|
|||||||||||||||||||||||||||||
|
|
||||||||||||||||||||||||||||
| Tarsicius: | 4/2013 |
| Rubrika: | Téma |
| Autor: | Zdeněk Drštka |
| Název: | Habemus papam! |
| Článek: | Ano, máme papeže; papeže, který se umí smát a dělat si legraci – i ze sebe sama, papeže, který jezdí autobusem, papeže, který má pochopení a cit pro nejchudší, papeže, který pochází ze světa a vidí věci v širším pohledu, papeže, který přišel z pastorace, nikoli z úřadu… Tohle byly myšlenky, které se mi honily hlavou ve středu 13. března večer a následujícího dne ráno. Z prvních dojmů, které na mě papež František udělal, jsem byl skutečně nadšený. A dnes, kdy vzniká tento článek, po čtyřech dnech od úspěšného konkláve, jsem ještě vděčnější. (Dost možná ve dnech, kdy si jej přečtete, už budete mít přesnější informace, ale přesto se pokusím vám sdělit něco nadčasového.) Máme tedy papeže, který pochází z daleka, ze zámoří, z jižní polokoule, s Tolkienovým hrdinou Aragornem řečeno, „ze zemí, kde jiné hvězdy svítí“. Přesto však má vztah i k našemu kontinentu – jeho rodiče pocházeli ze severoitalského kraje Piemontu, jak ostatně naznačuje i jeho italské příjmení Bergoglio. Křestní jméno Jorge neboli Jiří je však již v jazyce španělském, kterým se mluví v jeho rodné zemi – v Argentině. Jorge Maria Bergoglio se narodil v Buenos Aires, argentinském hlavním městě, 17. prosince 1936; krátce před Vánocemi tedy oslavil šestasedmdesáté narozeniny. V Buenos Aires také vystudoval chemickou technologii a vstoupil do Tovaryšstva Ježíšova – jezuitského řádu. Stalo se tak 11. března 1958 – téměř přesně 55 let před papežskou volbou. Již jako jezuita studoval filosofii a teologii, krátce před svými 33. narozeninami – v takřečených „Kristových letech“ – byl vysvěcen na kněze. Protože jezuitská řádová formace trvá velmi dlouho, skládal poslední řeholní sliby až roku 1973. P. Bergoglio působil jako vyučující na řádových institutech, novicmistr v San Miguel a od roku 1973 dokonce jako provinciál, tedy nejvyšší představený jezuitů v Argentině. V diecézi San Miguel byl také několik let farářem, mohl si tedy „ohmatat“ skutečnost pastorace z vlastní zkušenosti. Poté roku 1986 odešel do německého Franfurtu nad Mohanem dokončit postgraduální studia. Roku 1992 jej bl. Jan Pavel II. jmenoval pomocným biskupem arcidiecéze Buenos Aires, téhož roku byl Jorge Maria Bergoglio také vysvěcen na biskupa. Počátkem roku 1998 se v této diecézi, ve svém rodném městě stal arcibiskupem. Kardinálskou hodnost přijal tři roky poté, rovněž z rukou bl. Jana Pavla II. Jako arcibiskup Buenos Aires proslul Jorge Maria Bergoglio velmi otevřenými a srdečnými vztahy se svými kněžími, s věřícími a se všemi lidmi, s nimiž ho svedla dohromady jeho biskupská služba. A příležitostí k setkání míval více než dost – sám neměl vlastní auto, proto jezdil hromadnou dopravou. Bydlel v prostém bytě, kde si i sám vařil. Nevynechal příležitost k setkání, se svými kněžími; pravidelně s nimi snídal a dokázal dokonce, že je ochoten za ně nasadit vlastní život – když jednomu z nich hrozila mafie vraždou, přespal s ním v jeho domácnosti v chudinské kolonii na předměstí. I k mladým lidem měl vřelý vztah a byl ochoten sloužit svátostí smíření na setkání mládeže třeba celou noc. „Jak bych si přál církev chudých a pro chudé…“ konstatoval papež František při svém prvním setkání s novináři. A ukazuje sám na sobě, že to myslí vážně a že to je možné. Z konkláve na nocleh jel s ostatními kardinály autobusem, do baziliky Panny Marie Sněžné obyčejným autem – jeho řidiči pak přichystal malé překvapení. „Teď, prosím, pojedeme tudy,“ požádal ho, a dovedl jej k hotelu, kde byl před volbou ubytován. Vyzvedl si zavazadla a zaplatil účet. Také volbou jména dal najevo, jak mu na chudých záleží. Zvolil si jméno světce, který se chtěl „zasnoubit s paní Chudobou“. A krom toho výběrem jména, které žádný papež před ním nenesl, ukazuje, že se nebojí nových věcí, nových způsobů a nových cest. Po svém zvolení papežem si Svatý otec ponechal svůj biskupský znak i heslo. V erbu najdeme v modrém poli zlatý znak jezuitského řádu – řecko-latinskou zkratku Ježíšova jména IHS se znamením kříže a třemi hřeby na pozadí zářícího slunce. Doplňují je zlatá hvězda – symbol Panny Marie – a květ nardu, orientální vonné rostliny, symbolizující sv. Josefa. Právěv den jeho slavnosti se papež František ujal své služby. Jeho papežské heslo – Miserando et eligendo – se těžko překládá do češtiny. Pochází z výkladu sv. Bedy Ctihodného na evangelní zprávu o povolání celníka Matouše-Léviho. Snad bychom je mohli interpretovat tak, že si Kristus Matouše „se slitováním vyvolil“. Tu a tam Svatý otec někoho zaskočí – třeba toho mladého jezuitu, který mu přepojoval telefon, když papež volal generálnímu představenému jezuitů, nebo personál římské kliniky Pia XI., v níž navštívil nemocného kardinála Majíu. Jedná spontánně, bezprostředně, lidsky. Při promluvách mluví spatra, ovšem zjevně má co říci – tak jako když při první modlitbě Anděl Páně zopakoval svou klíčovou myšlenku: „Nezapomínejme – Boha nikdy neunaví odpouštět. To my jsme unavení žádáním o odpuštění.“ Ano, máme papeže, který chce mluvit o milosrdném Bohu, o Božím milosrdenství, které se stalo člověkem. O tom, že „kdyby Bůh neodpouštěl všechno, svět by neexistoval“. A věřím, že právě něco takového naše mnohdy nemilosrdná doba slyšet potřebuje. Proto za Svatého otce Františka Bohu díky! |
| Pr/Qr: | 1598/0 |
|
Archivní článek