|
|||||||||||||||||||||||||||||
|
|
||||||||||||||||||||||||||||
| Tarsicius: | 5/2009 |
| Rubrika: | Manželství |
| Autor: | Jan Lukeš |
| Název: | Nejdůležitější je být DOBRÝM ČLOVĚKĚM |
| Článek: | Při fotografování fotopříběhu na Vysočině v Přibyslavi jsme byli pozváni na oběd. Při představování jsme se dozvěděli, že máme tu čest se setkat také s otcem rodiny – bývalým velvyslancem České republiky při Svatém stolci Ing. Pavlem Jajtnerem. Tohoto vzácného setkání jsme využili a poprosili jsme o krátký rozhovor. Asi už všichni slyšeli o tom, že existují velvyslanci, ale málokdo si pod tím dokáže představit něco konkrétního. Co práce velvyslance znamená? Čeští velvyslanci jsou vedoucími pracovníky úřadů České republiky v mnoha zemích světa. Zastupují Českou republiku v určitém státě. Jejich úkoly jsou mnohostranné: informují o politickém, bezpečnostním, vojenském, ekonomickém a kulturním dění v přijímajícím státě, podílejí se na přípravách návštěv státních představitelů, pomáhají při navazování hospodářské spolupráce a české účasti na veletrzích, zprostředkovávají kontakty pro rozvíjení obchodu, především vývozu, udržují kulturní spolupráci, představují významná díla české kultury v zahraničí, spolupracují s českými menšinami v určitém státě a podporují je, podílejí se na mezinárodní pomoci tam, kde je třeba, spolupracují při přípravách mezinárodních smluv, vykonávají konzulární činnost, což například znamená, že vydávají víza, pomáhají českým občanům, kteří se octnou v těžkých situacích, ověřují listiny a mnoho dalšího. Velvyslanci tyto činnosti řídí, kontrolují, podílejí se na nich a jsou za ně odpovědni. Jsou také určitými symboly, logy své země. Jak se liší vyslanectví u Svatého stolce od běžného vyslanectví? Svatý stolec není stát, nýbrž instituce, jejímž sídlem je Vatikánský městský stát. Svatý stolec nemá ekonomické subjekty ani armádu. Jeho významný vliv na světové dění má převážně povahu nemateriální. Zde se setkávají představitelé států na četných konferencích, odtud vycházejí podněty, výzvy a impulzy pro uplatňování pravdy, spravedlnosti, solidarity a pokojné spolupráce mezi lidmi i státy. Velvyslanec se tohoto bohatého dění většinou osobně účastní, reprezentuje svou zemi, přináší její postoje, zpracovává velké množství informací, připravuje četné návštěvy a organizuje kulturní a společenské události. Dobré vztahy se Svatým stolcem přispívají k dobrým vztahům s mnohými zeměmi, zvláště s těmi, kde jsou křesťané všeobecně respektovanou skupinou občanů. Jak jste se k tomuto úřadu dostal? Se vznikem České republiky se tvořila nová česká diplomacie s novými lidmi, i když, bohužel, dodnes tam přežilo i nemálo těch starých. Díky znalosti několika jazyků, kterým jsem se za totality učil jen pro radost, bez reálné možnosti je v praxi využít, si mě na doporučení několika kolegů poslanců povšiml tehdejší první český ministr zahraničí Josef Zielieniec a navrhl mi, abych se stal prvním českým velvyslancem v Rakousku. Následovalo Maroko a vyvrcholením mého povolání byla mise u Svatého stolce. Jak jste tuto roli prožíval? Co bylo Vaší náplní? Byl to velký a nový úkol. Musel jsem se mnohému naučit. Doba byla plná radosti nad znovuzískanou svobodu i očekávání, co dobrého tato svoboda přinese. Těšili jsme se v cizině zájmu a sympatiím. To byla motivace i odměna. Je těžké povědět to stručně, ale mnohé o tom se lze dočíst v mých vzpomínkách na ona léta, kdy jsme věřili, že pravda a láska může zvítězit nad lží a nenávistí. Ta knížka vyšla v roce mých šedesátých narozenin roku 2007 pod názvem „Zajisté, Excelence!“ Jsou tam příběhy rozmarné i vážné, tak jak je může přinést jen život sám. Čtenář tam najde příběhy ze všech míst, kde jsem působil. Kolikrát jste se setkal se Svatým otcem? Jaká byla tato setkání? Měl jste možnost s ním i osobně hovořit nějakou dobu? Měl jsem to štěstí, že jsem se osobně setkal se dvěma papeži. Se Svatým otcem Janem Pavlem II. třikrát, už v době jeho těžké nemoci. Zapůsobil na mě především svou statečností, náklonností k českému národu a schopností života z víry. Nynější Svatý otec Benedikt XVI., plachý, drobný, laskavý, pozorný a neobyčejně inteligentní člověk, který už po boku Jana Pavla II. byl po celých osmnáct let mozkem katolické církve, je velký teolog a filozof. Zná naši zemi a ví, jaké stopy zde zanechala komunistická epocha. Jeho víra je dialog s rozumovým poznáním a tím je mně a jistě i všem, kdo upřímně hledají Boha, velmi blízký. Trávil jsem jako čtenář jeho skvělých knih v jeho společnosti dlouhé hodiny. Osobní setkání, kterých bylo sedm a kromě prvního, hodinového, se počítala spíše na minuty, mně jen harmonicky doplnila obraz tohoto muže, který na svých bedrech nese tíhu současného nemocného světa. Víme, že ve Vatikánu působí i otec kardinál Špidlík. Znal