|
|||||||||||||||||||||||||||||
|
|
||||||||||||||||||||||||||||
| Tarsicius: | 3/2013 |
| Rubrika: | Manželství |
| Autor: | Jan Lukeš |
| Název: | Rozhovor s katedrálníkem |
| Článek: | Kdo to asi je katedrálník? No přeci, když se kostelník stará o kostel, tak se katedrálník stará o katedrálu, ne? Za jedním takovým, kterému možná mnozí z nás závidí, se vypravíme do katedrály sv. Václava do Olomouce. Jeho jméno je Antonín Kučera a moje první otázka: Jak ses stal katedrálníkem? Ahojte všichni přátelé Tarsicia. Dříve než odpovím na otázku, chtěl bych na úvod doplnit, že celým jménem se jmenuji Antonín Stanislav Tarsicius Kučera. První dvě jména jsou křestní a další je biřmovací. A proč Tarsicius? Před biřmováním jsem si vybíral ze dvou patronů, a to byli Dominik Savio a Tarsicius, oba jsou patroni ministrantů, ale zvítězil právě Tarsicius a ten mě provází od mého biřmování, prostě se to se mnou nějak táhne. A teď, jak jsem se k tomuto povolání dostal. Jednou za mnou přišel otec arcibiskup Jan Graubner, a že jestli nechci jít do semináře. Tehdy jsem již chodil se svou nynější ženou Janou, a tak jsem odmítl, a on tedy, že hledá kostelníka do katedrály. Seznámil mě s P. Bohumírem Vitáskem, tehdejším farářem v katedrále, a slovo dalo slovo a jsem zde již 13 let. Od kolika let jsi ministroval, a bylo to v malé nebo ve velké farnosti? Ministrovat jsem začal od 7 let (u nás se mohlo až od první třídy) a bylo to na Velehradě v bazilice Nanebevzetí Panny Marie a Sv. Cyrila a Metoděje. Kostel byl pro mě jako domov, někdy jsem tam byl častěji než doma. Nakonec i místo vojny jsem absolvoval civilní vojenskou službu (trvala 18 měsíců) jako pomocný kostelník v bazilice. Vždycky Tě to bavilo? Máš nějaké vtipné zážitky z ministrování? Ministrování mě vždycky hrozně bavilo, dokonce jako trest jsme s bratry doma dostávali zákaz ministrování. To bylo horší než zákaz sledování televize. Asi nejraději vzpomínám na vytopení sakristie vodou. Chtěl jsem se po mši napít a v sakristii bylo takové velké lavabo (umyvadlo) a vysoko kohoutek a já se natahoval pusou až k němu, až mi zůstal celý kohoutek v ruce a ze zdi se valila voda. Protože byl uzávěr vody až ve Vincentinu (dnes gymnázium) a byl pátek večer (nikde žádný údržbář), tak voda asi hodinu tryskala vesele na podlahu a že jí bylo! Ještě potom jeden zážitek, a to v roce 1990, když byl na Velehradě papež Jan Pavel II., tak jsem byl v kroji před tribunou a od něj jsem přijal svaté přijímání. Mezi zážitky bych určitě vzpomněl na kostelníka fr. Václava Malého, kterému jsme říkali „pane frátr“, byl jezuitský bratr. Ten, když jsme dělali před mší neplechu, tak nám dával tzv. křusáky, a to byla sevřená pěsť a kleplo se do hlavy, to jste měli vidět, jak jsme byli všichni hodní. I já jsem jednou dostal, ale jinak jsem byl jeho „zlatíčko“. V podstatě mě udělal velmi dobrou kostelnickou školu i s paní Jaruškou Basovníkovou, která se starala o úklid, praní, žehlení, zašívání a další spoustu věcí, které jsou při tak velkém kostele potřeba. I když to nezní moc vtipně, dnes se jen nad tím směji a jsem rád za takovou výchovu. V čem spočívá Tvá služba kostelníka v katedrále? Je to hodně časově náročné. Ne ani tak fyzicky, ale psychicky určitě. Nemůžu si jen tak někam odjet, stále jsem ve střehu, s mobilem neustále zapnutým a nabitým, protože i alarm, který je v katedrále, mám na mobil napojený. Jinak katedrála se musí každé ráno otevřít, vedle katedrály je kostel sv. Anny, kde je kromě neděle každé ráno mše, musí se uklízet, různě opravovat, vyměňovat žárovky. Bývají zde často tzv. pontifikální mše, které slouží otec arcibiskup Jan Graubner nebo biskup Josef Hrdlička, anebo oba dva dohromady. To bývá na Vánoce a Velikonoce. Dále během roku jsou akce, které se dějí jen v katedrále, a to je jáhenské, kněžské svěcení a Missa Chrismatis (na Zelený čtvrtek – svěcení olejů). Co Tě baví nejvíc a co děláš nejméně rád? Nejraději chodím na katedrální věž, tedy pokud je to tak 1× za týden. Je to moc nádherné, všechno odtud vypadá tak malé, vidíte tam jen Boží velikost. Asi nejméně se těšívám na velký úklid katedrály, kdy lezu po žebříku s vysavačem a parním čističem a vysávám římsy, sochy, různé výklenky, které jsou i 6 metrů vysoko. Naštěstí je to jedenkrát za rok! Kolik máš dětí a jak staré? Nejstarší je Gabriela, má 12 let, druhý je Marek 11 let a nejmladší Michael 7 let, všichni už chodí do základní školy. Co bys na závěr vzkázal nám, ministrantům? Pro ty nejmladší bych měl radu, kterou jsem dostal také jako malý: Pořádně se dívejte na starší ministranty a snažte se je ještě lépe napodobovat. Pro starší: Ukazujte všechno mladším a buďte jim nápomocni. A pro ty nejstarší: Vydržte. Pokud někdo z vás udělá při mši chybu, udělej ji s noblesou a grácií a nikdo nic nepozná. Ostatní ať se nesmějí a neupozorňují na ni. Sleduj, pokud jsi někde jinde na mši, co a jak dělají tam, a přines nové poznatky. Ty jsi ministrant – nejbližší pomocník kněze, a tudíž druhá nejdůležitější osoba při oltáři. Hlavně - mějte rádi Boha, protože jemu sloužíme, pro něho tu jsme a s ním jednou navždy budeme. A.H.O.J. – Ať Hoří Oheň Ježíšův. Tondo, přemýšlel jsi někdy o kněžství? Proč zvítězila rodina? Samozřejmě jsem o kněžství uvažoval, ale lásce člověk neporučí. Každopádně se snažím teď trošku studovat a velmi rád bych se stal alespoň diakonem (trvalým jáhnem). Snad se mi to podaří. Tondo, děkujeme Ti za Tvůj čas a rozhovor a přejeme Ti radost z Tvé originální a krásné služby Pánu a jeho církvi, požehnání pro Tebe a celou Tvoji rodinu a ať v katedrále přes zimu nezmrzneš :-)! |
| Pr/Qr: | 1794/0 |
|
Archivní článek