|
|||||||||||||||||||||||||||||
|
|
||||||||||||||||||||||||||||
| Tarsicius: | 1/2003 |
| Rubrika: | Aktuálně |
| Autor: | otec Václav Trmač |
| Název: | Svoboda |
| Článek: | Nad pouští rychle svítalo. Světlo přišlo právě včas, aby dva římští vojáci, unavení celonočním pochodem, neminuli o několik stovek metrů malou oázu. „Hned dva zázraky současně,“ řekl jeden z nich, „voda uprostřed pouště a světlo.“ „Bohu díky!“ odpověděl druhý, nabral vodu a posadil se vedle svého kamaráda. Napili se a rozdělili si poslední placku. Sluníčko zahánělo noční chlad, ale do polední výhně bylo ještě daleko. Vojáci se uložili do stínu, aby aspoň trochu dohnali spánkový deficit. Nespali však dlouho, nedovolilo jim to vědomí, jaký trest čeká vojenského zběha nebo člověka obviněného z oddanosti Kristu. A oni byli obojí. Chvíli se domlouvali, jestli zvolí toto místo za svůj dočasný úkryt, nebo počkají do večera a přes noc budou pokračovat v cestě, aby byli co nejdále od Alexandrie, místa, kam byli posláni císařem Maximinem, aby chytali, zavírali a zabíjeli křesťany. Neutíkali ze strachu o svůj život, ale proto, že tohle dělat nemohli a nechtěli. Oáza jim poskytovala to základní, byla zde voda i stromy s ovocem, nestrádali by tu žízní a hladem. Jejich stopy v poušti zavál vítr. Pronásledovatelé se zaměří spíše na mořské pobřeží a odplouvající lodě. Ale určitě nejsou jedinými objeviteli tohoto malého ráje uprostřed pustiny a těžko odhadnout, kdy a kdo se tady objeví. Možná by se choval přátelsky; zrovna tak je však možné, že by nezvané vetřelce bez váhání zabil. Vojákům se místo líbilo, ale připadalo jim příliš nebezpečné. Rozhlíželi se po okolí a zaujal je skalnatý kopec vzdálený sotva hodinu cesty. Odtud by mohlo být vidět hodně daleko. Uprchlíci na sebe pohlédli a rozuměli si i beze slov. Podívají se do skal a tam buď najdou spolehlivý úkryt, nebo aspoň naplánují další cestu. Doplnili zásoby vody, vzali s sebou nějaké ovoce a bez otálení se vydali na cestu. Sluníčko už hřálo naplno a teplota vzduchu stále stoupala. Antonín seděl u vchodu jeskyně, která mu už několik let sloužila jako malé nebe na zemi. Byl tu jen on a Bůh. Nic ho nerušilo v modlitbě, rozjímání a studiu Písma. O jeho úkrytu věděl jen bratr poustevník, který zprostředkovával jeho styk se světem, setkání s lidmi, kteří žádali o rozhovor s moudrým mužem, a také při svých občasných cestách do města vyměňoval za jídlo rohože, které Antonín pletl ze suché trávy. Jednu z nich poustevník právě dokončoval, když zaslechl sypající se kamennou suť. Že by se blížilo nějaké zvíře? Podle způsobeného hluku to není žádný drobeček. Antonín odložil svou práci a čekal, co se bude dít. Teď už rozeznal kroky dvou lidí. Kdo to je? Vždyť o jeho jeskyni nikdo neví! Když římští vojáci znenadání před sebou uviděli poustevníka, byli překvapeni mnohem víc než on. Zatímco Antonín se tvářil, jako by na tomto odlehlém místě přijímal návštěvy od rána do večera, vojáci na něho hleděli jako na strašidlo. Svatý muž věděl o Maximinově pronásledování křesťanů a tak ho samozřejmě při spatření vojáků nejdříve napadlo, že už došlo i na něho. Ani v nejmenším ho to nevyděsilo. Už dávno odevzdal svůj život Kristu a bral nečekanou situaci jako Ježíšův, nikoli svůj problém. Pohlédl nečekaným návštěvníkům do tváře. Překvapený výraz svědčil o tom, že toto setkání nečekali. Chvíli na sebe mlčky hleděli, pak pozval Antonín hosty do svého příbytku. Nabídl jim něco ze svých skromných zásob, také vojáci vybalili přinesené ovoce. Teď už bylo jasné, že vojáci nepřišli poustevníka zabít nebo ho odvést v poutech do vězení a mučením ho nutit, aby se veřejně zřekl Krista. I když se hostitel na nic nevyptával, hosté se sami rozpovídali, a tak Antonín za chvíli věděl všechno o tom, jak se sem dostali, ale také o tom, co se děje v Alexandrii. Bylo to horší, než si myslel. Už dlouho měli křesťané pokoj, nikdo jim jejich víru nebral a nebránil jim ani v jejím šíření, ale tohle nebylo jen nějaké „bububu“. Tohle bylo stejně kruté pronásledování jako ta nejhorší v minulosti. Když vojáci zmlkli, mlčel i Antonín. Modlil se a přemýšlel. Ti vojáci tady nejsou náhodou. Najít v poušti člověka, který nechce být nalezen, to není náhoda. To je povolávací rozkaz. Antonín vyšel před jeskyni, aby o samotě se svým Pánem prozkoumal, jestli je jeho výklad nečekané situace správný. Když se vrátil, oznámil vojákům: „Odcházím do Alexandrie, bratři a sestry potřebují povzbuzení. Vy zůstaňte tady. O tomto místě ví jen jeden člověk. Až se tu objeví, přinese nějaké jídlo. Dejte mu za ně támhle ty rohože a jídlo klidně snězte. Ať vás Bůh opatruje.“ Otočil se a dřív, než se vojáci vzpamatovali, byl pryč. Svatý Antonín Veliký pocházel ze středního Egypta. Ve 20 letech rozdal svůj zděděný majetek chudým a odešel na poušť. Ti, kteří jej vyhledávali, mu říkali „Deicolos“, tj. zamilovaný do Boha. Jeho láska dala podnět rozsáhlému hnutí, stal se otcem poustevníků, opatem. Byl nazván „zakladatelem askeze“. Za 80 let života v poušti z ní odcházel jen výjimečně, a to jen aby pomohl pronásledovaným nebo z poslušnosti na výzvu svého biskupa Atanáše, aby v Alexandrii vystoupil proti ariánským bludům. Zemřel roku 356. |
| Pr/Qr: | 1745/0 |
|
Archivní článek