|
|||||||||||||||||||||||||||||
|
|
||||||||||||||||||||||||||||
| Tarsicius: | 12/2013 |
| Rubrika: | Manželství |
| Autor: | Jan Čapek |
| Název: | Kdo jsem, kam jdu, s kým a proč? |
| Článek: | Tuto otázku si často pokládá asi každý z nás. Pokud však dlouho nenacházíme odpověď, může nám pomoci někdo, s kým si dnes popovídáme o jeho zajímavém povolání. Je to někdo, kdo má vlastně povídání si v popisu práce. Tak pozor, klepeme na dveře označené: Jan Čapek – psycholog. Medailonek: Jan Čapek Narozen: 2. 12. 1969 Vystudoval: ČVUT, HTF UK – religionistika a judaistika, FF UK – sociologie a psychologie Rodina: čtyři dcery Práce: psycholog Koníčky: četba, sport a příroda 1/ Proč jste se rozhodl být psychologem? Nejprve jsem studoval techniku, ale ve čtvrtém a pátém ročníku jsme měli předměty související s řízením podniku. Tehdy mě škola začala bavit, a to nejvíce předmět personální řízení, který je o lidech, tedy o pracovnících, metodách jejich získávání, výběru, motivaci, odměňování a vzdělávání. O tom pak byla i moje diplomová práce, kterou jsem měl možnost dělat spolu se stáží v podniku Škoda – Auto v Mladé Boleslavi. Při ní jsem zjistil, jak důležitá je pro práci s lidmi psychologie, a proto jsem se rozhodl po skončení techniky pokračovat na sociologii a pak i psychologii. Tam mě nejvíce bavila psychologie práce a psychodiagnostika. V té se pomocí testů odhaluje, jaké má člověk vlastnosti, temperament, motivaci a další charakteristiky pro výkon určitého povolání. Pomocí takových testů může psycholog doporučit, pro jakou školu má daný člověk největší vlohy, které povolání by mu nejvíce sedělo tak, aby ho bavilo a byl při jeho výkonu spokojený. 2/ S jakými problémy se u mládeže setkáváte? Asi nejčastější otázka, kterou mladí řeší, je hledání identity. To je odpověď na otázky: Kdo jsem, kam jdu, s kým a proč? Nejvíce se to týká právě volby školy a povolání. Časté jsou i problémy v rodině, když si člověk nerozumí s rodiči, sourozenci nebo je svědkem konfliktů mezi rodiči, které se ho zdánlivě netýkají, ale velmi citlivě je vnímá. Další problematickou oblastí je škola – vztahy se spolužáky, učiteli, problémy s učením. Velmi bolestivě je vnímána zrada mezi kamarády u chlapců a narušená důvěra, až žárlivost u přátelství mezi dívkami. 3/ Jak byste poradil klukovi, který si nerozumí se svými rodiči? Asi nejlepší je vžít se do jejich kůže a uvědomit si, jaké těžkosti mají, že většinu toho, co nedělají tak, jak by měli, nedělají úmyslně, ale jsou nedokonalí. Samozřejmě úlohou dětí není řešit problémy za své rodiče, to dětem nepřísluší. Ale vzájemné porozumění a vcítění se do sebe navzájem velmi pozitivně proměňuje vztahy. Hodně to souvisí i s pohledem na druhé. Když na nich budu hledat pouze chyby a budu je pořád kritizovat, budou mít pocit, že je neberu a nemám je rád. Pokud na nich naopak budu hledat jejich dobré vlastnosti a všímat si toho, v čem jsou dobří, budou pociťovat přijetí a zažívat uznání. Ideální by bylo, kdyby rodiče šli v tomto pozitivním náhledu na druhé dětem příkladem a učili je tomu. 4/ Co je pro Vás největší odměnou ve Vaší práci? Jako v každé pomáhající profesi je velkou odměnou, když člověk dokáže druhému pomoci vyřešit jeho problém, ale to se ne tak často povede. Velkým povzbuzením je i to, že se člověk při řešení problému o něco posune, třeba i o malý krůček, na cestě k řešení. Velmi se mi v tomto líbí příměr, který může platit i u lékařské profese, že člověk může druhého potěšit vždycky, pomoci se podaří občas, ale vyléčit zcela, se zdaří pouze málokdy. 5/ Kde berete energii a sílu? Hodně mi pomáhá víra, že na věci v životě i v povolání nejsem sám, ale Bůh je se mnou. Asi nejvíc si jeho přítomnost uvědomuji ve vztazích s druhými lidmi, když mi lidé vyprávějí o svých osudech a těžkostech, které zažívají. Boží přítomnost vnímám pak i v přírodě, kam chodím relaxovat. U nás v Polabí, kde žiju, jezdíme hodně na kolech a bruslích, ale mám moc rád i hory, sníh a lyže. 6/ Poradíte klukům, jak zůstat normální v této době? Jako důležité vnímám zpytování svědomí a uchování si měřítek a hranic tam, kde je mám zakotvené. Okolní společnost mě může hodně tlačit k tomu tato měřítka i hranice pozvolna posouvat. A najednou si uvědomím, že jsem se dostal tam, kde to je už nepřijatelné. Hodně mi pomáhá přemýšlet o různých situacích, které zažívají jiní a přemýšlet o tom, jak bych se zachoval já. Když to mám promyšlené dopředu tak, až se do takové situace dostanu, už mě to nezaskočí, a já budu jednat podle svého svědomí a hranice i měřítka zůstanou tam, kde je chci mít. |
| Pr/Qr: | 1648/0 |
|
Archivní článek