|
|||||||||||||||||||||||||||||
|
|
||||||||||||||||||||||||||||
| Tarsicius: | 11/2012 |
| Rubrika: | Liturgické okénko |
| Autor: | Zdeněk Drštka |
| Název: | Sbalte si svých pět švestek! |
| Článek: | Pevně doufám, že mi, velevážení pánové, drazí kolegové ve službě u oltáře, nebudete mít tento úvod za zlé. V žádném případě vás nechci vyhazovat z presbytáře, z kostela či sakristie. Na něco takového ostatně ani nemám právo. Jde mi o něco jiného. Jestlipak víte, jak toto úsloví vlastně vzniklo? Zkuste se zapřemýšlet, co se vyskytuje nebo co počítáme po pěti. Ano, správně, jsou to naše smysly. Už odnepaměti vypočítáváme zrak, sluch, čich, hmat a chuť. Pročpak balíme právě těchto pět švestek? Inu, nejspíše proto, že když nic jiného, smysly nám zůstanou, ať zchudneme jakkoli. A přitom jsou pro nás velikým bohatstvím. Ony nám pomáhají do hloubky prožít liturgii a na ně se liturgie obrací, je liturgie oslovuje. Podívejme se, jak to dělá. Zrak Zrak stojí na prvním místě mezi smysly. Jeho prostřednictvím se k nám dostává nejvíce poznatků a říká se, že naše kultura již od starověkých dob je kulturou obrazu, tedy zrakového vjemu. A zalíbí-li se nám něco (či někdo), často prohlásíme, že nám to či ono, ten nebo ta padli do oka. Se zrakem nerozlučně souvisí světlo. Někdy příště si o tom řekneme více, ale určitě se už teď shodneme, že světlo má v liturgii velmi důležitou roli a je velice výmluvným symbolem. Vždyť o samotném Kristu vyznáváme, že je Světlo ze světla. Světlo má jednu zajímavou vlastnost – přitahuje pozornost. Proto i v době elektřiny svítí na oltáři svíce – ne proto, abychom se připravili, až vypadnou pojistky (pardon, pánové, samozřejmě jističe), ale aby se naše pozornost koncentrovala právě na oltář. Ovšem nezapomeňme, že stejně tak přitahuje pozornost i pohyb, a to ať chceme nebo nechceme. To je pro nás, velevážení kolegové, velká výzva: vyvarujme se nečekaných, nezvyklých a vůbec nadbytečných pohybů. Zbytečně na sebe strhujeme pozornost, která přece náleží někomu úplně jinému. A pokud nějaký pohyb uskutečnit máme, ať je správně provedený, neošizený, dotažený do konce a především neukvapený a plynulý. Zrak také oslovují barvy. Určitě víte, že se během liturgického roku barvy ornátů a štol střídají, a nepochybně byste mi dokázali vyjmenovat, kdy a jak. Liturgické barvy jsou velmi výmluvným a docela hlasitým znamením. Sluch Řekli jsme hlasitým? To už se hlásí o slovo sluch. Je-li evropská kultura kulturou obrazu, pak kultura vyvoleného národa byla kulturou slova. A z tohoto národa ve svém lidství pocházel i Kristus Pán – Slovo, které se stalo tělem a přebývalo mezi námi. Moc a úloha slova je ve slavení liturgie veliká. Bez něj nelze slavit žádné svátosti – vždyť ty přece mají pevně stanovenou formuli, kterou je třeba dodržet: slova ustanovení při mši, křestní slova, manželský slib… Sluch je také velmi výrazně osloven při bohoslužbě slova. Obvykle nemíváme před sebou rozložený biblický text, který se zrovna předčítá. O to pozorněji bychom měli naslouchat předčítanému. Vždyť ve svém slově je přítomen sám Pán. Zvuk má také zvláštní vlastnost. Zatímco pohyb registrujeme jen tehdy, dojde-li k němu v našem zorném poli, zvuk (a zvláště hluk) se šíří víceméně rovnoměrně a cvrnkne nám do ucha, i když jsme k jeho zdroji zády. Rád bych v této souvislosti uvedl na pravou míru jeden velmi rozšířený omyl: Není pravda, že šepot není slyšet. Šeptání je velice výrazný zvuk, řekl bych, že i výraznější než obyčejný tlumený hovor. Šepot není neslyšitelný – je jen nesrozumitelný, a možná právě proto rušivější než obyčejná řeč. Proto vás, vážení a milí spoluministranti, prosím: nešeptejte! Čich Čich je smyslu, který se prý nejvíce vrývá do paměti. Velmi intenzivně se nám vybavují události, ke kterým došlo, situace, v nichž jsme se nacházeli, místa, na nichž jsme byli, ucítíme-li stejnou vůni, jakou jsme cítili tenkrát. A to už ani nemluvím o tom, kolik pachů a vůní vnímáme podvědomě! Snad nejvýrazněji je čich osloven, použijeme-li při bohoslužbě kadidlo. Ovšem i zde platí: všeho s mírou. A někdy méně znamená více. Naším úkolem není farníky vykouřit z kostela a pana faráře přidusit, nýbrž jednak zvýšit důstojnost obřadu, který slavíme, jednak umožnit, aby byl osloven další z lidských smyslů. Přeženeme-li to s kadidlem, je to, jako bychom na někoho křičeli místo rozumné řeči. Hmat Hmat je smysl kontaktní. Jeho prostřednictvím vnímáme věci, jež bereme do rukou, ale i teplo a chlad, dotyk a zacházení s naším tělem, a snad bychom mohli říci, že i náš pohyb a tělesný postoj. A že těch postojů při bohoslužbě máme! Hmatu se týká přímo jeden z výrazných liturgických úkonů. Je to podání ruky při pozdravení pokoje. Toto gesto je v naší civilizaci gestem univerzálním; vyjadřuje blízkost, shodu ve smýšlení, otevřenost pro druhého a mlčky vyjádřená slova: spolehni se na mě. Je také gestem usmíření, obnoveného či posíleného přátelství, ba dokonce pokrevní příbuznosti – ano, nespletl jsem se. Jsme pokrevnými příbuznými v Kristově krvi. Chuť A konečně při samotném svatém přijímání přichází na řadu také chuť. „Okuste a vizte, jak je Hospodin dobrý,“ vyzývá nás žalmista. My, kteří jsme dostali obrovský dar eucharistické hostiny, můžeme jeho slova vzít doopravdy. Okoušet a zakoušet – doslova tedy „ochutnávat“ – znamená poznávat něco či někoho opravdu intenzivně. My můžeme takto intenzivně a důvěrně zakoušet Krista. On sám se nám takto dává, jak je o něm řečeno, až do krajnosti, až do nejzazšího možného setkání. Je to setkání natolik výjimečné, že církev stanovila, aby se eucharistický pokrm nezaměňoval s jiným jídlem. Proto platí, že hodinu před přijetím eucharistie nejíme a pijeme pouze vodu. Daří se nám to dodržet? Vidíme tedy, co smysly dovedou. A že ve smyslech odhalujeme smysl toho, co slavíme – a to, co slavíme, dává smysl našim smyslům. Přeji vám proto, vážení a milí kolegové, smysluplné slavení. |
| Pr/Qr: | 1743/0 |
|
Archivní článek