|
|||||||||||||||||||||||||||||
|
|
||||||||||||||||||||||||||||
| Tarsicius: | 11/2018 |
| Rubrika: | Moje cesta ke kněžství |
| Autor: | otec Vojtěch Vágai |
| Název: | Vždycky jsem rád ministroval |
| Článek: | Otec Vojtěch Vágai má na starosti mládež v českobudějovické diecézi. Protože se o něm ví, že navzdory posměchu i šikaně vždycky rád ministroval, to a navíc téměř od narození, nemohl uniknout naší pozornosti. Je vážně pravda, že jste ministroval téměř od narození? Důležité je to slovo téměř :-). Můj tatínek totiž sloužil v Českém Krumlově u oltáře jako akolyta. Ve třech letech jsem prý z kostelní lavice ukazoval směrem k oltáři a volal: „Táta, táta!“ a lidi si mysleli, že ukazuju na pana faráře. Tak se rozhodlo, že bude lepší, když budu s tatínkem ministrovat a bude klid. Ministroval jste vždycky opravdu rád? No jasně. Přišlo mi, že můžu být Pánu Bohu blíž než v lavici a cítil jsem se více součástí mše, když jsem v samém centru dění. Tatínek se pak stal jáhnem a my jsme se přestěhovali na faru. A já tak měl příležitost doprovázet ho na bohoslužbách nebo jiných obřadech. Hodně krát se mi stalo, že když jsem měl možnost číst liturgické čtení při bohoslužbě, tak přestože jsem ten samý text četl v neděli třeba už na třetí bohoslužbě, pokaždé mě oslovilo něco jiného. To mi připadalo super. Zdá se, že jste díky ministrování a víře v Boha zažíval samé radosti. Radostné bylo, že jsme se společně doma modlili, četli Bibli a měli se rádi. No, ale mimo domov to mělo i jiné stránky. Když všichni vědí, co tatínek dělá, pak čekají, že nikdy neudělám nic špatného. Když jsem třeba jednou opisoval, tak učitelka hned řekla – to bys přece jako křesťan neměl dělat! A měla v tom pravdu, jen to bylo nepříjemné, protože to řekla před celou třídou. Neposmíval se vám někdo, že ministrujete a tatínek je jáhen? Protože tatínek byl nejen jáhen, ale i Rom, tak se mi posmívali skoro pořád. Volali na mě: „Kostelníku, kostelníku!“ nebo „Papeži, papeži!“ Říkal jsem jim, že zatím papež nejsem, tak ať jsou v klidu, ale bylo to fakt nepříjemný, zvlášť když to pak dělaly i malé děti z nižších tříd. Většinou jsem to dostával dvakrát, za to že jsem Rom a navíc že ještě chodím do kostela. Co vám pomáhalo, když se vám posmívali kvůli víře v Boha? Já jsem byl na to hrdý, že jsem ministroval, protože jsem to dělal rád. Říkal jsem si, že to přece není nic, za co bych se měl stydět. Jenže nejhorší bylo, že nezůstalo jen u posmívání. Jeden kluk, co k nám tak nějak propadl z jiné školy, kde už s ním byly problémy, si mě vybral a šikanoval mě. Neustále mě zesměšňoval a často mlátil. Strašné bylo, že to všichni věděli, dokonce i učitelky, ale nikdo z dětí se mě nezastal a nikdo z učitelů mi nepomohl. Když si pak vybral ještě další oběť, dokonce holku, tak jsem už šel za ředitelem a říkal jsem mu, ať mi pomůže. On mi odpověděl, že se nedá nic dělat, kdyby ho přeložil na jinou školu, že by tomu klukovi zničil život. Tak ho radši nechal ničit mně. Co s tím dělali vaši rodiče? Nic, protože to nevěděli. Já to doma nikdy neřekl, protože jsem se za to styděl, že mě šikanují, a měl pocit, že bych si s tím měl poradit sám. Tehdy jsem se snažil říkat, že ti, co mě mlátí, mají třeba sílu, ale já můžu mít jiné přednosti, a tak jsem se snažil co nejlépe učit a mít dobré známky. Toho kluka, co mě šikanoval, mi prostě bylo líto. Říkal jsem si, že to je ubohý, co dělá, a že