|
|||||||||||||||||||||||||||||
|
|
||||||||||||||||||||||||||||
| Tarsicius: | 5/2008 |
| Rubrika: | Životní povolání |
| Autor: | Jan Lukeš |
| Název: | Ceremonář biskupa |
| Článek: | Snad se vám líbil v květnovém čísle rozhovor s královehradeckým ceremonářem biskupa Vojtou Mátlem. Zde vám přinášíme to, co jste se v Tarsiciovi nedočetli. Co jste se nedočetli v Tarsiciovi!!! Vojto, prosím představ se nám. Odkud jsi, příp. odkud pocházíš, kolik Ti je let, od kdy jsi ceremonářem, od kdy jsi ženatý apod.? Pocházím z Ústí nad Orlicí, to je farnost v podhůří Orlických hor. Je mi 30 let, jsem vyučený instalatér s ekonomickou nástavbou a liturgický samouk. V tomto roce, dá-li Pán, bych chtěl dokončit bakalářské studium na královéhradecké univerzitě v oboru náboženská výchova. Už čtyři roky jsem ženatý a máme hezkou dceru. Jak se jmenuje a kolik je jí let? Jmenuje se Klárka, je jí rok a půl. Už půl roku se učíme dělat křížek, ale zatím se daří jenom svislé břevno. Jak vypadají Tvoje dny? Liší se např. nějak pondělí od neděle? Zrovna neděle od pondělí se liší dost značně, protože celou sobotu a neděli bývám v práci, kdežto v pondělí mám jeden den VOLNO. Během týdne, pokud není právě žádný výjezd ani bohoslužba, chodím do kanceláře na devátou hodinu. Mimo služeb, o kterých jsem mluvil před chvílí, mám na starosti ještě správu biskupské rezidence. Zodpovídám za služby recepce, kuchyně, za organizaci úklidu i za běžnou údržbu. Letos mně přibyla ještě galerie. Pan biskup je velmi aktivní v oblasti kulturního a společenského života, mám proto na starosti organizaci různých větších akcí kulturně-společensko-náboženského rozsahu. Zajímavou oblastí mé práce je také organizace důležitých návštěv, které za panem biskupem či arcibiskupem přijedou. Jsou mezi nimi různí ministři, velvyslanci, kardinálové, i několik prezidentů jsme tu už měli. Jednám s protokolem těchto osob, s policií, ochrannou službou apod. Jak ses dostal k funkci biskupského ceremonáře? To by bylo opět na dlouhé povídání. S „Ousteckými“ ministranty jsme několikrát podnikli brigádu při opravě biskupství v Hradci Králové. Na jedné z takových brigád, myslím, že to bylo v létě 1992, se stalo, že si ceremonář pana biskupa Karla Otčenáška zlomil ruku a nemohl tedy v neděli ceremonovat biřmování. Hledal se náhradník a já se k tomu „přichomejt.“ Byl to pro mě, pro kluka z 8.B, obrovský zážitek. Pan biskup tehdy dostal skvělé auto Ford Scorpio 2,9i 4x4 v provedení Executive. Takové mašiny byly tehdy v republice asi jenom tři (stálo by za to věnovat mu jednou zadní stránku vašeho časopisu). Ještě ke všemu měl tehdy Václav Hájek jako řidič důležité osoby od ministerstva vnitra zvláštní kartičku, se kterou nemusel příliš řešit předpisy. Takže když jsme míjeli značku Hradec Králové, bylo už na tachometru kolem 200 Km/h. Celá akce dopadla výborně a já si řek, že když chci sloužit Církvi, tak by nebylo špatný se tohoto fofru, pocházejícího ze svatodušního apoštolského neklidu pana arcibiskupa Otčenáška, účastnit a podílet se na něm. Ještě ten den jsem se nabídl do služby a potom jsem asi 5 let, když bylo potřeba, zastupoval profesionálního ceremonáře. Pořád jsem si lámal hlavu, jak se stát profesionálním ceremonářem, když tuto službu vykonávají vždy kněží. Po maturitě v roce 1997 jsem nastoupil na biskupství na civilní vojenskou službu a od té doby jsem profesionálně v církevních službách až dodnes. Asi po tři roky jsem pomáhal rozjet diecézní rekreační středisko MARIANUM v Krkonoších. Profesionálním ceremonářem jsem se však stal až v roce 2001, kdy u pana biskupa Dominika Duky OP skončil můj předchůdce. Objednal jsem se na audienci, slovo dalo slovo, pan biskup mi dal důvěru a měl asi prvního a nejmladšího laického ceremonáře v Čechách. Jak se dá skloubit ceremonování s rodinou? Vždyť