|
|||||||||||||||||||||||||||||
|
|
||||||||||||||||||||||||||||
| Tarsicius: | 10/2014 |
| Rubrika: | Duchovní slovo otce biskupa |
| Autor: | biskup František Václav Lobkowicz |
| Název: | Mohl bys přece ty! |
| Článek: | Milí ministranti, dobří služebníci u oltáře, v těchto dnech jsem si připomenul výročí své primice. Přestavte si, je to už 42 let, co jsem celý rozechvělý poprvé přistupoval k oltáři, abych sloužil svou první mši svatou v Plzni v kostele Panny Marie růžencové. Při takovém výročí si člověk připomíná, co tomu všemu předcházelo a jaká vlastně ta moje cesta ke kněžství byla. První základy ke svobodnému rozhodnutí vstoupit do semináře a studiem na Teologické fakultě se připravovat ke kněžství, byly dány v mé rodině. Jsem za výchovu od rodičů velmi vděčný a dnes jim to odplácím modlitbou u oltáře. Za nejdůležitější považuji jejich snahu naučit nás všech pět sourozenců postoji, který říká: když můžeš něco udělat, tak to udělej a s radostí. Jednou jako malý ministrant při ministrování v našem kostele v Křimicích u Plzně jsem přemýšlel o našem panu faráři, na kterého dodnes moc rád vzpomínám. Byl už tehdy pokročilejšího věku a každou neděli k nám pěšky přicházel asi 4 km ze sousední farnosti ve Vejprnicích. A ta myšlenka byla: kdo k nám bude chodit, až pan farář už nebude moci? No a tehdy zazněla v mém nitru výzva: no přece ty bys mohl. Tak to byl první impulz a mně bylo asi deset let. Ta myšlenka mě držela. Velmi jsem se povzbudil i četbou krásné knihy „Hořící oheň“, která vyprávěla o životě svatého papeže Pia X. Za několik let jsem skončil základní školu a pokračoval ve svém vzdělávání na škole střední. A musím se přiznat, že jsem tehdy chtěl nějak na své rozhodnutí z dětství zapomenout. Je fakt, že se stále připomínalo, ale já dělal, jako bych to nevnímal. Ovšem pak se ukázalo, že Pán je natolik mocný a veliký, že když někde někoho chce mít, tak se mu to při zachování osobní svobody v rozhodování nakonec povede. Váhání po maturitě bylo, kam dál. A právě tehdy jsem to svobodné rozhodnutí ještě neudělal. Přihlásil jsem se tedy na filosofickou fakultu, kde jsem studoval latinu. Byla to tak trochu vrátka pro případné rozhodnutí. No a pak se to stalo. Po pár měsících na této fakultě, 4. prosince na svátek svaté Barbory, jsem ráno šel do arcibiskupského paláce v Praze na kněžské svěcení svého spoluministranta. Když jsem se v poledne ze svěcení vracel, měl jsem jasno. No a protože Bůh má smysl pro pořádek, na místě mého konečného a trvalého rozhodnutí jsem za 6 let přijímal kněžské svěcení i já. A tak dnes děkuji Pánu a také všem, kteří mě ke kněžství přivedli, protože je to strašně fajn. Všem ministrantům rád žehná +František Václav Lobkowicz Biskup ostravsko-opavský |
| Pr/Qr: | 1731/0 |
|
Archivní článek