jste se s ním? A pomáhal vám nějak ve Vaší práci? Pan kardinál Tomáš Špidlík je neobyčejný a vzácný člověk. V mé práci mně pomohl – a stále pomáhá – zejména svým příkladem člověka, který je velice pracovitý a moudrý, má rád lidi, přirozeně získává jejich důvěru a přes svůj věk má i vzácný smysl pro humor. V mé knize „Zajisté Excelence“ se lze o panu kardinálovi dočíst víc a tímto případné zájemce k její četbě zvu, aniž bych je nutil si ji koupit. Snad se dostala alespoň do některých knihoven. Jsem přesvědčen – a mám o tom i nemálo důkazů, že i nevěřící lidé si při setkání s ním, ať už osobním nebo prostřednictvím jeho knih či rozhlasových a televizních vystoupení musí říci: „Jestliže tento člověk věří v Boha, pak víra není jen pošetilou výstředností jakési nedostatečně vzdělané menšiny, ale něčím, o co stojí nejen se zajímat, ale i usilovat.“ Musel jste se v každé zemi naučit místní jazyk? A jak se hovoří ve Vatikánu? Italsky nebo latinsky? Umět místní jazyk je vždy velkou výhodou. V Rakousku to byla němčina, zato v Maroku to bylo složitější: úředním jazykem je tam arabština, ale marocká mluvená arabština se od spisovné dosti liší. Pak tam mnoho obyvatel mluví některým ze tří berberských jazyků (tarifit, tamazirt a tašelhit). Vzdělanější lidé mluví francouzsky a s francouzštinou jsem si tam také vystačil. U Svatého stolce se mluví mnoha jazyky, oficiálním diplomatickým jazykem je tam francouzština, ale lze se domluvit i anglicky a španělsky. Protože Svatý otec je římský biskup, italština je tam hojně používaná. Je také potřebná pro život v Římě a v Itálii. Je blízká francouzštině, a tak jsem se ji celkem bez velké námahy naučil. Latina je stále oficiálním jazykem dokumentů. Ale jak jsem mohl sledovat, těch, kteří ji ovládají, ubývá. Byl jste ve Vatikánu s celou rodinou? Jenom ve školním roce 2003/2004, kdy náš tehdy třináctiletý Jan chodil do francouzského lycea. Když se ukázalo, že bude lépe, aby pokračoval ve studiích doma, nebylo na vybranou, Jan s maminkou se vrátili na Vysočinu, já zůstal. Jaké pro Vás bylo toto období bez rodiny a jak ho prožívala rodina? Být sám není snadné, ale má to některé výhody: lidé jsou si vzácnější. Vím teď velmi dobře, že uklízení, praní, žehlení a vaření je úctyhodná práce a mnohem víc si vážím každého, kdo ji vykonává. V éře komunikace, díky telefonickému a internetovému spojení jsme spolu mohli mluvit na dálku skoro denně. Pokud to bylo možné, navštěvovali jsme se. Vánoce vždy na Vysočině, Velikonoce vždy v Římě, prázdniny většinou napůl. Co by měl udělat kluk, který touží se stát velvyslancem? Co je nejdůležitější vlastností diplomata? Měl by se pilně učit jazykům, především angličtině, která je nezbytná dnes už i pro běžný život. Velkou výhodou bývá znalost několika dalších jazyků, i těch, které se považují za exotické. Měl by se vůbec rád a dobře učit. Mateřština je základem, protože je nástrojem myšlení a dobrého vyjadřování, a její znalost je nezbytná pro ovládnutí jazyků cizích. Měl by mít rád zeměpis, dějepis, právo, zajímat se o hospodářské, politické a mezinárodní dění. Je toho ještě mnohem více, ale nejdůležitější je hledat pravdu a spravedlnost, schopnost vidět věci a jevy v souvislostech, rád číst, studovat a trvale se vzdělávat, mít rád kulturu a trvale usilovat o co nejširší všeobecné vzdělání. Nejdůležitější je, aby byl dobrým člověkem, aby měl rád lidi a uměl si je získat tím, že sám bude důvěryhodný. Děkujeme Vám za Váš čas nad zodpovězením otázek a přejeme Vám a Vaší rodině tolik potřebné Boží požehnání! Ptal se Jan Lukeš Ing. Pavel Jajtner Narozen: 31. prosince 1947 v Havlíčkově Brodě Stav: ženatý od roku 1972, manželka Ludmila, roz. Čeplová, 4 děti (syn Pavel 36, syn Tomáš 33, dcera Ludmila 32 a syn Jan 19 let) 1992: místopředseda Federálního shromáždění ČSFR 1993–1998: první mimořádný a zplnomocněný velvyslanec České republiky v Rakousku 1999 – únor 2002: mimořádný a zplnomocněný velvyslanec ČR v Maroku duben 2003 – červen 2008: mimořádný a zplnomocněný velvyslanec ČR při Svatém stolci ve Vatikánu Od února 2009: Moravskoslezská křesťanská akademie Vyznamenání: Zlatý řád Rakouské republiky se šerpou a hvězdou – za zásluhy o republiku Rakousko (propůjčený prezidentem T. Klestilem roku 1998), Stříbrná hvězda spolkové země Horní Rakousy – za zásluhy o Horní Rakousko (1998), udělení hodnosti velvyslance (6. 5. 2003) rozhodnutím ministra zahraničních věcí, vyznamenání Svatého otce Benedikta XVI. Velký kříž rytířskédo řádu Pia IX. s hvězdou – za zásluhy o církev) ze dne 29. června 2005 Zájmové oblasti: hledání transcendentální dimenze života, rodina, umění obecně a hudba zvlášť, dějiny, filozofie a etika, literatura, příroda. Více na http://www.jajtner.cz/ (s omluvou za váznoucí aktualizaci stránek) |
| Pr/Qr: | 1603/0 |
|
Archivní článek