|
|||||||||||||||||||||||||||||
|
|
||||||||||||||||||||||||||||
| Tarsicius: | 5/2015 |
| Rubrika: | Moderní světec |
| Autor: | Štěpán Smolen |
| Název: | Nevěřící Petr |
| Článek: | Cesta pátera Petra z Prahy až k dalekému jihu, která zasáhla do dějin církve, se odehrála roku 1263. Všechno však začalo už o třicet let dřív. Tehdy pětiletému Péťovi vysvětlili, co to kněz dělá, když vztahuje ruce nad patenu. Malý ministrant toho dne zíral na hostii a hned věděl, že nechce nic, než jednou právě tak držet Pána v rukou. Roky plynuly a z Péti se stal otec Petr. Denně sloužil mši svatou, mnohé pokřtil, mnohé pohřbil, a když ho volali, nikdy neváhal vstát a spěchat za nemocným ulicemi Prahy, která tehdy vůbec nebyla stověžatá. I po letech si v sobě dál nosil úžas pětiletého kluka, nad Tajemstvím, jehož se smí dotýkat. Jenže jednoho dne, sám nevěděl jak, se do jeho srdce vkradla myšlenka – a ta nepřestala růst, dokud mu neobrostla srdce a nevysála z něj všechnu radost. Říkala: „Blázne, to, na co saháš, je jen kus chleba, a to, co piješ, není nic než pár kapek kyselého vína.“ Pár měsíců vydržel Petr žít s tou strašnou pochybností. Vše dělal jako dřív, dál byl u potřebných a každou modlitbu se modlil přesně. Ale oheň, který v něm dosud žhnul, postupně uhasínal, až zbylo jen pár uhlíků. Kněz věděl, že tak nelze dál. Požádal biskupa o požehnání a vydal se na pouť. Snad v něm Pán ve městě Římě, u hrobu apoštolů zas rozdmýchá víru. Byl právě červen, když Petr opustil páchnoucí město a vykročil do kraje za hradbami, kde dívky s vykasanými rukávy hrabaly první seno. Smály se ony, smálo se slunce, jen Petr se mračil – viděl se s kosou v ruce, se ženou doma a houfem děcek kolem: „Jak jsem se mohl mít,“ pomyslel si. „Jenže já dal život falešnému snu…“ V červenci cestou přes Alpy žasnul nad strmou krásou kolem, ale pochybnost hlodala dál. Když se v srpnu pár kroků za Pádskou nížinou napojil na starou francouzskou stezku, míjel houstnoucí skupinky poutníků. Slýchal francouzštinu i angličtinu, ale s nikým se do řeči nedal. Pilně se věnoval vlastní chmuře. Počátkem září se s nohama plnýma puchýřů a s uvadlým zbytečkem víry v duši dovlekl až do Bolseny. Do Říma zbývalo jen pár dní a útěcha zatím žádná. Spíš ze setrvačnosti požádal kněze v kostele sv. Kristýny o povolení sloužit mši svatou nad hrobem mučednice. „Svatá Kristýna,“ pomyslel si, když stál u oltáře, „se raději vzdala života než víry, a to jí bylo jen jedenáct let. A já jsem zatím samé asi a možná.“ Jako už tolikrát nepozorně vyslovil: „Toto je moje tělo…“ Náhle strnul hrůzou. Tenoučká hostie, již držel v prstech krvácela. Krev zalila knězi ruce a kapala i na oltář. Co teď? Petr zalapal po dechu, chvíli bezradně civěl, pak zabalil hostii do korporálu a vydal se do Orvieta. V Orvietu, městě asi 20 km vzdáleném, tehdy sídlil papež Urban IV. Ten vyslechl udýchaného pátera a nechal celou věc prověřit. Když biskup poslaný do Bolseny potvrdil, že nejde o žádnou fámu, vykročil sám svatý otec k místu, kde se vše stalo, provázen jásajícími zástupy. Kam v tom reji zmizel Petr, tehdy nikoho nenapadlo se ptát. Tiše se vytratil a pokračoval k Římu. Sám se divil, proč je dál smutný, když druzí se radují. Nezůstala v něm ani stopa pochybnosti. Proč je mu tedy pořád tak těžko? Došel do věčného města, navštívil hroby apoštolů Petra a Pavla, ale před oči se mu více vkrádala postava apoštola Tomáše. A tehdy – klečel zrovna v široké lodi chrámu Panny Marie Sněžné – teprve pochopil, co to s ním je. Cítí stud a vinu, že v duchu jako pohané žebral o zázrak, že jako Tomáš musel nejprve Pánu vkládat prsty do ran, aby uvěřil. „Blahoslavení, kteří neviděli a přece uvěřili,“ pomyslel si. „Blahoslavená jsi ty, Paní, která jsi pod křížem viděla umírat Syna a ani v tu nejpotupnější hodinu jsi neztratila víru.“ Petr se, poprvé v životě rozplakal. Když přišel zpět do Čech, vrátil se do služby a během let si vysloužil přezdívku „Petr Klidný“. Lidé se rádi modlili, když on stál u oltáře, a často si mezi sebou šeptávali: „Co to v něm je? Nikam se nežene a jaký je soustředěný. Jako by na světě nebylo nic většího než mše svatá.“ |
| Pr/Qr: | 1644/0 |
|
Archivní článek