|
|||||||||||||||||||||||||||||
|
|
||||||||||||||||||||||||||||
| Tarsicius: | 10/2011 |
| Rubrika: | Téma |
| Autor: | Zdeněk Drštka |
| Název: | Zápisky z Madridu |
| Článek: | Můj deníčku! Jako bych já, blázen stará, neměl ve svých jednatřiceti letech už mít dost rozumu. Ale ne. Já se nejen přihlásím na setkání mládeže v Madridu. Já tam pojedu dokonce jako dobrovolník – voluntario tomu Španělé říkají; pomocník v organizaci. A ještě ke všemu se, já osel, nabídnu, že o tom napíšu pro Tarsicia reportáž. Nu což, stalo se. Přihlásil jsem se přes internet spolu s dalšími, španělská strana poslala náš seznam ČBK, a prý ať vyberou nanejvýš sedm lidí. Sám nevím proč, ale ocitl jsem se ve výběru. Tvořím tedy 14 % české výpravy v mezinárodním voluntariátu. Prý nás má být z celého světa několik tisíc. Pondělí 1. srpna 2011 Můj deníčku! Dnes jsem tedy dorazil do Španěl. Hned na madridském letišti si mě odchytli a poslali s dalšími lidmi – desítkou Poláků a jednou Italkou – na ubytování do sympatické vesničky jménem Cercedilla. Pravda, není to tak úplně v Madridu; přesně řečeno strávím následující týden asi 60 km od města v nadmořské výšce 1200 m nad mořem. V Cercedille je veselo. Poláci převažují – je jich tu asi osmdesát. Krom toho s námi tráví čas přibližně dvacet Mexičanů a zmiňovaná jedna Italka – v civilu učitelka španělštiny, pročež ve výhodě. A samozřejmě jeden Čech, tedy já. A k tomu Moravák jak Brno. Jednacími jazyky jsou tedy španělština a polština. Snažím se domlouvat, jak se dá – většinou anglicky, italsky a jakousi všeslovanštinou. Pátek 5. srpna 2011 Můj deníčku! Do Cercedille včera večer dorazila Lenka. Kdekoho jsem pak obtěžoval chlubením, že se počet Čechů zdvojnásobil. Ať něčeho podobného zkusí dosáhnout Poláci! Vyrážíme na pouť s místními farníky. Šplháme vláčkem ještě výše do hor k malé kapličce hnedle u trati, odkud po mši vychází procesí se sochou Madony s Dítětem. Doprovází nás místní kapela; zjišťuji, že začínám obdivovat španělskou dechovku. Domácí folkloristé prominou. Pondělí 8. srpna 2011 Můj deníčku! Začíná nám pracovní týden, vlastně čtrnáct dní. Přesunuli jsme se do Madridu. Naším domovem bude po zbytek setkání výstaviště IFEMA na severovýchodní periferii. A pro některé z nás – například pro mě – i pracovištěm. V pavilonu č. 1 panuje – no, řekněme španělský systém. Někteří se diví, proč postupuje naše registrace tak pomalu. Já ne. Tu registraci a následný výdej výbavičky pro mezinárodního dobrovolníka totiž měli vykonávat mnozí z nás. Například já. Téhož dne, později k večeru Můj deníčku! Tak už mám práci. Dílem na základě kusých informací vydobytých ze španělských organizátorů, dílem vlastní přičinlivostí jsem se zařadil do jedné ze dvou směn u anglofonní přepážky ve skladu poutnických batůžků, knížek, průvodců a jiných materiálů. Hlavní šéf našeho skladu je nenápadný, velice energický chlapík jménem Jorge. Mluví anglicky a francouzsky, což je u Španěla dosti vzácný jev. Staví nás do latě pěkně od začátku a evidentně má zájem na tom, aby to tu odsýpalo. Občas se objeví znenadání uprostřed práce a kontroluje, jak to pěkně běží. Obávám se, že s ním budou problémy. Pátek 12. srpna 2011 Můj deníčku! Už jsme se dostali do tempa, zatím