|
|||||||||||||||||||||||||||||
|
|
||||||||||||||||||||||||||||
| Tarsicius: | 3/2012 |
| Rubrika: | Téma |
| Autor: | Redakce |
| Název: | Mé povolání přišlo jako blesk z nebe |
| Článek: | Mons. JUDr. Ing. Jan Vokál, JU.D. Narozen: 25. září 1958 v Hlinsku v Čechách Vysvěcen na kněze: 28. května 1989 v bazilice sv. Petra ve Vatikánu papežem bl. Janem Pavlem II. Biskupské heslo: „Sub tuum praesidium“ (Pod ochranu tvou) Oblíbený citát z Bible: Ježíš k Samaritánce (u Jakubovy studny): „Já jsem to, který s tebou mluvím.“ (Jan 4, 26) Oblíbené jídlo: mořské ryby Oblíbený sport: viz níže – záliby Oblíbený film: žádný konkrétní Poté, co byl jmenován novým arcibiskupem pražským Mons. Dominik Duka OP, neměla královéhradecká diecéze svého biskupa. Čekala – a hlavně se za něj modlila – více než rok, až se jím stal 3. března 2011 Mons. Jan Vokál. Biskupské svěcení přijal v Římě v bazilice sv. Petra 7. května a o týden později převzal vedení diecéze. U příležitosti jeho prvního biskupského výročí jsme poprosili otce biskupa o rozhovor. Otče biskupe Jane, jsme moc rádi, že Vás můžeme uvítat i na stránkách našeho ministrantského časopisu. Ministroval jste jako malý kluk? Ministrovat jsem začal hned, jak jsem mohl. Bylo mi asi šest let, když jsem šel poprvé k oltáři. Považoval jsem to za určitou výsadu, protože v tomto věku nemohli ministrovat všichni. Při liturgii jsem nejraději zvonil na zvonky a nosil kadidelnici. O to byl tradičně velký zájem. Máte nějaké sourozence? Jak jste si s nimi v dětství rozuměl? Mám o tři roky starší sestru Marii a o pět let mladšího bratra Jiřího. Rozuměli jsme si jako děti v každé normální rodině, i když ten rozdíl mezi mnou a sestrou se mi zdál dost veliký – měla své kamarádky a já jako dítě jsem do jejího světa moc nepronikl. Tehdy jsem si rozuměl víc s mladším bratrem. Když povyrostl, chodili jsme spolu i ministrovat a doma jsme si pak hráli na kněze a ministranta. Já jsem byl přísný farář a bratr napomínaný ministrant. Kdy jste poprvé přemýšlel o kněžství? Jaká byla Vaše cesta k tomuto povolání? Měl jste nějaký vztah s dívkou? Na vysoké škole jsem chodil s dívkou a chtěl jsem se s ní oženit. Ale je pravda, že o kněžství jsem poprvé vážně uvažoval už kolem patnácti let, to bylo v době, kdy jsem četl knížku Listy Nikodémovy. Při ministrování nebo duchovní četbě, hlavně životopisů svatých, jsem měl několikrát a v různých obdobích velmi intenzivní myšlenky, abych se stal knězem. Další silné volání jsem uslyšel, až když mi bylo skoro 24 let. To už jsem si byl jist. Bylo to opět při četbě životopisu, tentokrát svatého Damiána de Veuster, který ještě tehdy nebyl svatým ani blahoslaveným. Životopis tohoto misionáře je psaný formou románu, není tedy jen faktografický. V jedné části knihy autor popisuje scénu, kdy jde Damián ještě jako chlapec tancovat se svou dívkou. Ona se ho ptá, zda to s ní myslí vážně, protože ona to vnímá spíš tak, že si ho Bůh volá ke kněžství – podle toho, jak žije. A on se zamýšlí nad tím, co může být na těch slovech pravdy. Když jsem četl tyto věty, které mě velmi oslovily, pokusil jsem se na ně odpovědět za sebe – jestli je manželství a péče o rodinu opravdu tím, k čemu mě Bůh volá. Najednou mi připadalo, že když si vezmu tu dívku za ženu, nebude to naplnění mého životního povolání. Mé životní povolání tehdy vlastně přišlo najednou, jako blesk z nebe, a já jsem si byl jist, že je to kněžství. Ale tehdy jsem ještě nevěděl, jak ho uskutečnit. Končil jsem jednu vysokou školu a podle tehdejších pravidel bych v komunistickém Československu už nemohl začít studovat jinou. Proto jsem později emigroval. Pane biskupe Jane, víme, že jste 20 let pracoval přímo ve Vatikánu. Mnozí z nás si nedovedeme představit, jak to vypadá za zdmi baziliky sv. Petra. Tam jste také bydlel? Jaké jste měl úkoly? Pracoval jsem v přilehlém Apoštolském paláci, vybudovaném ve stejné době (asi před 500 lety) jako dnešní podoba baziliky sv. Petra. V Apoštolském paláci bydlí a pracuje Svatý otec. Ve stejném patře, kde má soukromý byt, jsou i úřady státního sekretariátu, kam jsem nastoupil po panu biskupu Jaroslavu Škarvadovi (dnes již zesnulém). On tehdy, v roce 1991, odcházel do Prahy dělat pomocného biskupa a generálního vikáře. Měl za sebe najít do Vatikánu náhradu, a tak tam poslal mě. Byl to on, kdo se staral o kněze a jáhny