|
|||||||||||||||||||||||||||||
|
|
||||||||||||||||||||||||||||
| Tarsicius: | 10/2018 |
| Rubrika: | Téma |
| Autor: | otec Petr Šabaka |
| Název: | Chceš-li mír, buduj přátelství |
| Článek: | Přijal jsem pozvání napsat něco o události, která je svým způsobem výjimečná a dost možná pro mnoho kluků inspirující. Letos jsem se totiž zúčastnil šedesátého ročníku mezinárodní vojenské pouti v Lurdech. Rád bych v tomto článku napsal, proč se vojáci schází v tomto mariánském poutním místě a o tom, jak tuto pouť prožívám já a nakonec jak zakusit něco podobného třeba i v Čechách, v některém kostele, kde je socha Panny Marie Lurdské. Nebudu asi slovo od slova historicky přesný, ale věřím, že to nevadí. Druhá světová válka představovala pro celý svět veliké utrpení. Mnoho lidí, ba dokonce mnoho národů bylo pohlceno nenávistí a nepřátelstvím. Není divu, když se odhaduje, že zemřelo přes sedmdesát miliónů lidí. Ten, kdo neztratil někoho blízkého, zakoušel jiné válečné útrapy. Třeba přišel o dům nebo prožil tuto dobu ve strachu a chudobě. Bylo i mnoho vojáků, kteří nechtěli žít v nenávisti, kteří nechtěli, aby se jejich zkušenost opakovala. Tak tomu bylo i mezi vojáky Francie a Německa. Protože mezi nimi byli věřící, dohodli se, že se budou jednou za rok scházet a modlit za smíření, za mír a za své zemřelé kamarády. Dějiny mezinárodních vojenských poutí v Lurdech začaly. Zúčastnil jsem se této pouti už několikrát. Každý rok se zde potkávám s několika desítkami armád opravdu z celého světa. A není to jen formální setkání. V průběhu těch několika dní jsem mohl s mnohými vojáky prohodit slovo, vyměnit nášivky, odznaky, čepici nebo se s nimi vyfotit. Například v letošním roce tu naši studenti ze střední vojenské školy potkali svého kamaráda z maďarské vojenské školy. Kdybych to měl nějak jednoduše vyjádřit, tak bych upravil antické heslo: Chceš-li mír, buduj přátelství. Protože každá armáda je politický nástroj, přáli bychom si, aby se naše společná touha po míru dostala až k uším politiků, kteří jsou zodpovědní za zachování míru nebo rozpoutání konfliktu. Během pouti jsem si nalezl chvíli ztišení před lurdskou jeskyní. Koupil jsem zrovna růženec, tak jsem se sedl na lavičku a modlil jsem se ho za ty, které mám rád a moji modlitbu potřebují. Po chvilce ke mně přistoupil jeden pán s fotoaparátem. A jestli by si mne mohl vyfotit. Dovolil jsem mu to. On si však chtěl vyfotit jen detail růžence v mých rukou. Možná nazval tuto fotku „Růženec a voják“. Myslím si, že modlitba růžence k vojákům patří. Modlit se růženec znamená rozjímat o životě Ježíše, ztišit se i uprostřed vypjaté situace, krátit dlouhý čas na stráži. Rád se modlím růženec, když mne nějaká chmura vzbudí uprostřed noci a nedá mi usnout. Růženec dodává naději, že jsme opatrováni i „v hodinu naší smrti“. Nejsem si jistý, jestli je mezi vojáky mnoho ctitelů Matky Boží Marie. Vojáci v sobě pěstují spíš to ryze mužské: rozhodnost, cílevědomost, odvahu, čest, sílu. Žena, včetně Panny Marie, je pro ně spíš mateřskou, sesterskou a partnerskou náručí, kam se „po boji“ chtějí schovat, utišit, načerpat sílu. Žena je pro ně domovem, mírem a bezpodmínečným přijetím. To však neznamená, že by se vojáci nemohli modlit k Panně Marii a s Pannou Marií. Na závěr bych ještě chtěl napsat, že od druhé světové války se stále někde bojuje. I ve chvíli, když píšu tento článek, i ve chvíli, kdy čteš má slova, se někde bojuje, umírají lidé vinní i nevinní. Je jednoduché