u nás ve skladu odbavujeme především své kolegy – mezinárodní voluntarios. A taky slušnou dávku španělských; těch má být přes dvacet tisíc, ti ale většinou k naší anglofonní přepážce nezabloudí. A když náhodou ano, diví se, že na ně mluvíme cizinsky. Kolegové voluntarios z jiných sekcí mi začínají závidět – vím totiž, kde mám pracovat, kdy mám pracovat, co mám dělat a jak to mám dělat. Ne každý má v důsledku „španělské organizace“ takové štěstí… A to jsem se těšil, že si tu ve skladu přečtu Vergilia v originále. Krom toho se začínám orientovat v Madridu. Jezdí tu dvanáct linek metra, máme volný lístek i na vlaky v rámci aglomerace, což bývá často velice výhodné spojení. A krom toho taky chodíme různě po městě na večeři. Dostali jsme štůsek stravenek, na ně nám v nejrůznějších restaurací vydávají jídlo – od prefabrikovaných masových placek nejmenovaných zámořských firem až po slušné ukázky španělské kuchyně. „Náhodou“ se stalo, že mé české kolegyně potkaly v Madridu známé – členy českého centra, pracovní skupiny, která chystala zázemí pro české poutníky – těch má být přes tři tisíce. Tak jsme se dozvěděli, že dnes večer bude v jednom z madridských kostelů kdesi na jiné periferii mše v češtině. Samozřejmě jsme tam vyrazili; stihli jsme to na vteřinku přesně. Úterý 16. srpna 2011 Můj deníčku! Včera a dnes se do Madridu sjíždějí účastníci setkání. Náš sklad jede na tři směny; ale kdo aspoň trochu může, pracuje přesčas. V noci z 15. na 16. jsem šel spát kolem páté ráno. V duchu odprošuji Jorgeho – díky němu jde u nás ve skladě všechno hladce (což je ve srovnání s mnoha jinými pracovišti hotový zázrak, ale to jen tak mimochodem). Zvyšuje se i počet španělských zájemců o anglické materiály – jsou to většinou španělští domácí zahraničních výprav. Začínáme se učit jemnému rozdílu ve španělské slovní zásobě, zvláště pak v základních otázkách: ¿Que tal? – Jak se vede? ¿Que talla? – Jakou velikost trička? Na jednou z hlavních madridských náměstí – Plaza de Cibeles – se dnes koná zahajovací mše svatá, které předsedá kardinál Antonio Maria Rouco Varela, arcibiskup Madridu. Neúčastním se – práce je pořád dost. A s panem kardinálem jsme se už setkali – před týdnem měl mši přímo u nás na výstavišti jen pro nás voluntarios. Večer se ale vydávám na české centrum, kde se slaví mše pro ty, kdo se na Cibeles nedostali. Je jich docela dost. A zjišťuji, že mám v Madridu hodně známých. Být nemocný, stačilo by mi zajít na české centrum a se všemi se zdravit, zdravit a zdravit až do úplného uzdravení. Čtvrtek 18. srpna 2011 Můj deníčku! Včera jsem si splnil jeden ze svých tajných snů – vypravil jsem se na mši v mozarabském ritu. To je velice starý a úctyhodný způsob slavení, jeden z mála západních obřadů, který přežil v konkurenci římského ritu. Představ si to: bez znamení kříže na začátku, bez znamení kříže na konci, pozdravení pokoje po obětním průvodu, vyznání víry před přijímáním… a co se mi líbilo úplně nejvíc: při proměňování všechen Boží lid potvrzuje konsekrační slova svým hlasitým „amen“. Přál bych všem jednou takovou mši zažít – jinde než v Madridu a v Toledu se s ní sotva dá setkat. Ale o tom snad někdy jindy; a mám dojem, že jsem už cosi o mozarabském ritu v