|
|||||||||||||||||||||||||||||
|
|
||||||||||||||||||||||||||||
| Tarsicius: | 4/2003 |
| Rubrika: | Duchovní slovo pro borce |
| Autor: | Štěpán Pospíšil |
| Název: | Fešák na leně |
| Článek: | Marek se na sebe nemůže vynadívat. Dívá se na sebe do zrcadla očima Jany. Určitě se jí nejvíce budou líbit ty staré oprané džíny, které mají na nohavicích více bombastických děr než jakékoliv látky. „No jo, seš nádhernej, brácha… Hlavně ty gatě…“ vyruší ho svou ironickou poznámkou vysmátá sestra. „Volala babička, máš jí už konečně natřít ten okap, krasavče!“ ušklíbne se znovu jeho děravým kolenům Věrka. To zrovna, odsekne v duchu Marek. Konečně se s Janou odhodlali na tu výpravu do skal, a on by dneska měl jít k babičce natírat okapy. No, odhodlali – spíš konečně Janu přemluvil, aby s ním do těch skal šla. Chce vyzkoušet to lano, co tak výhodně koupil v bazaru. S Janou mají sraz před kostelem. Před každým společným výletem si zvykli chodit na sobotní ranní mši. Marek má kostelní náměstí téměř pod okny, ale přesto spěchá, aby se mohl ještě přede mší pochlubit Janě s úžasným lanem a starýma džínama, které jsou na skály jak dělané. „V tom chceš jít do kostela?“ podiví se Jana jeho oblečení. To tedy Marek nečekal! „To seš celá ty! Kouska zaslouženého uznání se od tebe člověk nedočká! Vůbec nevíš, co je to extravagance, osobitý styl, nekonvenčnost…“ „Radši padej ministrovat, ty módní experte, žádný jiný ministrant tu není, tak aspoň schováš tu svoji nádheru pod sukni…“ odpálkovala ho se smíchem Jana. Marek hbitě obíhá kostel a vchází do sakristie právě ve chvíli, kdy chce starý pan farář vyjít k oltáři. „To je dobře, žes přišel, Marku! Představ si, rozbily se mi brýle, a tak budu potřebovat Tvou pomoc. Mohl bys mi celou mši držet misál před očima, abych rozluštil ta malá písmenka?“ „Jasně, od toho jsem tady, otče,“ přitaká suverénně Marek. Naučeným pohybem sahá do skříně pro své ministrantské oblečení a ztuhne… „Do háje! V neděli jsem si bral oblečení vyprat domů a dnes jsem na něj úplně zapomněl…“ „Do jiného se asi nevejdeš,“ směje se pan farář Markovu marnému hledání mezi oblečky místních prvňáčků… „Nedá se nic dělat, musíš jít v civilu, bez tebe to s tím misálem dnes nezvládnu…“ Při mši už Marek není na své kalhoty hrdý. Stydí se. Cítí, jak všichni lidé v kostele pozorují díry na jeho kolenou a jak jim je líto, že u oltáře Pána Ježíše stojí takový otrhanec. Při evangeliu poslušně drží lekcionář panu faráři až pod nosem a sklesle poslouchá Ježíšova slova: „Král řekl svým služebníkům: ‚Svatební hostina je připravena. Jděte proto na rozcestí a pozvěte na svatbu každého, koho potkáte!‘ Služebníci vyšli na cesty a shromáždili všechny, které našli, zlé i dobré, takže svatební síň byla plná hostí. Když vstoupil král podívat se na hosty, uviděl tam člověka, který na sobě neměl svatební šat. Řekl mu: ‚Příteli, jak jsi mohl vejít bez svatebního šatu?‘…“ Odpusť, Králi, jsem hlupák… Cítím, jak je to nedůstojné, že za chvíli, až mezi nás při proměňování vstoupíš, uvítám tě v tom strašném oblečení, za které se tolik stydím… Odpusť, Pane… Kdybych nebyl zaujatý vytahováním se před kostelem, stačil bych se ještě vrátit domů pro své vyprané ministrantské oblečení. Odpusť, Králi, jsem hlupák… Cítím, jak je to nedůstojné, že za chvíli, až mezi nás při proměňování vstoupíš, uvítám tě v tom strašném oblečení, za které se tolik stydím… Odpusť, Pane… Kdybych nebyl zaujatý vytahováním se před kostelem, stačil bych se ještě vrátit domů pro své vyprané ministrantské oblečení. Odpusť, Králi… Kdybych se ráno tak dlouho nekochal před zrcadlem, určitě bych doma své oblečení nezapomněl… Odpusť, Pane, že mé ubohé srdce není připraveno na setkání se svým Králem a že místo svatebních šatů má na sobě jen oprané džíny plné děr… Odpusť, můj věčný Králi, že si tak často zakládám na tom, za co bych se měl spíš stydět… Po mši svaté musí Jana na Marka čekat déle než jindy. Ale nezlobí se. Ví, že Marek za zavřenými dveřmi zpovědnice právě pokorně odevzdává roztrhané šaty svého srdce do rukou milujícího Otce. A ten svého Marka s láskou objímá, obléká ho do nejlepších šatů a dává mu na ruku svůj prsten. Vždyť se přece vrátil jeho marnotratný syn. Celé odpoledne tráví Marek zavěšený na laně. Má radost, že bazarové lano je opravdu kvalitní. Touží být stejně pevným lanem spojený také s Bohem, aby se už nemusel bát pádů do hlubin své pýchy. Ví, že když už nebude spoléhat jen na sebe, nebeský Otec si ho u sebe udrží. Vždyť on sám je tím nejlepším lanem, které Marka přitáhne tam, kde bude šťastný. Jako právě teď, kdy nevisí na svém laně ve skalách za městem, ale na zdi babiččina domečku, který už má konečně natřené okapy. |
| Pr/Qr: | 1519/0 |
|
Archivní článek