|
|||||||||||||||||||||||||||||
|
|
||||||||||||||||||||||||||||
| Tarsicius: | 4/2015 |
| Rubrika: | Téma |
| Autor: | Zbyněk Pavienský |
| Název: | Milosrdenství – Boží dar pro všechny |
| Článek: | Otec farář kráčí v modlitbě a zamyšlení a kolem něho poskakuje parta jeho svěřenců, ministrantů, které vzal sebou na výlet. Zatímco otec Alois se téměř automaticky vyhýbá všem květinám, které se nebojí ranních mrazíků pozdního jara, kluci poskakují po louce a nehledí, kam šlapou. „Pozor na ty kytky“ ozve se jeho varovný hlas. „Proč? Vždyť je to jen tráva“ oponuje mladší Honza. „Pouze tráva?“ otáčí se otec Alois na mladého výtržníka. „Když se podívám na tuhle sedmikrásku, vidím v ní přímo tebe, Honzo. A nebuď tak překvapený. Stejně jako ona je zakotvena v zemi, tak ty jsi spjat se svojí rodinou. Bez nich by se ti těžko žilo. A podobně jako tento květ nám svojí prostou krásou přináší radost, tak i ty se jednou staneš darem pro svoji ženu a své děti. Víte,“ pokračoval otec farář, „vše co vidíme, nám může být znamením Boží lásky a milosrdenství k lidem. Podívejte se třeba na Slunce. Celý den kráčíme v jeho světle a teple, stejně jako celý život prožijeme v lásce našeho Spasitele. A večer, když slunce zapadá, i my víme, že jednou budeme muset sklonit hlavu a ulehnout do temnoty. Ale každodenní východ je nám znamením naděje, že s Kristem jednou slavně vstaneme. Proto také, až se budeme v poledne modlit, obrátíme se směrem ke Slunci, jehož světlo je nám věčným znamením boží lásky a milosrdenství.“ „A co Měsíc, co ten vám připomíná?“ ozval se malý Tomáš. „Víš, jakým světlem svítí Měsíc,“ ptá se pan farář? „Odraženým od slunce,“ nečekal Jirka na Tomášovu odpověď. „Ano jistě,“ odvětil otec farář a přitom se káravě podíval na Jirku. „Ale podobně, jako Měsíc září světlem odraženým od Slunce, tak i svatí v nebi září světlem vzkříšeného Krista. Snad i my budeme jednou zevnitř prozářeni tímto věčným světlem.“ „No a co moje ošlapané boty? Co mi o nich řeknete?“ Provokuje neposedný Honza. „Ty jsou znamením smradu, který bude panovat v pekle,“ usadí ho Jirka za všeobecného smíchu. „Když vidím vaše boty,“ nenechá se vyrušit otec farář „které každou chvilku měníte za větší, musím myslet i na vaši víru, která stále ještě roste a mění se. A jednou, až už přestanete růst, doufám, že vaše víra dozraje a vykvete a boty vás povedou správným směrem. A my starší si musíme zase dávat pozor, aby se naše víra nezačala podobat starým a prošlapaným škorním, o které se už nikdo nestará. Víte hoši, to vše je znamením Boží lásky a milosrdenství k nám a celému světu. Všechny tyto symboly, to jsou cesty, kterými se nám Bůh nechává poznat. A tím, že ho poznáme, si ho i zamilujeme. A to je jeho největší přání.“ Tajemství lásky a radosti Nechme poutníky dál kráčet svojí cestou a pojďme se společně zamyslet nad tajemstvím Božího milosrdenství. Otec Alois nám vysvětlil, že znamení lásky Boží můžeme vidět všude kolem nás, stačí pouze otevřít oči a vnímat tajemství ukryté v předivu světa. Vždyť už stvoření světa a jeho stálé udržování je výrazem veliké Boží lásky ke každému z nás a k celému lidstvu dohromady. Hospodin se v této lásce a milosrdenství stále více a více přibližoval k člověku, až se jednoho dne stal jedním z nás. Abychom nezahynuli a skrze Vzkříšeného měli život věčný, v radosti a přátelství se Stvořitelem. Boží milosrdenství se nejvíce projevuje v daru Spasitele, v narození Ježíše Krista a v jeho smrti a slavném vzkříšení. Díky této veliké milosti můžeme přistupovat i jako hříšníci před jeho tvář a radovat se z jeho lásky již za svého života. Choroba srdce i těla Ačkoliv je přátelství s Otcem, Synem i Duchem svatým tím největším darem v celém vesmíru, přesto tím není hloubka milosrdenství zcela vyčerpána. Každý z nás je už tím, že se narodil, povolán k celoživotnímu napodobování Ježíše Krista. Nemusíme zrovna chodit po vodě, ale tak jako On se za nás vydal, i my se máme stávat denně darem pro své bližní. Nejprve pro své rodiče, a nakonec jako otcové buď pro své rodiny, nebo pro Církev, mystické tělo Kristovo. Možná už můžeme trochu porozumět onomu zdánlivě nepochopitelnému výroku v Lukášově evangeliu: „Buďte milosrdní, jako je milosrdný váš Otec“ (Lk 6, 36). Vždy jsem si u tohoto čtení říkal: „Já přece nemůžu být jako milosrdný jako ten Nejmilosrdnější!