|
|||||||||||||||||||||||||||||
|
|
||||||||||||||||||||||||||||
| Tarsicius: | 12/2005 |
| Rubrika: | Duchovní slovo pro borce |
| Autor: | Štěpán Pospíšil |
| Název: | Praktický dárek pro Božího Syna |
| Článek: | Snažím se soustředit na modlitbu, ale moc mi to nejde. V žaludku mi kručí hlady. Rodiče s dětmi se tlačí u mřížky kolem jesliček. Ještě půl hodinu tu musím vydržet službu u betléma a pak rychle do tepla – domů na štědrovečerní večeři. Pozoruji sošku narozeného Ježíška v jeslích a přemýšlím, jak mu asi bylo. Každopádně zima. Sádroví pastýři mu proto duchapřítomně přinášejí ovčí kůže. Tomu říkám praktický dárek. Dýchnu si do dlaní a mrknu na hodinky. Ještě dvacet minut. Dnešní návštěvníci Ježíškovi přinášejí jiné dary: Děti s očima plnýma očekávání vhazují mince do klína kovového černouška, který vždy uctivě poděkuje úklonou hlavičky. A co vlastně přináším k jesličkám já? No, tak normálně – snažím se dobře modlit, chodím na mši… Lovím v paměti, co dál, aby ten seznam nebyl trapně krátký – když už jsem si neuváženě položil takovou otázku. No jasně, vzpomenu si najednou, třeba teď tu už skoro hodinu mrznu na Štědrý den v kostele – mám službu u jesliček, to je taky dar. Oběť! S úlevou si opět dýchnu do dlaní a mám dobrý pocit, že jsem v této otázce uspěl. Už jen deset minut. „A k čemu to vlastně Ježíškovi je?“ napadá mě vzápětí při pohledu na betlémské pastýře s teplými houněmi… Teď už mi není zima a mám spíš pocit, že se potím. Najednou si připadám stejně pokrytecky jako všichni dospělí, kteří sem dnes přišli prostě jen proto, že se to na Vánoce dělá. Ve skutečnosti jim je nějaké dítě v jeslích ukradené. „Pane, to mám k tobě vážně tak málo lásky, že k tobě nejen dnes přicházím jen tak – ze zvyku? Oháním se před tebou tím, že tu nerad, téměř naštvaný hlídám tvé jesličky, přitom v duchu už sedím u večeře – a tomu říkám praktický dar – oběť?“ Složitá otázka Po zbytek štědrého večera přemýšlím, jak vlastně obdarovat Boha. Jasně – Láskou. Ale jak? Copak lze říkat láska něčemu, co nedělám ze srdce, k čemu se musím nutit, při čem myslím na něco úplně jiného? Jak mohu být narozenému Bohu užitečný? U večeře, u stromečku i cestou na půlnoční hledám odpověď. „Co je s tebou, tebe něco trápí? Na co myslíš, ty nemáš radost? Proč mě neposloucháš, tebe to nebaví?“ rodiče a sourozenci. Chudák Pán Ježíš. Podobně vypadají moje modlitby, setkání v růženci i mše svatá. „Co je s tebou, ty myslíš na něco jiného?“ Jednoduchá odpověď „Narozený Ježíši,“ poklekám u jesliček před půlnoční, „přicházím s prázdnýma rukama. Myslel jsem, že jsou plné lásky a obětí, a přitom… Naplň je ty sám svými skutky. Jednej skrze mě, miluj skrze mě, žij skrze mě. Ukaž mi, jak konkrétně ti můžu být užitečný.“ Tu půlnoční mši nezapomenu. Už dlouho jsem neposlouchal každé slovo tak pozorně jako tyto Vánoce. Dokonce i eucharistickou modlitbu, kterou zná každý ministrant dávno nazpaměť: „Skrze něho ať se před tebou stáváme obětí úplnou a ustavičnou…“ To je ta jednoduchá odpověď. Skrze něho se můžu stát obětí úplnou a ustavičnou. Obětí úplnou – která už nemůže být lepší, a ustavičnou – která nikdy nekončí. Ještě nevím, co konkrétně to pro mě znamená být obětí úplnou a ustavičnou, ale chci se to skrze něho učit. Jedině tak se stanu praktickým dárkem narozenému Ježíši. |
| Pr/Qr: | 1438/0 |
|
Archivní článek