|
|||||||||||||||||||||||||||||
|
|
||||||||||||||||||||||||||||
| Tarsicius: | 1/2003 |
| Rubrika: | Aktuálně |
| Autor: | otec Petr Kuník |
| Název: | Jmenuji se David, je mi 12 let a jsem žid |
| Článek: | „Můj otec byl Aramejec bloudící bez domova, sestoupil do Egypta a s hrstkou lidí tam pobýval jako host. Tam se stal velikým, zdatným a početným národem. Ale Egypťané s námi zle nakládali, trýznili nás a tvrdě nás zotročovali. Tu jsme úpěli k Hospodinu, Bohu našich otců, a Hospodin nás vyvedl z Egypta pevnou rukou a vztaženou paží a přivedl nás na toto místo a dal nám tuto zemi, zemi oplývající mlékem a medem.“ Dt 26, 5–9 Jmenuji se David a je mi 12. Táta mi často připomíná, že mám jméno po tom nejslavnějším králi v našich dějinách. Tehdy se psal rok 1000 před křesťanským letopočtem a Izraelské království budilo u ostatních národů fakt velký respekt. To ale není to hlavní. Po Davidovi totiž nastoupil na trůn jeho syn, hodně moudrý král Šalamoun. Podařilo se mu to, na co všichni Židé netrpělivě čekali. Na návrší Mória v Jeruzalémě postavil Chrám. Naši předkové konečně měli dům, do kterého mohli přestěhovat desky Desatera, desky smlouvy mezi námi a Bohem. Počítám, že tak velká událost si vyžádala alespoň půlroční prázdniny. Radost ale zkončila, když do Jeruzaléma (rok 586) vtrhl nevychovaný král Nabuchonodosor. Jeho babylonské vojsko bylo snad 100x větší, tak jsme neměli šanci. Chrám byl rozbořen a ti nejdůležitější obyvatele odvlečeni jako zajatci do Babylónu (kdo by neznal slavnou operu Nabucco)? Trvalo půl století, než se z této pohromy Jeruzalémští vzpamatovali a začali stavět chrám nový. Ten vydržel o moc déle. Dokonce v něm učil i muž důležitý pro křesťany jménem Ježíš z Nazareta. Jenže, smůla! Zase nevítaný host do Jeruzaléma. Tentokrát Římané v roce 70 a vojevůdce Titus. Z chrámu opět zůstaly jen ruiny. Od té doby stavbu chrámu už nikdo nedokončil. Uběhlo skoro 2 tisíce roků a stojí tu jen jedna část zdi. A u ní jsem se objevil já, kluk, David Seligmann. No ne že bych se objevil z ničeho nic. Rozhodně jsem nespadl z nebe. V roce 1949 do naší země připlul můj dědeček ze Španělska. Zakládal se právě nový stát Izrael a on se rozhodl, že si tady najde nový domov. Poznal se tady s babičkou a byla z toho bezva rodinka. A nejmladší z dětí je můj táta. Taky se zamiloval, a to je moc dobře, protože jsem tady teď já, má ségra a bráchové. Chci vám něco povyprávět o svém super skvělém zážitku, který ze mě udělal skutečného chlapa. No, chlapa. To jsem asi přehnal, ale rozhodně už patřím tak trochu k dospělým. Jak začít? Třeba tak, že každý národ má něco vzácného, čeho si velice cení, například korunovační klenoty nebo vzácné listiny. Pro náš národ je tím nejcennějším Zákon, který jsme dostali od Boha. Byl napsán jako deset přikázání na kamenných deskách, kvůli kterým byl postaven náš Chrám. Přikázání na kameni ale nejsou k ničemu. Musí být také zapsána člověku do srdce. Teda musí je mít rád a podle nich žít. Právě podle toho se pozná, že je člověk už dospělý. Z kluka se stává muž: Bar Micva – syn přikázání. A to jsem teď já. Jak se to stane? Nejdříve nás rabín, náš učitel v synagoze, kam se chodíme v sobotu modlit, pořádně vyzkouší. Nestačí přikázání odříkat, musíme jim také dobře rozumět. Řeknu vám, byl jsem z toho nervózní jak nikdy. Všechno ale dobře dopadlo, dokonce jsem od rabína dostal pochvalu. A pak to přišlo. Poprvé jsem mohl číst nahlas přede všemi z Tóry – posvátné knihy Zákona. Cítil jsem se ohromě dospělý a všichni kolem mi pak blahopřáli, nejvíce naši a taky sestřička a bráchové, kteří z toho ještě moc rozumu nemají. Prostě nejsou tak dospělí jako já. Brzy na to jsme se všichni vydali poděkovat Bohu ke Zdi nářků, tedy k Chrámu, o kterém už všechno víte. Tam jsem do táty dostal Talit – opravdový modlitební šátek a Tfilin – modlitební řemínky na ruku a na čelo. Snad vidíte, jak mi to slušelo. Bohu jsem tam slíbil, že budu jeho Zákon nosit ve svém srdci s velkou radostí a věrně a že ho také budu učit jednou své děti. Tak to jsem já, šťastný a vděčný David Seligmann. |
| Pr/Qr: | 1602/0 |
|
Archivní článek