|
|||||||||||||||||||||||||||||
|
|
||||||||||||||||||||||||||||
| Tarsicius: | 1/2009 |
| Rubrika: | Životní povolání |
| Autor: | Jan Lukeš |
| Název: | Kněz s úsměvem milionáře;) |
| Článek: | To se jen tak říká. Milionář se možná ani nesměje, ale P. Radek Vašinek, za kterým jsme se tentokrát vydali, i když nemá miliony, tak se směje neustále;). Jaké jsou k tomu důvody - a nejen to – se dozvíte v následujícím rozhovoru. Tabulka: Narozen: 2. 3. 1980 Místo narození: Čeladná (okres Frýdek – Místek) Kněžské svěcení: 24. 6. 2006, Litoměřice – katedrála sv. Štěpána Farnost, kde nyní působí jako kaplan: Mladá Boleslav Počet sourozenců: 1 bratr – Tomáš (mladší o dva roky) Oblíbené jídlo: všechno co je z masa (nejlepší zákusek je řízek :-)) Oblíbené pití: dobrá káva a čaj (jako lék slivovice od nás z Valašska :-)) Oblíbená internetová stránka: www.signaly.cz, www.farnost-mb.cz :-) Oblíbená činnost: čas stráveny v modlitbě a s mladými lidmi, četba kvalitní knížky Otče, slyšel jsem skandální věc!!! Vy jste prý nikdy neministroval;)! Jak tomu prosím je? No, že bych vůbec nikdy před tím, než jsem se stal knězem neministroval, to až zas tak pravda není. Ale je pravda, že jsem začal „trošku“ později. Bylo to, myslím ve druhé třídě, říkal nám klukům pan farář v hodině náboženství, že začnou ministrantské schůzky a že by bylo dobře, abychom sloužili Pánu Bohu u oltáře. Mně se teda moc nechtělo a nějak jsem nesebral odvahu… Začal jsem ale o nějaký rok později zpívat v naší farní schole, kde se mi moc líbilo, byli jsme tam dva kluci a jinak samé holky . A tak to vlastně bylo až do mého nástupu do semináře. Poprvé jsem tedy ministroval až jako bohoslovec v Teologickém konviktu v Litoměřicích. Pocházíte z křesťanské praktikující rodiny? Přestože pocházím z Moravy, z Valašska, moji rodiče jsou sice pokřtěni, nejsou však praktikujícími katolíky. Ale jako kluka mě do kostela vodili a na náboženství jsem také chodil. Jak vy konkrétně jste slyšel povolání ke kněžství? Asi jako jiné malé děti si hrají na různá povolání, tak i jednou z mých her, bylo „hraní si na pana faráře“, ale hrál jsem si i na pana učitele, traktoristu (mám taky střední zemědělskou školu) apod. Takže toto ještě asi nebyl úplně ten nejsilnější impuls povolání. Ono to asi tak trošku souvisí s tím, co již zaznělo výše. Přestože jsem neministroval, „sloužil“ jsem od svých 12-ti let Pánu Bohu v rámci svých schopností a možností zpěvem a hrou na kytaru v naší farní schole. V tomto společenství jsme zažívali spousty hezkých chvil nejen ve službě zpěvem při liturgii, ale i při různých jiných společných akcích, např. o prázdninách. (brigády kolem kostela, příprava akcí pro druhé, navštěvovali jsem také jednoho známého kněze, pomáhali mu na faře apod.) A tato služba Bohu i druhým ve mně nějak rezonovala… Když mi bylo 14 let, byl jsem na kněžském svěcení v olomoucké katedrále a tam to v mém srdci nějak víc zaznělo, že je to ono, touha po kněžství… Samozřejmě od mých 14-ti let do kněžského svěcení uběhlo 12 dlouhých let a tato cesta nebyla jednoduchá, někdy možná i dramatická, každopádně to bylo velmi dobrodružné a můžu vám říct, že s Bohem není nikdy nuda. :-) Házeli Vám lidé kolem Vás klacky pod nohy, anebo pro Vás byli oporou? Abych se přiznal, že by mi někdo „házel klacky pod nohy“, tak to jsem nezažil. Byl jsem i na vojně, kde jsem to mohl očekávat, ale naopak jsem byl mile překvapen, jak mé rozhodnutí stát se knězem, bylo pro některé mé „spolubojovníky“ sice nepochopitelné, ale respektovali a vážili si jej. Bylo příčinou mnohých dlouhých diskusí a rozhovorů. Dokonce mému veliteli roty to nedalo a začal se mnou chodit i do kostela. Já jsem zase na oplátku s ním chodil na ryby. :-) Než jsem vstoupil do semináře, spousty času jsem trávil u vody na rybách… Nesmím zapomenout na dobré a kvalitní kněze se kterými jsem se potkal, když „dozrávalo“ moje povolání ke kněžství, některé věci jsem řešil a oni mi byli oporou, byli to zvláště