|
|||||||||||||||||||||||||||||
|
|
||||||||||||||||||||||||||||
| Tarsicius: | 12/2006 |
| Rubrika: | Téma |
| Autor: | Jan Lukeš |
| Název: | Opravdu vychytaný rozhovor! |
| Článek: | Finové zamkli naše hokejisty v pásmu, Hnilička však podržel český tým při šanci Olliho Jokinena, ale pozor Finové se usadili opět v naší třetině, ale Hnilička si robinzonádou skáče pro puk klouzající do pravého rohu. Výborně!!! Finsko vystrčilo opět své nebezpečné drápky, ale na druhé straně se opět vyznamenal Hnilička. Finové jsou zpátky v naší třetině, Luoma pálí do brány, ale Hniličkova lapačka tam je dřív! Ale pozor, kdo se to blíží k naší bráně zcela sám??? Ano, je to nebezpečný finský útočník Jarkko Ruutu, kterého však Hnilička s přehledem kryje. A už tu máme 54. minutu zápasu a pozor na Nummelina! Pálí ostře od modré, Hnilička naštěstí kryje. Poslední minuta zápasu! Obrovská chyba našich při rozehrávce, Miettinen ale nedokázal prostřelit Hniličku… Ano, je tu konec a český tým vyhrává!!! Hurááá!!! Náš tým už odchází do kabin, ale nám se daří zastavit našeho skvělého brankáře Milana Hniličku, který předvedl skvělý výkon a odpovídá nám na naše otázky: Kdy jste se poprvé postavil na brusle a kdo Vás vedl k hokeji? Na brusle mě v postavil v šesti letech můj táta. Chtěl jste s tím někdy seknout? Když jsem byl malý, tak samozřejmě. Chtěl jsem se raději v neděli dívat na pohádky, než ráno v 7 hodin vstávat a jezdit někde po turnajích. Později, když jsem viděl, že to někam spěje, tak mě nikdo nutit nemusel, protože už jsem měl chuť soutěžt. Býváte nervózní před zápasem? Působíte takovým klidným dojmem. Jste opravdu takový kliďas? Nebývám moc nervózní, protože nejsem nervózní typ. Občas mívám takovou lehkou zdravou nervozitu před důležitými zápasy, ale snažím se toho vyvarovat a udržet si „čistou“ hlavu. Co je pro vás v životě nejvíc důležité? To je jednoznačně moje rodina! Z toho vychází veškerý můj život. Když je harmonie doma, tak mohu být vyrovnaný i v životě (v práci i ve všech ostatních věcech). Vy máte dvě dcery, že? Kolik je jim let? Ano, mám dvě malé holčičky, je jim dva a půl a pět a půl roku a musím říct, že od té doby, co je mám, je pro mě život jiný. Jak s nimi trávíte volný čas? Snažím se je vést ke sportu, ale samozřejmě chceme, aby dělaly to, co je baví! Takže nám vyrůstají nadějné hokejistky:o)? Hokejistky ne, ale snažím se je vést a budu je vést k bruslení, plavání, lyžování, gymnastice, tancování apod. Chci, aby byly pohybově všestranné. A neplánujete ještě syna hokejistu? (směje se) Ještě bychom chtěli jedno dítě, samozřejmě by to bylo pěkné, kdyby to byl syn, ale pro nás je nejdůležitější, aby to dítě bylo zdravé. S libereckým týmem jste podepsal v roce 2004 smlouvu na tři roky, to znamená, že vám zde smlouva bude končit. Jak to vidíte dál? Svoje plány vidím dlouhodobě v Liberci. Nevím, jestli zde například na rok nebo na dva nepřeruším – to člověk v našem oboru nikdy neví, ale rád bych zde svoji aktivní kariéru ukončil. Takže se vám mezi libereckými „bílými tygry“ líbí? Ano, našel jsem klub, ve kterém jsem spokojený, a vidím tady svoji budoucnost. Jste věřící? Přemýšlel jste o existenci Boha? Samozřejmě o existenci Boha jsem přemýšlel. V něco věřím. Moje manželka je katolička a samozřejmě to respektuji. Jak se chováme, jednáme, to vždy hodně záleží především na našich rodičích, na jejich výchově. My jsme obrazy svých rodičů. Kolik máte sourozenců? Mám starší sestru. Čeho si ve své kariéře nejvíce vážíte? Hokej je týmový sport, takže mám radost ze všech úspěchů týmu. Vážím si toho, že jsem měl tu šanci dostat se do party lidí, kteří vyhráli mistrovství světa a olympiádu, a pro každého z nás to byla velká škola do života. Jak vypadají dny takového profesionálního brankáře? Každý den máme dopoledne trénink nebo nějakou „zátěž“ a odpoledne už můžeme být doma, ale jak začne sezóna, tak se hraje třikrát do týdne zápas a v podstatě neznáme víkendy. Prozradíte nám, jak se slaví Vánoce u Hniličků? Já myslím, že jako v každé normální rodině (smích). Děti pomáhají stavět stromeček. Když jsem byl já malý, kupovali jsme kapra do vany a tak to děláme i teď, ale když jsem byl já dítě tak jsme ho zabili, ale teď ho chodíme pouštět. Ještě že nemáte sprchový kout. (Oba jsme se srdečně zasmáli:o)) Jste slavný. Vyplývá pro vás z popularity spíše radost a spokojenost, nebo vás to již obtěžuje? Neobtěžuje mě to. Já jsem rád že jsem dokázal to, co jsem dokázal. Myslím si, že mohu dokázat i víc – to je hnací motor nás všech. Snažím se pro další generace vysílat ten správný signál: Žít tak, abych šel mladším klukům příkladem. Jak na Vás působí fandění, případně nepřijemné narážky fanoušků? Já se tím naštěstí nenechám jen tak rozházet. Samozřejmě je to někdy nepřijemné, ale patří to k tomu a já to prostě beru. Lidé na hokej chodí, protože se chtějí odreagovat. Na Vašem dresu je číslo 33. Jak jste si ho vybral? Když jsem v 16 letech začínal s profesionální kariérou, tak jsem byl třetí gólman a dostal jsem trojku. Mám rád staré hodnoty a rád si je udržuji, a tak mi to číslo přirostlo nejen k srdci, ale i na záda (smích). Potom jsem z toho udělal 33 a jde to se mnou dál. Jak jste prožíval letošní účast na olympiádě a na MS? Vypracoval jste se dokonce na post brankářské jedničky! To jste již musel pociťovat určitou nervozitu, ne? Jenom trochu. Pro mě to bylo již deváté mistrovství světa, takže se snažím od nervozity maximálně oprostit. Je tam vždy malá nervozita. Člověk chce uspět, tým chce uspět a lehká nervozita není na škodu. Že jsem se mohl účastnit olympiády, to jsem byl moc rád. Je to obrovský turnaj, životní zážitek a ne každému se to povede. Obzvlášť v této době to pokládám za velký úspěch, protože momentálně je silná generace, že by „nároďák“ mohl postavit dva vyrovnané týmy, a jsem moc rád, že jsem měl to štěstí a dostal se do brány. Děkujeme za rozhovor a přejeme vám hodně úspěchu nejen v bráně, ale hlavně v životě! |
| Pr/Qr: | 1647/0 |
|
Archivní článek