nejvíce služby je právě o víkendu, ne? Netrpí tím rodina? Pro rodinu je moje práce velkou zkouškou a to i přes to, že jsem musel po vstupu do manželství některé aktivity omezit. Moje první zodpovědnost před Bohem v současné době už není služba v Církvi, ale právě blaho a život naší rodiny. Dnes dobře chápu, proč Církev po některých svých služebnících vyžaduje celibát. Myslím si, že ochrana rodiny je jedním z pádných důvodů. Kdybych neměl velice chápající a tolerantní manželku, která se dost obětuje, tak bych tuhle službu určitě vykonávat nemohl. Velkým mínusem pro nás je, že jsme nejbližší přátele, rodinu a blízké nechali ve svých rodných farnostech a chybí nám kontakt s nimi. Když se totiž o víkendech navštěvují a podnikají výlety, tak já jsem celé dny v práci a Lída je s Klárkou sama doma. O volných pondělcích, když máme čas něco podniknout, jsou zase všichni v práci. Manželství má pro mě jednu velkou výhodu, Lída, moje žena, je totiž opravdová osobnost a „stojí nohama na zemi“. Pomáhá mně překonat, když přijdu domů z něčeho rozladěnej a nebo na druhou stranu hbitě brzdí mojí ješitnost a domýšlivost, které jako chlap mám vždycky dostatek. Jaký máš pohled na církev? Církev je živá, krásná a svatá. Někteří se mně diví, že to takhle pořád říkám, když mám možnost vidět i věci, které jsou v Církvi bolestné a zraňující. Já však kupodivu ten život, svatost a krásu vidím čím dál zřetelněji. Kdybych měl nějakou kouzelnou hůlku, zakázal bych zlému duchu, aby v církvi působil rozvrat a nejednotu. Aby přestal stavět bariéry mezi lidmi ve farnostech, mezi hnutími, kněžími i biskupy. Na to má dobrý recept otec arcibiskup Otčenášek se svou ideou univerzálního svatodušního spřátelování. Co Tě baví na této službě nejvíc a co nejmíň? Nejvíc mě baví připravit a ceremonovat nějakou velkou slavnost v naší katedrále. Třeba teď o Velikonocích obřady Velikonočního třídenní. Moc rád mám také kněžská a jáhenská svěcení. Nejmíň mě baví, když dostanu úkol, který se mně nepodaří přijmout za svůj, když vidím, že se vynaloží hodně energie a prostředků pouze s mizivým přínosem pro „spásu duší“ a pro lidi, kterým má Církev sloužit. Jsem však zvyklý poslouchat a mám i zkušenost, že se postupem času mohou ukázat i nečekané plody takovéto zprvu nesrozumitelné práce. Často se setkáváš s námi, ministranty? Jak se Ti s námi spolupracuje? Tuto odpověď bych začal od posledního slova této otázky. Spolupráce! Služba při liturgii totiž spolupráci nutně vyžaduje. Perfektní spolupráce hlavního celebranta, varhaníka, kostelníka a ministrantů je velkým předpokladem k dobře slavené liturgii. Pravě na této spolupráci záleží, jak lidu v kostele pomůžeme proniknout do hlubokých tajemství posvátné liturgie. Atmosféra v presbytáři, kde o sebe ministranti neustále zakopávají, kde varhaník hraje panu faráři do modliteb a všichni jsou sužováni stresem z toho, že nevědí, co se v nejbližší minutě stane, se totiž přenáší do lodě kostela a rozptyluje Boží lid. O strhující krásné liturgii, která pozvolna plyne a přirozeně vtahuje každého příchozího do svého nitra v takovém případě nemůže být řeč. Jsou dva druhy farností. Farnosti, kde jsou ministranti na takové úrovni, že bych tam jako ceremonář ani jezdit nemusel. Jsou však bohužel i farnosti, kde je u oltáře i třicet nebo čtyřicet kluků, ale stojí tam nebo bloumají po presbytáři a nejsou schopni panu biskupovi podat ani konvičky, natož třeba chodit s kadidlem. Stačilo by, aby se těmto klukům někdo hodinu týdně věnoval a z beztvaré a neakceschopné třicetihlavé skupiny by se mohlo stát krásné společenství služebníků našeho „Nejvyššího šéfa“ - Krista. Milý Vojto, děkujeme za krásný rozhovor a přejeme hodně radosti ze služby u oltáře a také dostatek Božího požehnání pro Tvoji rodinu! |
| Pr/Qr: | 1669/0 |
|
Archivní článek