|
|||||||||||||||||||||||||||||
|
|
||||||||||||||||||||||||||||
| Tarsicius: | 2/2017 |
| Rubrika: | Manželství |
| Autor: | Štěpán Pospíšil |
| Název: | Nikdy se nevzdávej! |
| Článek: | Pavel Mikšů je sedm let šéfredaktorem Rádia Proglas. Pozvali jsme ho na rozhovor, a tak si o jeho práci v rádiu, životní cestě a rodině můžeš přečíst v následujících řádcích. Vedli vás rodiče k víře, ministroval jste? Měl jsem štěstí vyrůstat ve věřící rodině, víra mi byla přirozená, pravidelně jsem ministroval od 8 let, později jsem měl na starosti ministrantské schůzky, řadu let jsem ministroval téměř denně. Nyní se snažím se k ministrování vést svého nejstaršího sedmiletého syna. Už začínáme občas ministrovat spolu. Ovlivnila vás služba u oltáře při volbě budoucího povolání? Nepřímo, hlavně blízkost eucharistie a Pána Ježíše měla vliv při směřování ke kněžství, i když jsem se jím nakonec nestal. Ale za celou dobu i formaci jsem vděčný a myslím, že to byla vynikající zkušenost, jsem za tu cestu rád. Po absolvování konviktu v Litoměřicích a několika letech studia teologie v Olomouci jsem studium přerušil a vstoupil na sedm let do Komunity Blahoslavenství. I v komunitě jsem měl pořád na mysli povolání kněze. Až přibližně po 10 letech jsem tuto cestu opustil a vydal se jiným směrem. V roce 2006 jsem se oženil, ale ze spirituality komunity žijeme oba dodnes, často ji navštěvujeme a podílíme se na jejích aktivitách. Proč jste si zvolil zrovna tuto komunitu? Líbilo se mi vyzařování členů komunity, byla na nich vidět radost z toho, že učí evangelium, že o něm mohou svědčit. Byli pravdiví a zvolili si vědomě prostý život, aby mohli hlásat evangelium a být při tom svobodní. Nebyli to jen řeholníci, ale různí lidé různých životních stavů, rodiny, široký vzorek celé církve. Nadchla mě živá víra, která byla vidět. Co bylo v komunitě vaším úkolem? V prvních letech se jednalo hlavně o hrubé stavební práce, kromě toho jsem vyučoval děti náboženství a podílel se na různých akcích pro mladé. Potom jsem byl vyslán do Francie na roční komunitní formaci, strávil jsem i dva roky v Izraeli, kde jsem první rok studoval, kromě jiného intenzivně hebrejštinu, a druhý rok pracoval ve zdejším komunitním domě. Později jsem pobýval i ve Švýcarsku a na Slovensku. Co vás na zahraničních cestách nejvíc překvapilo? Každé místo, kde jsem byl, bylo něčím zajímavé. Všude byly mezinárodní komunity. Na mém prvním pobytu ve Francii nebyl nikdo, kdo by mluvil česky a bratři a sestry pocházeli asi ze třiceti zemí. Francouzštinu jsem ve škole neměl, učil jsem se dva roky jako samouk. A pak jsem se přímo na místě musel během 2-3 měsíců naučit francouzsky tak, abych mohl sledovat přednášky. Byla to má první velká zkušenost se světem, kde jsem byl sám za sebe. Když jsme si jeli vyřídit pobytové vízum, jelo nás v autě pět a každý jsme byli z jiného kontinentu. Poznal jsem mnoho kultur a zvyků, různé bylo i prožívání víry. Z každé zkušenosti jsem čerpal. Co je náplní práce šéfredaktora v Radiu Proglas? Šéfredaktor je odpovědný za vše, co z rádia vychází, i když pochopitelně nemůže všechno poslouchat. Ale spolu s kolegy se radíme o programu, tématech, výběru hostů, zaměření pořadů. Úkolem šéfredaktora je pořád něco řešit, rozhodovat a být stále ve střehu. Co vás na vaší práci nejvíc těší? Setkávání s lidmi a novými tématy. Člověk si prohlubuje poznání, potkává spoustu lidí, je to velice živé. Když přijdu do práce, nikdy nevím, co přesně budu dělat. Každý den je nový, proto jsem za tuto práci vděčný. Jaký je hlavní úkol Radia Proglas? Být průvodcem na cestě. Když jedeš někam, kde