si asi nahrazuje něco, co mu dělali jiní. A pak se taky ukázalo, že ho doma mlátil táta, ve škole mu to nešlo, a proto měl potřebu si dokazovat svou sílu na někom slabším. Co byste poradil někomu, koho z jakéhokoliv důvodu šikanují? Určitě aby si to nenechával pro sebe, aby to řekl doma, ve škole, panu faráři… Ono se často říká, že si za to ten šikanovaný může sám, jak se chová, nebo tím, co nosí za sobě. Prostě tím, že je jiný, tak si o to koleduje. Ale to není nikdy pravda, to si jen omlouvají svou lhostejnost ostatní, kteří nechtějí pomoci. Nejabsurdnější bylo to, když mě šikanovali za to, že jsem chtěl být dobrým člověkem a křesťanem. To jsem nechtěl změnit. Nechtěl jsem být jako oni. Na druhou stranu si pamatuju, že když mě uráželi, že jsem Rom, myslel jsem si, že když si budu doma pořádně drhnout kůži kartáčkem, „vyčistím se“ a budu mít od nich pokoj. Ale nešlo mi to. Na šikaně je nejstrašnější ta samota, ve které se bezmocné dítě snaží vyřešit problém, který samo vyřešit nemůže. Jasně bych chtěl taky říct všem, kteří vidí, že někdo někoho šikanuje nebo si „jenom“ z něho dělá pořád legraci, ať se ho zastanou, ať to řeknou dospělým, ať ho v tom nenechají samotného, protože to nikdy pro toho bezbranného ani v nejmenším legrace není. Kolik vám tehdy bylo let? Byl jsem asi na druhém stupni základky. Zajímavé je, že na střední škole se to úplně změnilo. Pro hodně lidí jsem byl zajímavý a asi i důvěryhodný, když jsem byl věřící, protože se mi svěřovali a ptali se můj pohled na život… Taky se mi někteří smáli, ale už jinak. Třeba jeden kluk se mi na střední škole ze všech nejvíc smál, že jsem věřící. Když se po letech dozvěděl, že mi v nemocnici umírá tatínek, napsal mi sms, že se za něho modlí. Zjistil jsem, že hodně lidí si na střední třeba dělají z mé víry legraci jen proto, že mě chtějí vyprovokovat, abych o ní mluvil, protože je to zajímá, ale nechtějí, aby se to vědělo. Takže na střední škole už to není nevýhoda být věřícím ministrantem? No, jak se to vezme, i přes všechna trápení ze základky si myslím, že víra je vždycky výhoda. Vzpomínám si na jednu zkušenost také v souvislosti s umíráním mého tatínka. Můj spolubratr v semináři mi říkal, že jemu umíral tatínek, když on byl ještě malý kluk. On i jeho rodina byli tehdy ještě nevěřící. Když viděl, jak jsme za tatínkem chodili do nemocnice a jak nám víra pomáhá v takové těžké situaci, říkal, že mu je moc líto, že jako dítě v Boha nevěřil a nemohl tatínkův odchod prožívat v naději a víře jako my. Takže mnohdy nám mohou nevěřící spolužáci dokonce naši víru závidět, třeba i naši ministrantskou partu nebo fungující rodinu, a proto se pošklebujou. Ale Bůh v nich může působit a jednou třeba sami uvěří. Když někdo vyrůstá ve zbožné rodině, tatínka má jáhna a ministruje na několika nedělních bohoslužbách, mnozí v okolí předpokládají, že bude knězem. Bylo to také tak u vás? K nám domů chodila celá řada kněží – jednak z okolí a jednak i mnozí vojenští kaplani, kteří se v Českém Krumlově připravovali na zahraniční mise. Ti vyprávějí, jak jsem po domě jako batole lítal s roztaženýma rukama a volal: „Pán s vámi!