Tarsiciovi psal. Ve skladě jsem povýšil – a znovu si říkám, že sám nevím proč. Ale dostal jsem na starost naši anglickou přepážku. Abys věděl, můj deníčku, jak to skutečně vypadá na mezinárodním setkání: můj španělský šéf se mnou komunikuje francouzsky, mám polského pobočníka, chorvatskou zástupkyni, polskou sekretářku a filipínský personál. Střídají mě dva Američané s Mexičankou. Tu a tam zaskočí odvedle Francouzky. A vůbec je tu hodně Poláků – celkem 1200 v mezinárodním voluntariátu. Jeden kněz z Britských ostrovů – zvědavý, odkud všichni jsme – nahlas přemýšlel, jestli je to Babylon, nebo Letnice. Navrhl jsem mu řešení – něco mezi tím. Nebo obojí. Dnes taky přiletěl do Madridu Svatý otec. Účastníci setkání ho vítali opět u Plaza de Cibeles – tedy kromě mě; já jsem zůstal ve skladě. Inu služba je služba. Ale ráno jsem se vypravil na program české výpravy a prožil pěkný půlden se svými soukmenovci. A něco mi říká, že na křížovou cestu v ulicích Madridu se zítra taky nedostanu; pojedu večer na českou. Můj deníčku! Až dodnes jsem se rozpačitě omlouval německy mluvícím poutníkům, že nejsou žádné materiály v němčině. Většinou se naši posmutnělí sousedé smířili s anglickými knížkami. Dnes poprvé jsem ale držel v ruce německy psaného průvodce. Jedna anglofonní výprava přinesla 17 exemplářů, jestli si je prý může vyměnit za anglické. Takže ano, opravdu, německé knížky skutečně existují! Obratem jsem je poslal do oběhu. A ještě během dne dorazil kamion s dalšími… Sobota 20. září 2011 Můj deníčku! Dnes jsem prožil svůj osobní, soukromý vrchol Světových dní mládeže v Madridu. Svatý otec slavil dnes dopoledne mši v madridské katedrále – jen pro seminaristy a řeholníky, kteří se připravují na kněžství. Už před týdnem jsem si byl vyzvednout akreditaci – šlo to překvapivě rychle a hladce, dostal jsem ji bez potíží, a s ní i podrobné organizační pokyny, kdy a kam se mám dostavit a co na sebe. Hodně mě zaskočilo, když jsem se později dozvěděl, že jsem jako jediný český seminarista (a bylo nás tam celkem třiadvacet) dostal povolení vstoupit přímo do katedrály. A znovu říkám: sám nevím proč. Ostatní čeští bohoslovci spolu s pestrou mezinárodní sestavou zůstali na nádvoří před katedrálou, tedy u královského paláce. Už když jsme se sjížděli metrem, hlásili jsme se k sobě – já jsem Čech, já Polák, já Brazilec, já jsem z Mexika, já z Itálie, já ze Spojených států… V katedrále jsem získal báječné místo v boční lodi s přímým výhledem na oltář, takže i má krátkozraká očka mohla mít Svatého otce jak na dlani. A mše byla velice pěkná, dobře připravená, skutečně mezinárodní – texty v různých jazycích, jak čtení, tak přímluvy, bohoslužba oběti v nadnárodní latině; tady jsem si asi nejsilněji uvědomil, co to znamená, že je církev katolická, tedy všeobecná – univerzální. A když nás Benedikt XVI. oslovil „queridos hermanos seminaristas – milovaní bratři bohoslovci“, bylo na něm znát, že to myslí doopravdy. Téhož dne, pozdě večer Můj deníčku! Vypravili jsme se na letiště „Cuatro Vientos“ neboli „Čtvero větrů“, kde se koná vlastní závěr a vrchol Světových dní mládeže. Horko, sucho a mraky lidí – čeká se přes milion účastníků. Náš sektor je plný voluntarios – zelené košilky, kam oko