to neznáš, nebo naopak kde to znáš a chceš se dozvědět víc, můžeš si koupit průvodce nebo si o tom něco přečíst na netu. A to je náš úkol. Provázet ve společnosti, v církvi, nabízet postoje a názory, které vychází z evangelia, pomoci se rozhodovat ve vlastním životě. Být směrovkou. Jaké pořady na Proglasu byste doporučil našim čtenářům? Pro děti školního věku Barvínek, pro mladé Šmrnc. Většinu našeho vysílání tvoří hudba, žánry všechno druhu. Jak vybíráte hudbu? Hudbu vybíráme pečlivě. Zaměřujeme se na to, aby písně byly zajímavé buď textem nebo melodií, ideálně obojím. Nehrajeme prvoplánově to, co hrají proudová rádia, ale hledáme písně, které chtějí něco sdělit. Proto můžu doporučit i většinu hudebních pořadů, kde se dá vybrat podle žánru. Jak se vám daří skloubit náročnou práci s rodinou? Rodina má dvě roviny, partnerský vztah muže se ženou, tedy v jedné rovině manželství, ze kterého potom vycházejí děti, které jsou tou druhou rovinou. Pro mě je nejdůležitějším člověkem na světě moje žena. Snažím se, aby to z mých činů bylo patrné. Myslím, že by každý manžel a otec měl mít na prvním místě Boha, na druhém svoji ženu, svoje děti a pak všechno ostatní, tedy i práci. I když mě práce živí a přináší možnost rozvíjet to, co do mě bylo vloženo, což je velmi důležité, přesto je to něco, co je na dalším místě až za rodinou. Rodinný život nesmí být plně zahlušený množstvím práce. Správné seřazení hodnot umožňuje i dobře odvádět práci. Často kolem sebe vidím lidi, kteří dělají výbornou práci a dělají jí neskutečné množství, ale potom tím trpí lidé kolem. Začne se to projevovat jak na samotné práci, tak i na vztazích. Lepší je někdy méně a v dobrých vztazích, nežli více a poničit si zdraví i vztahy s těmi, kteří jsou člověku nejblíž. Důležité je naučit se říkat ne. Nabídek a výzev ke mně přichází velké množství, což je způsobeno i tím, že jsem žil dlouho v zahraničí. Je mi nabízeno tlumočení, moderování zajímavých akcí. Mě by to všechno bavilo, ale když vidím, že je to na úkor rodiny, odmítám. Loni jste oslavili desetileté výročí svatby, co považujete v manželství za nejdůležitější? Naučit se naslouchat. Ne nadarmo máme dvě uši a jedna ústa. Snažit se porozumět, co druhý říká a proč to říká, a důvěřovat. Co vás baví ve volném čase, pokud nějaký zbývá? Moc volného času mi nezbývá. Uvědomil jsem si, že to, co dělám, se zároveň stalo i mým koníčkem. Věnuji se všemu, co souvisí s hlásáním evangelia, s tím, jak předat radostnou zprávu co nejvíce lidem. Baví mě studovat psychologii, jazyky, Písmo a další věci. Poznávat tak kým je člověk, to mě fascinuje. Máte nějaké životní motto? Mám rád kreslený vtip, kde čáp drží žábu v zobáku a chce ji spolknout. Žába chytí čápa pod krkem, čímž ho zaškrtí a znemožní mu tím, aby ji spolkl. Pod obrázkem je napsáno - Nikdy se nevzdávej! Tím se snažím řídit. Když mi něco nejde, ale jsem přesvědčený, že je to správná věc a přišel její čas, snažím se toho docílit různými způsoby. Jakmile se přesvědčíš, že to má být ono, jdi za tím a nikdy se nevzdávej. Chtěl byste něco vzkázat našim čtenářům? Rozvíjejte všechny svoje dovednosti a talenty, naučte se je rozpoznávat a používat ve prospěch ostatních. Když je někdo silný, není to proto, aby ubližoval slabším, ale aby je chránil. Když jste v něčem šikovní, není to proto, abyste se vytahovali, ale abyste dokázali něco vytvořit, co pomůže ostatním. Všechno, co máme, není pro nás, abychom se předváděli, ale abychom ty, co jsou kolem nás, dokázali udělat radostnější a šťastnější. Děkujeme za rozhovor i za vaši práci. |
| Pr/Qr: | 1842/0 |
|
Archivní článek