“. Takže se asi dalo čekat, že se stanu knězem, ale pravda je taková, že jsem na střední škole začal přemýšlet, co v životě mám dělat a kde je smysl mého života a jeho naplnění. Lákalo mě být designerem nebo architektem. Hodně jsem se za svou budoucnost modlil a dost mě to trápilo, protože jsem vědět, že by si tatínek přál, aby jeden z jeho synů byl knězem. A hodně lidí se tímto pohledem na mě dívalo. A nemůže to být třeba znamení od Pána Boha, když někdo cizí nazanačí, že bych mohl být knězem? Může, a já to taky v některých situacích bral. Pamatuju si, když jsem šel k odvodové komisi. Tehdy ještě musel každý zdravý kluk na vojnu. Před tím se šlo do místnosti, kde sedělo několik lidí, kteří rozhodovali, jestli bude odveden, tedy jestli na vojnu nastoupí nebo ne. Čekal jsem v řadě kluků, a když na mě vyšla řada a šel jsem dovnitř, komise se mě ptala, co rád dělám. Popravdě jsem řekl, že rád ministruju a vedu ministranty v Českém Krumlově. Moc nechápali, co si pod tím představit, tak se ptali, co jsem třeba dělal včera. Řekl jsem, že jsem byl s panem biskupem žehnat nějakou kapličku. „A předevčírem?“ „No to jsem byl s panem biskupem na biřmování.“ Jedna členka komise se hned rozpovídala, že ví, co to znamená, že u biřmování taky byla, a tak jsme si začali s vojenskou komisí docela dlouho povídat o biřmování. Ostatní kluci, kteří čekali ve frontě za mnou, nechápali, co tam tak dlouho řešíme, a měli strach, na co všechno se jich ta komise bude vyptávat. Když jsem odcházel, řekli mi ti vojáci z komise, že jak mě poslouchají, tak jim to přijde zajímavé, a jestli bych se neměl stát knězem. Co vám ještě pomáhalo v rozhodování? Nepochybně kněžské příklady. Měl jsem fakt výhodu, že se kněží u nás doma objevovalo docela hodně a na každém se mi v jejich stylu kněžské služby líbilo něco jiného. Pozoroval jsem, jak žijí s Bohem a jací jsou ve svých postojích, poslouchal, jak se oni stali kněžími, a to mi bylo velikou inspirací. Konečné rozhodnutí jsem pak udělal na exerciciích při jedné celonoční adoraci, kde jsem prosil Boha, aby mi dal jasně poznat, k čemu mě vede. Potom mě naplnil takový pokoj, že jsem o svém rozhodnutí řekl jen svému knězi. Co na to rodiče? Rodičům jsem o svém rozhodnutí stát se knězem nejdřív vůbec neříkal. Podal jsem přihlášku do semináře bez jejich vědomí a řekl jim to, až když mě vzali. Jednoduše proto, že jsem chtěl být ve svém rozhodnutí co nejvíce svobodný a nechtěl jsem být ovlivňován. Ale evidentně i přes veliké překvapení měli obrovskou radost. Co byste doporučil klukovi, který hledá své životní povolání, aby ho správně poznal? Na prvním místě mohu doporučit modlitbu, ve které odevzdáváme své rozhodnutí Bohu. K tomu je však potřeba ticho, ve kterém jsem ochoten trávit s Bohem nějaký čas. Taky je dobré snažit se být svobodný a otevřený i k tomu, že mě Bůh může vést jakoukoliv cestou a že to není špatně. Že mi přece nevadí, když budu knězem, ale ani nevadí, když jím nebudu. V neposlední řadě je důležité být v kontaktu s nějakým knězem, se kterým mohu o svém hledání mluvit. A nakonec bych každému velice doporučil, aby se do semináře šel podívat. Probíhají tam různé ministrantské dny, duchovní obnovy a víkendové akce pro kluky, kteří hledají své povolání. Je to pokaždé nesmírně inspirativní setkání, protože bohoslovci bývají velice sdílní a mluví o svých životních cestách, které jsou velmi rozmanité. Podobně jako v Bibli je nespočet různých způsobů povolání ke službě Bohu, tak ten hledající může poznat, že i jeho v jeho konkrétní situaci si Bůh ke své službě může volat tím jeho zvláštním způsobem. Mnoho kněží říká, že se rozhodlo při nějaké mimořádné události nebo setkání s