|
|||||||||||||||||||||||||||||
|
|
||||||||||||||||||||||||||||
| Tarsicius: | 6/2012 |
| Rubrika: | Brzy budem profíci |
| Autor: | Zdeněk Drštka |
| Název: | Srdeční záležitost |
| Článek: | Dovolím si, vážení kolegové ve službě u oltáře, uzavřít naši roční exkurzi liturgickým prostorem na místě velmi specifickém. Svým způsobem bychom je mohli nazvat „srdcem kostela“. A bude jen žádoucí, když si k němu vybudujete srdečný vztah. Které že to je místo? Ano, mám na mysli svatostánek. Přesněji řečeno: hovořím o místě, kde je uchovávána eucharistie v době mimo slavení mše svaté. Svatostánek se mu říká už odnepaměti. Inspirovali jsme se Mojžíšem, který vybudoval první přenosnou svatyni v době putování Izraelitů po poušti. V této svatyni totiž bylo zvláštní, běžným lidem nepřístupné místo, kde se uchovávala tzv. Archa úmluvy. V ní pak zůstávala miska s manou – pokrmem, který Bůh dal svému lidu při putování pouští a který byl předobrazem eucharistie. A pročpak my? Mohli bychom se ptát – a právem – proč vlastně eucharistii během mše uchováváme. Prvotním účelem je, aby bylo možné podat přijímání lidem v ohrožení života – nemocným a umírajícím. Ti totiž potřebují eucharistii jako takzvané „viaticum“, což latinsky znamená „pokrm na cestu“. Další dobrý důvod je, že není vždy dost dobře možné slavit mši svatou. Je to případ, který mnozí z vás znají – v některých krajích a oblastech jsou kostely, kam se kněz dostane nejvýš jednou za týden, ne-li ještě méně často. Ale žijí tam lidé, kteří Boha milují a touží se s ním setkat v eucharistii. V takovém případě mohou společně pod vedením např. jáhna nebo jiného, mimořádně pověřeného člověka slavit bohoslužbu slova a poté rozdělovat Kristovo tělo. A pak je zde třetí účel. V eucharistii přece není jen tak něco, nýbrž Někdo. V eucharistii je přítomen živý, vzkříšený Kristus, pravý Bůh a pravý člověk. A jako takový si zaslouží úctu a klanění. Proto uchováváme eucharistii ve svatostánku, abychom se mohli zůstávat v Kristově blízkosti. Tak tedy svatostánek, nebo oltář? Dobrá otázka. Často se stává, že v jednom prostoru, v jednom presbytáři najdeme jak oltář, tedy oltářní stůl, tak svatostánek. A stane-li se, že musí ministrant nezbytně přejít z jedné strany na druhou, klade si otázku, co vlastně je teď důležitější, na kterou stranu má vzdávat úctu, zda se uklánět, nebo klekat. Řekněme si to takhle: bez oltáře by nebyl svatostánek. Na oltáři se chléb a víno stávají Kristovým tělem a Kristovou krví – a právě Kristovo tělo ve svatostánku uchováváme. Tudíž to, co se děje na oltáři, je nezbytnou podmínkou pro to, abychom vůbec svatostánek měli. Proto platí všeobecná zásada: v době slavení mše je nejdůležitějším místem oltář. Proto přecházíme-li – když už to jinak nejde – z jedné strany oltáře na druhou, uprostřed se zastavíme, otočíme se směrem k oltáři a důstojně se mu ukloníme. Pevně doufám, že už vícekrát nebudu svědkem oné politováníhodné události, kdy ministrant odběhl během mše do sakristie pro další patény. Mezitím přinesl jáhen ze svatostánku ciborium a položil je na oltář; začalo přijímání. Ministrant se vrátil do presbytáře, otočil se zády k oltáři s Kristovým tělem a krví a ze zvyku poklekl před prázdným svatostánkem. Přitom vystrčil na eucharistii na oltáři svou ctihodnou zadnici...Tedy abychom si to shrnuli: během mše se klaníme oltáři. V ostatním čase, je-li ve svatostánku eucharistie, vzdáváme eucharistickému Kristu čest pokleknutím. A jak to poznáme? Pravda; napsal jsem: je-li ve svatostánku eucharistie. Možná jste už slyšeli o tzv. „věčném světle“, a teď nemyslím na modlitbu za zemřelé. Je to malá červeně svítící lampička – dříve olejová, dnes už nejčastěji napájená elektrickým proudem. Obvykle visí někde v blízkosti svatostánku. Oznamuje právě to, že Kristus je pod způsobou chleba ve svatostánku přítomen. Červené světlo ovšem taky známe ze semaforu. Jak říká generální vikář mé diecéze, i u svatostánku má podobnou funkci. Je pro nás znamením – stůj. Zastav se. Pozdrž se. Zkus se na chvíli zamyslet. Jsem tady a čekám – já, tvůj Bůh a Pán. Zůstaň tu chvíli se mnou. Zkusme to, vážení pánové, udělat tu a tam i v létě, o prázdninách, půjdeme-li kolem kostela. Zkusme strávit chviličku s Kristem v eucharistii. Zkusme udělat všechno pro to, aby se srdce kostela stalo naší srdeční záležitostí. |
| Pr/Qr: | 1647/0 |
|
Archivní článek