|
|||||||||||||||||||||||||||||
|
|
||||||||||||||||||||||||||||
| Tarsicius: | 5/2009 |
| Rubrika: | Hurá za ním |
| Autor: | otec Václav Trmač |
| Název: | Nemáme chleba! |
| Článek: | Klement vyšel z kostela do mlhavého šera podzimní Vídně. Tiše si prozpěvoval, večerní návštěva Spasitele ve svatostánku ho jako vždycky naplnila radostí. I když vstával ve 3 hodiny, nestíhal účast na ranní mši, protože ve stejnou dobu měl v pekárně nejvíc práce, aby zákazníci měli k snídani čerstvé pečivo. Vynahrazoval si to tedy každodenní soukromou adorací. Před kostelem stály tři skvěle oděné ženy, asi nějaké šlechtičny. Klement by jim nevěnoval nějakou zvláštní pozornost stejně jako ony jemu, kdyby nezaslechl větu: „Nemáme chleba!“ Jako pekař nemohl tato slova nechat bez povšimnutí. Otočil se, vrátil se ke šlechtičnám, pozdravil, omluvil se pro případ, že by je snad obtěžoval, zopakoval, co zaslechl, a dodal, že je od řemesla a že by mohl nedostatek chleba snadno napravit. Ženy na něho chvilku překvapeně hleděly, ale v jejich pohledech nebyl cítit ani náznak povýšenosti nad člověkem, který patřil na společenském žebříčku do velmi odlišné kategorie. Jedna z žen vysvětlila, v čem je jejich problém: „Vás nám snad seslalo samo nebe! Každý pátek se staráme o jídlo pro děti v sirotčinci, jenže ten člověk, který měl zaplatit za chleba na další měsíc, utekl dnes i s penězi. A protože náš pekař nedostal předem zaplaceno, vzkázal nám, že zítra sirotci žádný chléb nedostanou.!“ „Dostanou!“, usmál se Klement. „Mouky mám dost a 20 nebo 30 bochníků navíc zvládnu, jen si budu muset trochu přivstat.“ „Ale my nemáme u sebe žádné peníze, nepočítaly jsme s tím, nemůžeme vám zaplatit předem,“ řešila další problém šlechtična. Klement nad tím mávnul rukou: „Placení počká, a kdyby se to zase nějak zhatilo, pekárna kvůli tomu nezkrachuje a mě bude těšit aspoň to, že jsem dal najíst těm, kteří jsou ještě chudší než já.“ Před polednem příštího dne navštívily šlechtičny Klementovu pekárnu. „Ze sirotčince vzkazují, že tak dobrý chleba ještě nikdy neměli,“ pochválily pekaře, „a přinesly jsme vám dárek. Včera jsme ho našly hned potom, co jsme spolu mluvili.“ Jedna z nich podávala Klementovi růženec, který jevil známky častého používání. „Bohu díky! A vám taky,“ zaradoval se jeho majitel. „Kdoví, kolik duší už zachránil před peklem a kolik ještě zachrání!“ Šlechtičny byly překvapené tím, kolik radosti udělal obyčejný růženec, ale o to víc je těšilo, že ho včera sebraly ze země, i když se jim zdálo, že ani nestojí za to, aby se pro něj někdo shýbal k zemi. Zaplatily chléb a pak se trochu ostýchavě, jako by cítily nevhodnost otázky a zároveň nedokázaly překonat zvědavost, zeptaly: „Jak to, že takový světoběžník jako vy umí péct výborný chléb?“ „Světoběžník?“ podivil se Klement. „Prošel jsem kus světa, ale nemám pocit, že by to byl nějaký požitek. Člověk ani neví, kde bude spát a jestli sežene něco k jídlu.“ „Máte toho dost, tak jste se konečně usadil tady?“, ptala se jedna ze šlechtičen. „No, nevím, jestli tady zůstanu. Od malička v sobě nosím velikou touhu a ta mě pořád nutí, abych hledal možnost k jejímu uskutečnění.“ „Chtěl byste být bohatý? S tak dobrým chlebem se můžete za nějaký čas stát nejslavnějším a nejbohatším pekařem ve Vídni! Nebo snad doufáte, že někde najdete poklad?“ „Ten největší!“, zahořely oči Klementovi. „Ale nejde o peníze. Chtěl bych se stát knězem, ale nemám peníze na studium. Našel jsem kamaráda, který má stejný cíl. Vydali jsme se do Říma, mysleli jsme si, že to tam bude snadné, ale podobných studentů bez peněz je tam mnohokrát víc, než jsou dobrodinci ochotni podporovat. Tak jsme zkusili jinou cestu. Stali jsme se poustevníky v Tivoli kousek od Věčného města. Ani nás tenkrát nenapadlo, že biskup, který nám předal poustevnický šat, bude o rok později papežem. Život v naprosté chudobě nám nevadil, neměli jsme zbytečné starosti a mohli jsme se věnovat modlitbě a rozjímání celým srdcem, ale touha po kněžství nás neopustila. Vrátili jsme se do Vídně, ale ani tady se nám nepodařilo získat prostředky ke studiu. Na pečení chleba nezbohatnu, styděl bych se na tom vydělávat víc, než potřebujeme k životu, vždyť je to pro mnohé lidi jediné jídlo, které si mohou dopřát!“ Šlechtičny na sebe pohlédly, očima si navzájem schválily nápad, který se všem třem současně zrodil v hlavě, a pak jedna z nich řekla: „Je nám líto přijít o tak výtečného pekaře sotva jsme ho objevily, ale když tak toužíte stát se knězem, pomůžeme vám toho dosáhnout. Pán Ježíš proměnil chléb ve své Tělo, my svými penězi pomůžeme k tomu, aby se z pekaře stal Kristův kněz, jehož rukama se tato veliká věc stále uskutečňuje. Chcete?“ Sv. Klement Maria Hofbauer Narodil se 26. 12. 1751 , ve Znojmě se učil pekařem a při tom toužil po kněžství. Po vysvěcení v Itálii se stává apoštolem Varšavy a po vypovězení z Polska, díky nepříznivé politické situaci, působí ve Vídni, kde se stává vyhledávaným zpovědníkem a rádcem mládeže, umělců a intelektuálů. Zemřel 1820. Svatořečen byl roku 1909. |
| Pr/Qr: | 1618/0 |
|
Archivní článek