dohlédne. Ještě že se aspoň objevilo na obloze těch pár obláčků – každá špetka stínu je vítaná, i když ráno v předpovědi tvrdili, že mraky budou mít „dekorativní charakter“. Jo, dekorativní charakter. Chvíli po setmění se přihnala bouřka, liják a vichr. Inu, Čtvero větrů je Čtvero větrů. Vypadalo to, že prší z boku, s čímž jsem opravdu nepočítal. Naštěstí kousek od nás měla jedna rodinka kempinkový stan. Pomáhali jsme jí ho držet, proto jsme si mohli nechat věci pod ním. Svatý otec musel zkrátit vigilii – počasí nic jiného neumožnilo. A je velice skromný, protože ji zkrátil o své promluvy a ponechal prostor eucharistické adoraci. A věř mi, můj milý deníčku, že máloco na mě udělalo větší dojem než to hluboké, uctivé, absolutní ticho, které se okamžitě rozhostilo všude kolem, když jáhen přinesl Nejsvětější svátost. Neděle 21. srpna 2011 Můj deníčku! Dnes tedy oficiálně vrcholí a končí Světový den mládeže – Španělé mu říkají Jornada Mundial de la Juventud a zkracují ho JMJ neboli [chota eme chota]. Počet účastníků na závěrečné mši svaté, kterou Benedikt XVI. slavil na Cuatro Vientos, dosáhl dvou milionů. Jen mě mrzelo, že jsme se nedostali k přijímání. Až později jsme se dozvěděli, že včerejší vítr a déšť zničil zásoby hostií nachystaných k proměnění na dnešní mši… Přiznám se, trošku jsem se bál španělské ležérnosti při slavení mše v tolika lidech na širokém prostranství. Ale ocitl jsem se v hloučku Italů, se kterými jsem mohl prožít bohoslužbu velice pěkně a poctivě. Ode dneška se taky skoro všichni zdraví „na viděnou v Riu“. Svatý otec totiž v ohláškách oznámil rok a místo konání příštího světového setkání: 2013, Rio de Janeiro, Brazílie. No, všichni jsme to čekali, bylo to takovým veřejným tajemstvím. Ale teď to máme „ex cathedra“. Středa 24. srpna 2011 Můj deníčku! Už třetí den bydlím úplně jinde. Drtivá většina účastníků a s nimi i řada mezinárodních voluntarios odjela či odletěla domů, já mám ale letenku až na čtvrtek, a nejsem sám, kdo tráví několik dní „navíc“ ve Španělsku. Zdá se, že jsme tím Španěly poněkud zaskočili. Bohu díky za Poláky! Jejich vedení se podařilo získat nocleh pro zbylé polské voluntarios v jednom sportovním centru na okraji Madridu, dokonce se kupuje hromadně jídlo a pití. Hlavní polský šéf, jistý otec Suchodołski, se ujímá miniaturní skupinky Čechů a bere je spolu s Chorvaty pod svá ochranná křídla. A mí polští kamarádi jsou rádi, že mě vidí; zvykli jsme si na sebe a jsme vděční za každou chvíli navíc spolu. Využil jsem toho, že mi služba skončila, a udělal jsem si výlet do Toleda – to je totiž nádherné středověké město se zachovalými historickými památkami (což se o Madridu říci nedá). A poslední odpoledne jsem strávil v největším madridském muzeu umění – El Prado se jmenuje. Goya, Velasquez, Bosch, Rembrandt, Rubens… a především El Greco! Přiznám se, můj milý deníčku, že u jeho obrazů jsem porušil návštěvní řád, a i když se to nesmí, vytáhl jsem fotoaparát. Vydávám se na letiště. Tam budu trávit svou poslední španělskou noc. Letadlo mi letí brzy ráno a jinak bych se tam nedostal. Mám mezipřistání v Mnichově – už se docela těším na střední Evropu. A domů, domů, domů! Tak šťastný let! |
| Pr/Qr: | 1788/0 |
|
Archivní článek