žijící v zahraničí, a tak nás všechny dobře znal. Ta práce byla víceméně úřednická, i když jsme i při ní vykonávali pastorační činnost. Posledních šest roků jsem působil jako pomocný kanovník v papežské bazilice Panny Marie Sněžné v Římě, kde jsem v těch letech i bydlel. Prvních čtrnáct let jsem skutečně bydel ve Vatikánu, to jsem byl zároveň osobním sekretářem jednoho starého italského kardinála. Bydlel jsem u něj a ve volných chvílích mu vyřizoval korespondenci a sekretářskou práci. Cestou do úřadu v Apoštolském paláci jsem jen přešel náměstí sv. Petra, kde jsem velmi často potkával kardinála Ratzingera, budoucího papeže Benedikta XVI. Jak vypadal Váš běžný den? Ráno jsem obvykle běhával, buď venku, nebo doma na elektrickém koberci. Později jsem měl mši svatou v kapli. Po snídani jsem šel do práce, většinou okolo osmé hodiny a vracel jsem se po druhé. Práce byla většinou úřednická u počítače. Odpoledne jsem měl volná, to jsem většinou chodil do školy dodělávat si studia. Na většinu večerů jsem se vracel zpátky do práce. Pracovní doba byla tedy dopoledne a pak tři až čtyři večery v týdnu od 18 do 20 hodin. Sobota byla normálním pracovním dnem. Kolik lidí ve Vatikánu pracuje a jaké mají úkoly? Odhaduji, že tam pracuje asi 3 500 lidí. Přesně to nevím. Úkoly mají nejrůznější – od lékaře, strážníka a švýcarského gardisty, přes úředníky, diplomaty, kardinála státního sekretáře, což je pravá ruka papeže, až samozřejmě po Svatého otce. Jak vůbec probíhá volba biskupa a jak jste se dozvěděl o svém jmenování? Výběr biskupa patří do kompetence Svatého otce a na organizaci se podílí papežská nunciatura. O rozhodnutí Svatého otce jsem se dozvěděl od kardinála prefekta Kongregace pro biskupy. Pane biskupe, mohl byste nám představit svůj znak? Můj známý kněz, P. Zbigniew Czendlik, jednou řekl, že zlatou barvu v něm mám proto, že jsem zlatý člověk, a modrou, což je barva vody, protože jsem potápěč :-). Ale celý znak je ve skutečnosti soukromým vyjádřením mého povolání v symbolech. Majestátní symbol Ducha Svatého je v horní části znaku: pod tímto symbolem, který je v okně baziliky sv. Petra ve Vatikánu, jsem byl vysvěcen na kněze a na stejném místě jsem přijal biskupské svěcení. A poslání, které mi Svatý Otec svěřil, se váže ke katedrále zasvěcené právě Duchu Svatému. Svatý Damián de Veuster (ve znaku jej symbolizuje zlatý havajský květ) stál jednoznačně u zrození mého povolání ke kněžství a blahoslavená Kateřina Emmerichová (symbol vidlicovitého kříže) mi nejvíce pomohla v tomto povolání vytrvat. Zřejmě jste nečekal, že se stanete biskupem. Jak jste přijal své jmenování? Nečekal jsem to. Jmenování jsem přijal se dvěma druhy pocitů. Pro kněze je to plnost kněžství a je to velké vyznamenání, ale zároveň velká zodpovědnost za tak velké množství věřících a kněží. To mě naplňuje velkou bázní před Bohem. Jaká byla Vaše představa biskupského úřadu v královéhradecké diecézi a co pro Vás bylo největším překvapením? Představa byla hodně pastorační, říkal jsem si, že se konečně zbavím úřadování, protože se mi zdálo, že ho dělám moc na to, že jsem kněz. Představoval jsem si, že to bude spíš takový otcovský, přátelský vztah s kněžími z pastoračního hlediska, že se budu moci soustředit například na biřmování a podobně. Ve skutečnosti věnuji nebo musím věnovat úřednické práci ještě více času, takže jsem se jí nezbavil, spíše jí přibylo :-). Máte nějaké koníčky? Máte na ně čas? Koníčky samozřejmě mám. Turistiku a někdy se rád proběhnu. Miluji přírodu, hlavně hory. Můj oblíbený sport je rekreační potápění a sjezdové lyžování. Ale na to je teď hodně málo času, téměř žádný. A co byste vzkázal ministrantům? Aby si vážili toho, že mají to privilegium přihlížet a být bezprostředně účastni tak velikého tajemství, jako je Eucharistie. Vedle nich stojí kněz, který „in persona Christi“, tedy v osobě Ježíše Krista velmi niterně komunikuje s Bohem Otcem. Na oltáři se odehrává veliké tajemství, kterému jsou ministranti hodně blízko. Měli by to chápat jako zvláštní vyznamenání a o to více milovat Krista, který jim to umožňuje. Milý pane biskupe, děkujeme za svědectví Vašeho života a přejeme Vám Boží požehnání a vše potřebné k Vaší těžké, ale jistě i krásné službě. Děkuji Vám, žehnám všem čtenářům a svěřuji je pod ochranu Matky Boží. |
| Pr/Qr: | 2033/0 |
|
Archivní článek