|
|||||||||||||||||||||||||||||
|
|
||||||||||||||||||||||||||||
| Tarsicius: | 10/2013 |
| Rubrika: | Téma |
| Autor: | Jan Resler |
| Název: | Setkání mladých s papežem a brazilskou vírou |
| Článek: | Těžko si představit jiné dva týdny, během kterých vás tolik věcí překvapí, popíchne, zaujme, nadchne, potěší a znovu překvapí. O Brazilcích se říká, že najdete-li cestu k jejich srdci, můžete je požádat o cokoli a dostanete to. Není to tak docela pravda, dostanete daleko víc. Mladí poutníci, kluci a holky z České republiky, se o tom sami přesvědčili na Světovém dni mládeže, na kterém se sešli s ostatními věřícími z celého světa a pochopitelně také s papežem Františkem. Setkání bylo tentokrát v Rio de Janeiru. Ale ještě předtím se 200 000 mladých rozprchlo po okolních diecézích, aby společně s místními obyvateli sdíleli vzájemně víru. Česká výprava se odebrala do hor, do městečka Barra do Piraí a část do přilehlé vesnice Santanésia. V sousedství pralesů, kde posledního jaguára obyvatelé ze strachu zastřelili před pár desítkami let, kde v zimě teplota dosahuje třiceti stupňů, kde civilizace dosud nenapsala pětisetletou historii a kde je téměř každý člověk věřící, se poutníkům pootevřely dveře do brazilského života. O většinu z nich se postaraly místní rodiny. Život v brazilské farnosti Program pro Čechy zařizovaly čtyři farnosti. V každé sloužili mše svaté společně čeští a brazilští kněží a překladatelé z řad mladých se pokoušeli zprostředkovat myšlenky jedněch druhým, většinou přes angličtinu. Do programu patřily i návštěvy místních komunit. Brazilská komunita je něco jako větší rodina věřících. Zahrnuje lidi ze sousedství a ve větších vesnicích, jako je Santanésia, jich bývá kolem deseti. Každá má svůj kostel a každá žije víceméně samostatný život, spojený v osobě faráře. Tyto komunity měli poutníci navštívit a modlit se s místními za společné úmysly. Komunity pak dostaly za úkol připravit hostům jídlo, nejlépe nějakou místní specialitu. Jak se poutníci brzy přesvědčili, místní specialitou ve všech komunitách této oblasti jsou fazole s rýží. Po večerech přišlo na řadu vzájemné představování obou kultur a ke konci misionářského týdne (jak se pobyt v diecézi nazýval) i výměny dárků. Do Brazílie tak putovala polka, valčík, lidové písně, obrázky Pražského Jezulátka, pohledy z nejhezčích koutů země a Becherovka. Čechy obohatila samba, carioca, zapečené sýrové kuličky, lidové písně, obrázky Panny Marie z Aparecidy, pravá brazilská káva a cachaça. Po týdnu se výprava měla přesunout společně s poutníky z ostatních zemí z malých městeček do Ria. Při loučení všichni Brazilci plakali. Byl to zvláštní moment, kdy proti sobě stála skupina z Evropy a Jižní Ameriky. Všichni cítili to samé, Brazilci plakali. V dalším týdnu se někteří dokonce rozhodli objednat autobus a "své Čechy" navštívit přímo v Riu během setkání. V náručí Krista Rio de Janeiro leží na jihovýchodním pobřeží Brazílie. Toto město s více než šesti miliony obyvatel má mnoho zvláštností. Například je z žádné jeho části neuvidíte celé, vždycky se některá schová za jezero, moře, horu nebo stěnu mrakodrapů. Abyste si prohlédli všechny jeho kouty a zálivy, mrakodrapové ostrůvky i všude rozseté favely, zoufale chudé čtvrti, slavné pláže a dvě navzájem krajně nepodobné katedrály, musíte vyjet na horu Corcovado, ze které spolu s vámi shlíží na mraveniště dole socha Krista Vykupitele, zřejmě nejslavnějšího obyvatele Ria. Druhý týden setkání se město stalo útočištěm dvou milionů mladých křesťanů. České centrum bylo umístěno v mladé čtvrti na jižním kraji města. Tam se také připojil k výpravě kardinál Dominik Duka, který střídavě s biskupem Pavlem Posádem vedl české katecheze a sloužil mše svaté. Později si mladí uvědomili, že český program byl takřka jediným místem, na kterém bylo možné se opravdu ztišit, modlit nebo meditovat. Mše svaté, křížová cesta, vigilie a další program na překrásné pláži Copacabana, který zahájil místní arcibiskup Orani João Tempesta a který pokračoval po příletu papeže Františka, byl překrásným uměleckým dílem, hudebním, tanečním i divadelním vystoupením, místem setkání a radosti, ale také velikého hluku. Písně přecházely jedna do druhé a mísily se s tanečními vystoupeními a kytarovými sóly, která doprovázela promluvy a svědectví. Čas pro Boha? Chybělo však ticho na modlitbu a osobní kontakt s Bohem. Evropan se mohl podivovat tomu, že si Jihoameričan pro Boha nevyhrazuje žádný čas. Došlo mi to v autobuse, kde skupina Peruánců a Argentinců hodinu a půl svorně skandovala různé fotbalové pokřiky. Na dotaz, kterému týmu že to fandí, mi překvapení Jihoameričani odpověděli, že nejde o pokřiky, ale o různé modlitby. Uvědomil jsem si ten omyl. Tady není čas pro Boha a čas pro tanec nebo čas pro Boha a čas pro fotbal. Bohu není jako v Evropě přidělena pracovní doba. Čas pro Boha je tanec, čas pro Boha je fotbal, čas pro Boha je cesta autobusem. Papež František mluvil při vigilii o tom, že ve víře je třeba se stále trénovat. A Brazilci nebyli vůbec špatnými trenéry. Za dva týdny v Brazílii jsme zažili mnohé. Poznali jsme zemi velmi chudou i závratně bohatou, prožili mši svatou v podstavci Kristovy sochy na Corcovadu, navštívili jeden z největších kostelů světa v Aparecidě, prošli křížovou cestu po Copacabaně, koupali se v Atlantiku nebo fotili kapibary procházející se po ulicích a papoušky poletující městy. Osobně jsem si ale domů odvezl ještě trochu navíc. Zvláštní, uklidňující pocit z brazilské náruče, otevřené bez výhrad, a Boha ve všem a všude. V letadle i při čtení časopisu. |
| Pr/Qr: | 1647/0 |
|
Archivní článek