zjistit kde. Pokud při mši zaslechneš prosbu za mír, nenech ji uletět pryč, děkuj za to, že žiješ v míru a pros za ty, kteří toto štěstí nemají. -------- Rozhovor Jaké je vojenské prostředí? Mnozí lidé si představují vojáka jako drsného chlapa, který běhá v maskáčích se samopalem v rukou a střílí každého na počkání. Je to iluze navozená počítačovými hrami nebo akčními filmy. Jsou samozřejmě jednotky, v nichž jsou vojáci akční, musí se udržovat v perfektní fyzické kondici, po podvědomí si výcvikem ukládají postupy, jak se zachovat v jinak chaotické situaci skutečného boje, skutečné války. O některých jednotkách se říká vtip: „Kolik je, vojáku, jedna plus jedna?“ „Nevím, ale uběhnu to!“ V armádě jsou ale i vojáci, kteří jsou ceněni pro své znalosti. Mohou to být různí technici, šikovní ženisté, IT specialisté, vojáci, kteří umí cizí jazyky a mají vybroušené komunikační dovednosti, chemici, vojáci, kteří umí vycvičit služební psy, psychologové, doktoři, duchovní. Naše armáda má dokonce i jednoho kostelníka. A takhle bych mohl pokračovat ještě dlouho, což by bylo únavné. Mezi vojáky je mnoho těch, kteří mají své rodiny a mimo dobu výkonu služby se věnují úplně obyčejným věcem: aby se jejich děti dobře učily, trénují třeba nějaký sportovní klub, studují, jsou součástí různých spolků, věnují se kutilství a tak dále. Vojáci jsou úplně obyčejní lidé, kteří se dali do služeb našeho národa jako taková pojistka. Kdyby totiž nastala situace ohrožení, jsou připraveni jít do akce. Když jsem řekl, že vojáci jsou úplně obyčejní lidé, tak včetně duchovní roviny. V řadách armády je podobný počet věřících jako ve společnosti. Jsem rád, že je mohu potkávat, povzbuzovat se ve víře a společně se modlit. Nebo hledat víru některých, kteří o to požádají. Do Lurd jedou pouze věřící vojáci? Na vojenskou mezinárodní pouť nejezdí jen věřící vojáci. Víra není jediným kritériem. Jedou ti, kteří souhlasí s tím, jaké události budou účastni. To znamená, že jdou na mši nebo projdou společně křížovou cestu nebo průvod světel. Těší mne vždy, když se ptají, zajímají, objevují, co znamená modlitba. Mají to nařízené nebo je to dobrovolné? Vojenská pouť do Lurd je dobrovolná. Vojáci si musí vzít dovolenou. To v důsledku znamená, že jim to musí povolit jejich velitel. Kdyby měli chybět na nějakém cvičení své jednotky, nejeli by. Dochází v Lurdech k obrácení? Nevím o žádném obrácení našich vojáků. Ale tato událost v mnohých zanechává velice milou vzpomínku, hluboký otisk, který si dlouho nesou v sobě. Navazují se zde přátelství mezi sebou a se zahraničními vojáky? Zcela určitě navazují. V uplynulých letech jsme do Lurd jezdili autobusy. Cesta trvala více jak dvacet čtyři hodin a to by bylo, abychom se nepoznali. Pamatuji si jednu vojákyni, která tam jezdila opakovaně, protože se těšila na ty, s nimiž se seznámila. Je pravdou, že uměla plynně tři cizí jazyky – což je jistě dobrý motiv pro každého z nás. Co ti Lurdy přináší? Jako kaplan do Lurd jezdím spolu s ostatními kaplany služebně. Doprovázíme naši vojenskou delegaci, organizujeme duchovní program jako například českou mši, křížovou cestu, modlitbu za mír a padlé vojáky, nabízíme osobní rozhovory, jsme prostředníky mezi námi a francouzskou armádou atp. Jsem každoročně hrdý na naši svíci, kterou zapalujeme spolu s modlitbou za mír a za naši zem. Je totiž nejkrásnější ze všech. Takovým niterným vrcholem je pro mne výstup na jednu horu. Tam se totiž podívám na svět z výšky, Boží