|
|||||||||||||||||||||||||||||
|
|
||||||||||||||||||||||||||||
| Tarsicius: | 12/2011 |
| Rubrika: | Moderní světec |
| Autor: | Petr Janšta |
| Název: | Jsem učedník Ježíše Krista, a nejsem nic |
| Článek: | V dnešní době se nám zdá přirozené, že se při různých katastrofách či válečných konfliktech setkáváme s činností mezinárodní humanitární organizace Červeného kříže. Spíše by nás zarazilo, kdybychom jeho pracovníky při pomoci raněným či trpícím nezahlédli. Ale ne vždy tomu tak bylo. Mnoho lidí by řeklo, že to byla pouhá náhoda, když se švýcarský obchodník Henry Dunant (1828–1910) objevil roku 1859 v předvečer bitvy u Solferina, jedné z nejkrvavějších bitev mezi Rakouskem a Itálií vedené piemontským králem Viktorem Emmanuelem, na bitevním poli. Následující den zažil na vlastní kůži peklo války, války, která nepočítala raněné a při níž lékaři poskytovali základní ošetření jen zajatcům. Ale tato „náhoda“ přivodila jednu z největších a nejprospěšnějších událostí v dějinách humanitární pomoci, založení Červeného kříže. Také my můžeme pomáhat druhým, ulehčit jim v jejich utrpení, jen je potřeba být stále otevřený vůči tomu, kam nás Bůh posílá. A hlavně nevěřit na náhody, ale naopak snažit se být vždy nástrojem pro konání dobra a charity v Božích rukou. Charitativní geny Henry Dunant se narodil 8. května 1828 v Ženevě v hluboce věřící kalvinistické rodině obchodníka jako Jean Henri Dunant. Oba jeho rodiče se velmi věnovali charitativní činnosti mezi sirotky, vězni, nemocnými a chudými. Už jako mladý se Dunant seznámil s utrpením vězněných chovanců. V osmnácti letech se začal angažovat v ženevských dobročinných akcích (Spolek dárců almužny) a o rok později se svými přáteli založil volný spolek mladých lidí, kteří se setkávali při studiu Bible a pomoci chudým, označovaný jako „čtvrteční společnost“, a mnoho času strávil při návštěvách uvězněných. Krutá zkušenost V roce 1853 navštívil z pověření ženevské Společnosti švýcarských kolonistů Alžírsko, Tunisko a Sicílii. Chtěl zde zřídit mlýny, které by zjednodušily zpracování obilí. Poněvadž se ale nemohl dovolat nikoho z koloniální správy, oslovil přímo francouzského císaře Napoleona III., který v té době bojoval s piemontskými spojenci proti Rakousku. Dunant se rozhodl v červnu roku 1859 císaře navštívit, ten však v předvečer bitvy u Solferina neměl na „nějakého mlynáře“ čas. A to se ukazuje jako zlomový moment v Dunantově životě. Další den zažívá na vlastní kůži krvavou bitvu, v níž bojuje 350 000 vojáků. Vidí roztrhaná těla, svíjející se vojáky, jimž nikdo nepřichází na pomoc. Všichni jsme bratři V jednom z vlhkých domů nalézá skupinu zraněných vojáků. „Jsou to nepřátelé, pane, Rakušáci,“ vysvětluje hospodyně. „Nejsou snad také lidé?“ odpovídá Henry Dunant rozhněvaně. „Nemáte náhodou i vy syna na frontě? V bolesti není rozdílu mezi přáteli a nepřáteli. Všichni jsme bratři!“ Tento výrok „Tutti fratelli“ se stává jakýmsi sloganem a heslem při následné Dunantově osvětové činnosti. Jeho knížka Vzpomínky na Solferino přímo otřese celou Evropou. Účastník této drastické bitvy naprosto otevřeně a pravdivě popisuje, co viděl, zažil, prosí lidi dobré vůle, aby pomohli zmírnit tyto útrapy. Knihu čtou vládci Evropy, knížata, ministři, Dunant je přijímán u dvorů králů, vyzývá, aby vládci Evropy podepsali konvenci, v níž budou zranění, lékaři a sanitáři uznáni jako neutrální osoby a bude jim umožněno vstoupit na bojiště bez strachu z věznění či útoku. V říjnu roku 1863 se představitelé 16 vlád setkávají v Ženevě a podepisují rezoluci o založení Červeného kříže. Je rovněž rozhodnuto o emblému budoucí mezinárodní organizace. Je navržen protiklad k švýcarské vlajce – červený kříž v bílém poli. „Co se stalo se zakladatelem?“ Instituce získává stále větší význam a uznání, ale její zakladatel se pomalu propadá do zapomnění a chudoby. Jeho zdraví je značně podkopané a posledních dvacet let svého života tráví v nemocnici a v léčebně. Až v roce 1892 si na něj svět vzpomene. Koná se pátá Mezinárodní konference Červeného kříže. Najednou všichni chtějí vědět, co se stalo se zakladatelem, kde žije. Přichází finanční výpomoc, roku 1901 obdrží Henry Dunant první Nobelovu cenu míru. Ten však pro sebe nic nechce. Cenu daruje vojenské nemocnici. Henry Dunant umírá 30. října 1910. V jeho závěti nalezneme slova: „Jsem učedník Ježíše Krista, stejně jako ti, kteří žili v prvních staletích, a nejsem nic.“ |
| Pr/Qr: | 1808/0 |
|
Archivní článek