salesiáni… Musím tady vyzdvihnout také své rodiče, kterých si opravdu moc vážím, přestože nejsou aktivními katolíky a moje rozhodnutí byl pro ně doslova šok, respektovali jej, nikdy mě od něj nezrazovali a vždycky mi byli oporou… Myslím si, že rodiče, když vidí své dítě šťastné, i když nerozumí a nechápou proč se rozhodlo pro tuto cestu, tak jsou taky šťastní… Jak prožíváte kněžství? Co je pro Vás na kněžství nejkrásnější a co nejtěžší? Pro mě je kněžství velkým, nezaslouženým darem, který jsem od Boha dostal a prožívám jej jako pozvání Boha k velikým věcem. Je opravdu velká radost zažít jak při svátosti smíření Bůh doslova osvobozuje člověka od zlého. Je pro mě opravdu velikou radostí a zážitkem, když můžu být u toho, jak Bůh zasahuje, vstupuje do života člověka a koná tam doslova zázraky zvláště právě při udělování svátostí… Naplňuje mě také radostí při práci s mládeží jejich zapálení a nadšení pro dobrou věc, které i mě pak povzbuzuje k dalším úkolům. Je ale pro mě bolestí a těžkostí, když vidím co všechno by se ještě mělo, nebo dalo udělat a já nemůžu, protože to třeba nestíhám, nezvládám, nebo to neumím… Je to také škola pokory, že Spasitelem nejsem já, ale někdo jiný… Také sloužíte na Diecézním centru pro mládež (DCM) litoměřické diecéze. Mohl byste nám o DCM něco říct a něco konkrétně o Vaší službě? V tuto chvíli jsme na centru pro mládež v Litoměřicích tři. Je tam ještě Petra Přenosilová a P. Vláďa Novák. Přestože všichni tři kromě DCM máme ještě i jiné úkoly, jsem moc rád, že jsme tam jako tým a myslím, že můžu říct „sehraný tým“, protože tomu tak nebylo vždycky a když jsem nastoupil na DCM už jako jáhen tak začátky byly těžké, protože jsem tam byl sám… DCM slouží jako „prodloužená ruka“ otce biskupa v pastoraci mládeže. Otec biskup nemůže všechno samozřejmě zařizovat sám a připravovat pro své mladé lidi v diecézi různé programy a tak má k tomu právě toto centrum, které zprostředkovává živý kontakt mezi jím a mládeží. Naše práce tedy spočívá v přípravě různých programů pro mladé lidi v naši diecézi. Jsou to diecézní setkání mládeže s biskupem, které jsou dvakrát do roka, kurz animátorů, v rámci našich možností návštěva společenství ve farnostech, podpora akcí, které připravuje samotná mládež jako je diecézní pěší pouť za nová kněžská a řeholní povolání a za rodiny, diecézní fotbalový turnaj apod. Také v rámci sekce pro mládež při České biskupské konferenci spolupracujeme na přípravě národních setkání jako byl loni Tábor, či letošní Activ8 na Velehradě a pouť české delegace do australské Sydney. Otče Radku, máte nějaký oblíbený citát z Bible? Mám několik oblíbených citátu z Písma svatého, ale poděli bych se s Vámi o dva. Jeden ze Starého a druhý z Nového zákona, aby to bylo spravedlivé a vyrovnané. Oba dva citáty jsem také měl buď na svých primičních obrázcích nebo na pozvánkách na svěcení. „Neboj se, já jsem tě vykoupil, povolal jsem tvým jménem, jsi můj“. (Iz 43, 1b) „Radujte se v Pánu vždycky, opakuji, radujte se!“ (Flp 4, 4) Co byste vzkázal našim čtenářům? Všem bych ze srdce přál aby ve svém životě prožívali, to co zaznívá v těch biblických citátech výše. Tu jistotu a ten pocit, že jsme Jeho, že nás vykoupil, že nás oslovuje každého našim jménem a každého osobním neopakovatelným způsobem, že nás dokonale zná a že nám tedy rozumí. A pokud toto zažiju, tak mě to musí vést k radosti a ne k radosti jenom chvilkové, kterou se snaží nabídnout dnešní svět ale, k radosti trvalé. A tato radost musí být na nás křesťanech vidět, ať jsme ministranti nebo zpíváme ve schole, sloužíme Bohu jako kněží nebo jsme třeba traktoristi. Musí být vidět na našich tvářích a musí být vidět v našich životech. Tak ať nám k tomu Pán žehná! Milý otče Radku, děkujeme, že jste si při všech Vašich činnostech našel na náš časopis čas. Přejeme Vám stálé nadšení ve službě pro Boží království a vyprošujeme Vám Jeho požehnání na přímluvu sv. Tarsicia. Ptal se Jenda Lukeš |
| Pr/Qr: | 2149/0 |
|
Archivní článek