|
|||||||||||||||||||||||||||||
|
|
||||||||||||||||||||||||||||
| Tarsicius: | 10/2011 |
| Rubrika: | Apologetika |
| Autor: | otec Vít Zatloukal |
| Název: | Kdo je to Maria? |
| Článek: | Řekneš si – to je ale hloupá otázka, to přece každý ví! Byla to maminka Ježíše Krista, vtěleného Božího Syna. Ale co o ní opravdu víme? Roku 431 bylo na koncilu v Efezu vyhlášeno dogma (krátce a jistě vyjádřená nauka církve), že Maria je Theotokos – Bohorodička. Panna Maria je člověkem, je stvořená Bohem. Není víc než ty nebo já. Ale právě jí svěřil velký úkol, aby se stala matkou vtěleného Božího Syna. Nemůžeme říci, že Pán Ježíš Kristus je „složený“ z lidské a božské přirozenosti, ale je pravý a skutečný člověk a pravý a skutečný Bůh. Církev tedy o Marii říká: jestliže porodila Božího Syna, neporodila jen tělo, do kterého by nějakým tajemným způsobem vstoupilo božství Ježíše. Tato církevní nauka byla jasnou odpovědí na bludný názor, který hlásal Nestorius, že Maria porodila pouze lidskou přirozenost a můžeme jí říkat jen „Christotokos“. Maria je vždy Panna Tato nauka o Mariině ustavičném panenství byla zformulována v roce 551 na druhém cařihradském koncilu. Svatý Ignác z Antiochie (žil v prvním století našeho letopočtu) pokládá Mariino panenství za jedno ze „tří hlasitě volajících tajemství, která se dokonala v Božím tichu“. V této nauce Církev říká, že Ježíš je skutečně Boží Syn a ukazuje, že Maria – vždy Panna – se zcela dala do služby Božímu království. Rozhodně ale nechce ukázat, že lidská láska, včetně tělesných intimních kontaktů, je špatná. Neposkvrněné početí Roku 1854 vyhlásil papež Pius IX. dogma o Neposkvrněném početí. Maria potřebovala Spasitele, jako každý jiný člověk. Stejně jako na ostatní potomky Adama a Evy se i jí týkala dědičná vina. Podle Církve byla Panna Maria této viny a poskvrny prvotního hříchu svých předků uchráněna zvláštním Božím zásahem v okamžiku svého početí. I podle tohoto učení tak byla vykoupena Kristovou milostí, ale zvláštním způsobem, s předstihem. Zkus se zamyslet nad tímto přirovnáním: Představme si člověka, který spadne do hluboké jámy. Někdo jiný jde kolem a vytáhne ho z jámy ven. Onen člověk byl zachráněn (tj. staročesky „spasen“) z jámy. Představme si pak, že jde kolem jiná žena. Také ona má téměř spadnout do jámy, avšak právě, když by do ní spadla, ji někdo jiný zachytí, takže do jámy nespadne. I ona byla zachráněna z jámy, ale evidentně lepším způsobem: nebyla z jámy pouze následně vytažena, ale někdo zabránil, aby do ní spadla a tím pádem se zranila a umazala. Tohoto přirovnání křesťané již po staletí užívají, aby se pokusili vysvětlit způsob, jakým byla Maria zachráněna Kristem. Nanebevzetí Panny Marie Papež Pius XII. na prosby mnoha věřících v apoštolské konstituci „Munificentissimus Deus“ zformuloval dogma, že Panna Maria byla po dokončení běhu pozemského života vzata do nebe s duší i tělem. Když zemřeme, náš osobní vztah k Bohu je přiveden k dovršení. Na rozdíl od ostatních lidí byla Panna spojena s Ježíšem hlouběji, intenzivněji a má jako jeho maminka větší spoluúčast na díle spásy než jiní lidé. Církev věří (a také zakouší), že úkol Panny Marie v díle milosti je velmi důležitý. Co to znamená? Proto, že se zcela připodobnila Ježíši, Božímu Synu a Spasiteli, můžeme se k ní obracet s důvěrou o ochranu, pomoc a přímluvu. Vždy ukazuje na Ježíše A tím se dostáváme vlastně k závěru. Když uvažujeme o velikosti života Panny Marie ve všech tajemstvích, musíme zároveň položit otázky, bez nichž by naše úvahy neměly smysl. Mám rád Pannu Marii? Mám k ní vřelý a osobní vztah? Je v mém životě Ježíš opravdu na prvním místě, tak, jak byl v každém okamžiku jejího života? Panna Maria totiž nikdy nezdůrazňuje sebe, ale vždycky ukazuje na Ježíše. |
| Pr/Qr: | 1782/0 |
|
Archivní článek