jenda byl přísný, mohli jsme ministrovat vždy jen při jedné mši svaté, předháněli jsme se, kdo a kam s ním pojedeme na kole do několika vesnic, které měl na starosti. Byl jsem fascinovám atmosférou v kostele a obnovená pokoncilní liturgie byla pro mne radostí. Předháněli jsme se u konviček a zvonků a později u čtení či zpívání žalmů. Taky jsme se poštuchovali a rušili, ale Jenda nás vždy laskavě napomenul a vše nám vysvětlil. Co vás vedlo k rozhodnutí stát se jáhnem? Od malička jsem toužil být jako můj kněžský vzor, ale zároveň jsem také toužil po manželství. Už v první třídě jsem požádal jednu deváťačku o ruku. Nevěděl jsem, že je možné skloubit obojí v trvalém jáhenství. Po obtížném hledání a rozhodování jsem musel přiznat, že pro mne celibát není. Potkal jsem svoji manželku, zamiloval se a poznal, že je to pro mne to pravé ořechové. Asi po deseti letech v manželství jsme přišli v neděli do kostela a tam nebyl nikdo dospělý, kdo by ministroval. To mě přivedlo k zamyšlení, že každý má pomáhat, jak může. Později jsem se setkal s trvalým jáhnem panem Mendlem a zjistil jsem, že je možné žít v manželství a zároveň sloužit jako jáhen. Trvalo to nějaký čas, než si mne Pán zavolal. Pak jsem požádal pana biskupa a začal studovat. Neměl jsem ani maturitu, a tak spolu s magisterským studiem na Teologické fakultě a jáhenskou formací trvalo dvanáct let od žádosti, než jsem mohl být jáhnem. Chtěl jsem sloužit Bohu a lidem, zároveň být manželem a otcem, a tak to teď také je. Jak se dá skloubit jáhenství a práce v kadeřnictví? Snadno, obojí je služba, a tak plynule přecházím ze stříhání k rozhovorům o víře, z příprav na manželství ke školení kadeřnic. Křty a svatby se většinou dějí o víkendu, někdy nevěstu připravím, učešu a pak oddám. S pohřby je to trochu obtížnější, protože bývají ve všední den a já mám objednávky v kadeřnictví na dlouho dopředu, ale jak říkal pan kardinál Špidlík, když je to Boží vůle, tak je vždy i čas. Otočil jsem si to, a když nemám čas, tak to pro mne není Boží vůle. Kdo je dříve v kalendáři, ten má přednost. Je to záhada, ale funguje to. Pracoval jste v Národním divadle, i na filmu Amadeus. Na kterou kadeřnickou práci nejraději vzpomínáte? Pracoval jsem tehdy v maskérně ND v Praze a volali z Barrandova, že je potřeba maskéra na výpomoc. Tehdy se točily dva filmy Yentl s Barbrou Streisand a Amadeus s Milošem Formanem. Ptal jsem se, kam mám jít, oboje bylo zajímavé a bylo mi řečeno, že Streisandová nedává štábu najíst, tak jsem zvolil Formana. Díky své nenajedenosti jsem se dostal jako maskér k filmu, který byl oceněn Oskarem za líčení. Spřátelil jsem se s Mozartem, neuměl jsem anglicky, tak jsme komunikovali pantomimou, bavili jsme tím okolí i sebe. Staral jsem se o taneční soubor choreografky Twyly Tharpové, která spolupracovala na většině Formanových filmů, a dodnes při sledování Amádea trnu hrůzou, že jim spadnou turbany, které jsem jim aranžoval na hlavách. Byla to úžasná profesionální práce, myslím, že jsem se v životě nesetkal s větší precizností. Z toho, co jsem se tam tehdy naučil, žiji dodnes. Když přijel po třiceti letech představitel Salieriho do Prahy, ještě si na mne vzpomněl a nechal mne pozdravovat. Nakolik si myslíte, že by o sebe kluci měli dbát? Má smysl tím trávit čas? Myslím, že základní hygiena je nejdůležitější, dobré ostříhání je praktické a je radost dívat se na mladé lidi, kterým to sluší. Barvy a melíry bych doporučil šedivějícím a plešatějícím můžům, kteří musí veřejně vystupovat, hercům, moderátorům, prostě profesionálům. Přirozenost však osloví více. Nejsem příznivcem tetování a děrování uší, ale pokud to někdo potřebuje k své psychické vyrovnanosti, ať má na paměti, že jsou to většinou změny trvalé a obtížně se taková rozhodnutí berou zpět. V oblékání je také lepší zeptat se někoho nestranného, sám se člověk nevidí uplně objektivně. Obecně buďte osobití, ať je svět barevný a pestrý, ovšem osobitost vychází z přijetí sebe sama takového, jaký jsem. To někdy trvá až do vysokého stáří. Se svojí manželkou máte 3 děti a 3 vnoučata. Jak s nimi nejraději trávíte čas? Děti už jsou velké, tak se snažím, pokud jsme spolu, vnímat je a povídat si s nimi. Vnučky nejraději stříhám, chválím jejich kresby, obdivuji jejich zručnost a snažím se je moc neotravovat svými představami. Občas jim zahraji loutkové divadlo před spaním nebo místo kázání v kostele i pro ostatní děti, nebo jim čtu pohádky. Taky se s nimi rád dívám na pohádky v televizi a komentuji děj, aby to bylo více interaktivní. Když se ke mně přitulí, jsem v sedmém nebi. Víte, že existuje sedmé nebe pro dědečky? Ne? Tak to se máte na co těšit. Děkujeme za rozhovor a přejeme mnoho nebeských chvil už na zemi. |
| Pr/Qr: | 1722/0 |
|
Archivní článek