perspektivou. Představuje to pro mne takové osobní spočinutí. Jinak jsem rád, když utrhnu chvíli času a před jeskyní zjevení představím Panně Marii ty, které si symbolicky beru na pouť s sebou. A ještě z jiného soudku. Jak voják brání mír? A jak se mír České republiky brání na druhé straně zeměkoule v Afgánistánu? Jestli bude v naší zemi nebo kdekoli jinde na planetě mír nebo válka, rozhodují na prvním místě politikové, ne vojáci. Je důležité to vědět. Vojáci si nepřejí válku, ale jsou připraveni, pokud by měla nastat. Jsou ochotni obětovat svůj život pro nastolení míru – tedy klidu zbraní. Pak samozřejmě následuje těžký úkol usmíření, stabilizace konkrétní společnosti, obnovení základních institucí, jakými jsou například školy, nemocnice, státní správa, kultura. A to je úkolem jiných lidí. Voják je jen prvním krokem k nastolení míru. Je tím, kdo odvrací tu nejstrašnější hrozbu. Vojákům občas připomínám, že je potřeba být vděčný za to, že můžeme jen cvičit, protože to je znamení míru, v němž žijeme. Jsme součástí Severoatlantické aliance, Evropské unie, Organizace spojených národů. Z toho vyplývá zodpovědnost účastnit se, podílet se na zahraničních misích, které mají za cíl stabilizovat některé země, ve kterých není mír. Jsem hrdý na naše vojáky, protože všude velice dobře reprezentují hodnoty, které nám jsou drahé a o kterých ani nepřemýšlíme: spravedlnost, rovnost mužů a žen, volební právo, svoboda slova… V Afghánistánu nebo Mali vojáci dobře slouží míru tamním lidem. Když se pak vracejí, váží si toho, co tu máme. Stávají se citlivými na zárodky nesvobody. Možná o tom nemudrují jako já, ale uvnitř to tak cítí. Potřebuje voják agresivitu a jak ji ovládá? Samozřejmě. Voják se učí být rozhodný a cílevědomý. K tomu potřebuje agresivitu podobně jako třeba sportovec. Bez agresivity by po výstřelu nevložil všechnu svou energii do startu. Voják se cvičí v tom, aby přemohl nepřítele. Musí se naučit na něj pořádně houknout, udeřit přesně a razantně. Musí mít respekt. Voják se musí naučit tuto vnitřní sílu řídit, aby ji nenasměroval tam, kam nemá. Říkám vojákům, aby si nechali svůj hněv pro nepřítele a ne ty, které by měli mít rádi. Je to škola sebeovládání. Vojáci ale nejsou jedinou složkou, kde je potřeba pracovat s agresí, jsou to i policisté, hasiči nebo záchranáři. Ti mají mnohem těžší službu. Dá se mír bránit i beze zbraně? Na prvním místě je potřeba se za mír modlit, protože je darem Božím. Sami od sebe máme sklon k hašteřivosti, závisti, nenávisti, sobectví – tedy k válce – nejdřív k osobním konfliktům, ze kterých pak vyrůstají ty veliké. Na druhém místě jsou skutky vedoucí k usmíření, pokoji mezi námi, k budování přátelství, spolupráce, respektu jednoho vůči druhému. Na třetím místě je to studium jazyků, protože kdo se umí domluvit, předchází nedorozumění a objevuje jiné kultury, které ho obohacují. Na dalším místě je to zájem o své okolí, o problémy své vesnice, města, regionu, státu, světa. Tolik je zapotřebí aktivních lidí, kteří svou inteligencí, šikovností nebo citem utváří a obohacují obecné blaho společnosti. Tolik by bylo potřeba politiků, pro které je důležitější zájem o vlast, než jen o své korýtko. Kluci, tak se totiž buduje, upevňuje a prohlubuje mír. Válka je vždycky prohra, protože signalizuje, že byly vyčerpány nebo odmítnuty pokojné způsoby dohody. otec Petr Šabaka, vojenský kaplan 31. pluku radiační, chemické a biologické ochrany Liberec |
| Pr/Qr: | 1768/11 |
|
Archivní článek