“ Až po dlouhé době mi došlo, že dokonalým příkladem, podle kterého se můžu řídit, je tesař z Nazareta, který byl Bohem, ale současně i člověkem. Jak se tedy projevuje život podle Božího vzoru prakticky? Většinu z vás asi napadne nejprve odpuštění. Ano skutečně, je nám odpouštěno, a i my máme odpouštět, i když to často není vůbec jednoduché. Skutečné odpuštění připomíná vyléčení po dlouhé nemoci. Pokud si bolest, kterou nám někdo způsobil, „hýčkáme“ v srdci, podobáme se pacientovi, který se odmítá léčit. A jedinou medicínou na tuto chorobu je láska. Odpustit znamená milovat. A to nejen toho, který nám ublížil, ale poněkud překvapivě i sám sebe. Nemám na mysli žádnou sebelásku, ale prostou úctu a respekt k sobě samému. Neodpuštění je totiž kamenem drtícím srdce dvou lidi: viníka i postiženého. Mnohdy se to zdá překvapivé, ale to nejtěžší odpuštění je odpustit sobě samému. Ale v lásce, z níž pramení a do které zpět směřuje každý skutek milosrdenství, můžeme nalézt sílu i k tomuto těžkému kroku. Nezapomeňte, že neodpuštění je nemoc rozežírající nejen duši, ale nakonec i tělo každého zatvrzelce. Milosrdenství, jehož vzorem je nám osoba Krista a jeho nebeského Otce, se nevyčerpává pouze v odpouštění, ale můžeme ho spatřit v lásce matky, v radosti z dobře vykonané práce, v laskavé péči každého, kdo se stará o nemocné, ale i třeba v radostně vykonávané ministrantské službě. Úplně nový pohled na nevyčerpatelné Boží milosrdenství se nám otevřel díky Kristově služebnici svaté Marii Faustyně Kowalské, která je dnes známa jako apoštolka Božího milosrdenství. Světice milosrdenství Ježíš Kristus, jak si světice poznamenala do svého deníčku, ji „poslal celému lidstvu se svým milosrdenstvím“ a učinil ji „sekretářkou mého milosrdenství“. Z jejího poselství přijala Církev nové způsoby rozšiřující úctu k Boží lásce a milosrdenství. Jedná se o známý obraz Božího milosrdenství s nápisem „Ježíši, důvěřuji Ti“. Dále o svátek Božího milosrdenství, který slavíme první neděli po Velikonocích a modlitbu Korunka k Božímu milosrdenství. Na obraze vidíme postavu Krista s paprsky světla tryskajícímu ze srdce. Takto se dal Vzkříšený poznat svaté Faustyně a požádal ji, aby nechala tuto jeho podobu ztvárnit. Těm, kteří budou uctívat tento obraz, slíbil Kristus ústy světice zvláštní zaslíbení: „Slibuji, že duše, která uctívá tento obraz, nezahyne.“ Úcta k obrazu, o které hovoří Ježíš, neznamená klanění, to přísluší pouze Otci, Synu a Duchu svatému. Svatý obraz se může duši ponořené do modlitby stát jakýmsi oknem, které nám dává nahlédnout na část tajemství Svaté Trojice. Pohled na obraz vede srdce na jeho cestě vzhůru až do náruče Otcovy, kde může v rozjímání spočinout. Korunka je nádhernou modlitbou, ve které se každý, kdo se ji modlí, přibližuje nezměrné lásce Kristově. „Před tím, kdo se v blízkosti smrti modlí tuto korunku, budu stát ne jako soudce, ale jako milosrdný Spasitel,“ slíbil Ježíš ústy světice. O svátku Božího Milosrdenství, který budeme již brzy slavit, řekl Ježíš sestře Faustyně: „V ten den jsou otevřeny poklady mého milosrdenství, vylévám moře milostí na duše, které se přiblíží k prameni mého milosrdenství.“ Obrázek Božího milosrdenství je podobně jako Slunce, Měsíc či dokonce i ošlapané boty symbolem, znamením, ukazujícím na věci skryté, které každého, kdo se dokáže správně dívat, dovedou jednou až do Království božího. Láska a milosrdenství Boží je stále kolem nás a dává se nám poznat mnoha způsoby. Modlitba nad obrázkem Milosrdenství, rozjímání nad krásou přírody, meditace nad znameními a symboly uvádějí pokornou duši do vztahu lásky a přátelství s milujícím Bohem. Svatá Faustyno, světice Kristova, vypros nám život v lásce a milosrdenství Božím. |
| Pr/Qr: | 1581/0 |
|
Archivní článek