člověkem. Jak to bylo u vás? Líbí se mi, že v evangeliu vidím dva způsoby povolání k zasvěcenému životu, kterými si volal i Pán Ježíš svoje učedníky. Jeden spočívá v tom, že se v životě člověka stane nějaká převratná událost, která ho tak zasáhne, že pochopí – ano, Pán Ježíš mě volá. Takhle si povolal třeba Matouše nebo apoštoly u jezera. Oni všeho nechají a jdou za ním. U sebe vnímám, že jsem byl povolaný spíše druhým způsobem jako učedníci u Jana Křtitele. On je delší dobu připravoval na jejich službu Mesiáši, mluvil o něm a vyzýval k přípravě cesty. Když k nim Pán Ježíš přišel, Jan řekl, že to je Beránek Boží, a učedníci za Pánem šli a zůstali u něho. Podobně i já jsem se delší dobu modlil, přemýšlel o své budoucnosti, hledal cestu. A v jednu chvíli, když šel Pán okolo, jsem se prostě rozhodl jít za ním. Pro mě je taky klíčové, že rozhodnutí být knězem jsem neudělal jednou v životě a bylo hotovo. Toto rozhodnutí stejně jako všichni ostatní kněží dělám znovu každý den. Rozhoduju se proto stále znovu, že tímto způsobem života chci žít i nadále a naplňovat Bohem svůj život. Ani po vstupu do semináře vás radost z ministrování neopustila? Neopustila, a proto mě otec rektor, což je vlastně ředitel semináře, pověřil po několik roků službou nazývanou prefekt ritu. Bohoslovci dostávají v semináři na starosti různé služby a úkoly a jedna z jich je právě prefekt ritu. To je bohoslovec, který má v semináři a při všech bohosloveckých akcích na starosti liturgii. Řídí všechny obřady v semináři i třeba v katedrále, pokud tam bohoslovci ministrují. Spolupracuje s hlavním celebrantem na výběru textů, nacvičuje liturgii s bohoslovci a zodpovídá za průběh celého obřadu. Uvědomoval jsem si čím dál víc, že úkolem nás ministrantů při bohoslužbě je skrze naši službu umožňovat lidem v kostele setkat se s Bohem. Věřím, že čím je naše služba lepší, bez chyb, zmatků a všech rušivých situací, tím má větší šanci každý v kostele se hluboce a osobně setkat s naším Bohem. Je to veliká změna, když je člověk vysvěcen na kněze? Ano, ale přináší to další výzvy, se kterými je třeba si poradit. Pamatuju si dodnes, jak jsem měl veliký strach před tím, než jsem šel poprvé zpovídat. Říkal jsem si, co tam jako mladý nezkušený kluk budu povídat těm chudákům kajícníkům. Ale pak jsem se uklidnil, vždyť přece kněz je při své službě vždy jen prostředník mezi člověkem a Bohem. Ta zpověď byla nakonec moc krásná. Paní přišla ke zpovědi po mnoha desítkách letech a já si uvědomil, jak je úžasné, že můžu být jako kněz přítomný v té chvíli, kdy se Bůh dotýká člověka ve svátosti smíření. Mnohdy se nám nechce jít ke zpovědi, co si ten kněz o nás pomyslí. Je zajímavé slyšet, že i kněží se mohou bát, co si o nich pomyslí kajícník. (Smích) Ano, zpověď je velice citlivá a říkáme tam věci, které nikdy nikomu jinému neřekneme. Ale myslím si, že žádný kněz se na zpovídajícího člověka nebude dívat hůř kvůli jeho hříchům. Jednak to přece nemá dělat žádný křesťan, když máme ve svých očích trámy, a jednak kněží zpovídají tolik lidí, že i kdyby chtěli, tak si všechny hříchy nemohou zapamatovat, natož je přiřazovat ke konkrétním lidem. Častokrát člověka, který přichází k upřímné zpovědi, velice obdivuju a je mi velkým příkladem pro mé osobní zpovědi v tom, jak dokáže pravdivě pojmenovat své hříchy a jak se chce změnit. Zpovědník pak naopak zažívá velikou radost, když vidí, jak Bůh působí v daném člověku a osvobozuje ho od té vší zátěže zla. Nyní jste v českobudějovické diecézi ředitelem diecézního centra mládeže. V čem spočívá vaše práce? Připravujeme projekty pro mládež, ve kterých se snažíme přiblížit Boha mladým lidem a současně přiblížit mladé lidi Bohu. Přitom jim chci ukázat úžasný rozměr naší Církve, že na život s Bohem nejsou sami. Tyto projekty slouží k tomu, aby mladí lidé poznávali více Boha a uměli ho do svého života více přijmout. Asi nejlepším příkladem takového projektu je náš letní tábor ENERcamp, který pomáhá mladým lidem, aby se nebáli o Bohu mluvit s ostatními. Učí se tam, že se nemusí bát zeptat kněží, katechetů nebo rodičů na témata, která mladí lidí řeší nebo kvůli kterým se jim smějí. Prakticky se to učí tím, že po dopolední katechezi se rozdělí do skupin, ve kterých o tom otevřeně mluví. Současně mladým předkládáme různé způsoby modliteb. Součástí jsou i workshopy a další aktivity. V současnosti nemáte žádnou vlastní farnost. Kde by vás mohli potkat čtenáři, kdyby se s vámi chtěli setkat? Farnost nemám proto, abych mohl být každou neděli v nějaké farnosti v diecézi. To je super, že máme možnost se tak potkat, popovídat. Já se dozvím, co mladé lidi v dané farnosti trápí, že se třeba snaží založit společenství mládeže, a mohu jim poradit nebo předat kontakt na někoho v okolí, kdo měl podobnou zkušenost. Máte nějaké celodiecézní akce, kde by se mohli ministranti potkat? Jasně, zvu všechny v únoru na diecézní ministrantský floorbalový turnaj nebo na letní ministrantské tábory, které budeme o prázdninách pořádat. Také se určitě uvidíme na diecézním setkání mládeže v Českých Budějovicích v sobotu před květnou nedělí. V čem mohu naši čtenáři pomoci vaší službě? Asi nejvíce tím, že budou na sobě pracovat :-). Aby byli spolehliví dobří ministranti nejen v kostele, ale i všude jinde, zvláště ve škole. V tom, že budou otevřenější i pro pomoc a podporu akcí, které budeme pořádat v jejich okolí, že se nabídnou k pomoci a třeba i ministrantské službě při mši, kterou většinou vrcholí všechny akce pořádané naším centrem. Kdyby někteří z čtenářů naší diecéze chtěli pořádat vikariátní setkání, mohou se klidně ozvat, a my jim pomůžeme s přípravou a realizací. Co byste na závěr popřál našim čtenářům? Aby to byli dobří kluci, ze kterých vyrostou dobří muži s pevnou vůlí. Líbí se mi, že pevná vůle je něco chlapského. V Bibli je krásný příklad, jak se Bůh dívá na člověka, když si vybírá jako krále pro izraelský národ mladičkého Davida. Dívá se do jeho srdce a vybírá si ho právě kvůli vnitřní kráse. Ne proto, co dělá nebo jaké má svaly, ale jaké má srdce. Vidí v něm obrovský potenciál dobra. Stejný Boží pohled zažíváme všichni, Bůh zkoumá naše srdce a navzdory naším slabostem a hříchům, které nám odpouští, vidí to obrovské dobro, které můžeme všichni udělat. I v každém z ministrantů je veliké množství dobra, které se nemusí bát skrývat, a naopak se o ně můžou s ostatními podělit. A to mi připadá chlapské, když se o své schopnosti a své dary umím a chci dělit s ostatními. I když to někdy není lehké, i když se mi nechce. A to se učíme právě v ministrování. Takže přeju klukům, aby je co nejlepší ministrování dovedlo k tomu, aby se stali opravdovými muži s pevnou vůlí a čistým srdcem. Děkujeme mnohokrát za rozhovor i povzbuzení a přejeme vše dobré ve vaší službě. |
| Pr/Qr: | 2321/15 |
|
Archivní článek