|
|||||||||||||||||||||||||||||
|
|
||||||||||||||||||||||||||||
| Tarsicius: | 6/2013 |
| Rubrika: | Duchovní slovo pro borce |
| Autor: | Zdeněk Drštka |
| Název: | Čeho třeba? Nejvíc chleba! |
| Článek: | Právě v těchto dnech, vážení a milí, oslavujeme slavnost Těla a krve Páně. Někde se drží čtvrteční termín s odkazem na Zelený čtvrtek, kdy Kristus eucharistii ustanovil, jinde se slaví v neděli, aby se mohlo účastnit více lidí. Obě možnosti jsou oprávněné, v oba dny se slaví totéž tajemství víry, v obou případech máme před očima Ježíše Krista zmrtvýchvstalého, o němž sv. Pavel píše, že nám byl „přímo vykreslen před očima“. A hlavně: v obou případech jej vidíme v podobě chleba. „Chci Boží chléb, tělo Ježíše Krista, toho z Davidova rodu,“ napsal kdysi kolem roku 100 sv. Ignác z Antiochie, jeden z prvních biskupů, co ještě pamatoval apoštoly. Ze stejné doby pochází dílo jménem Didaché neboli Učení dvanácti apoštolů, které nazývá slavení eucharistie „lámáním chleba“, stejně jako zprávy ze Skutků apoštolů. A už jednou citovaný apoštol Pavel se ptá: „Chléb, který lámeme – není to účast v Kristově těle? Protože je to jeden chléb, tvoříme jedno tělo, i když je nás mnoho, neboť všichni máme účast na jednom chlebě.“ Vidíme tedy, že od prvopočátku je pojem chleba pro církev v souvislosti s eucharistií tak důležitý, že se stává pojmenováním toho největšího, co v církvi máme a co slavíme – „chléb života“. A je to určitě dáno i tím, co pro nás znamená chléb jako takový, jak výmluvný je chléb coby symbol. Kdysi kdesi – už je to dávno, nevím ani, kdy a kde – jsem se doslechl dobrou radu, jak zacházet s mlsností. Když nevím, mám-li hlad, nebo jen na něco chuť, sáhnu po kousku chleba. Jestli to, co mi straší v žaludku, je skutečně hlad, chlebem ho utiším. Jestli mě jen honí mlsná a chlebem zavděk nevezme, nenechám se dohonit. I když, popravdě řečeno, jak malý jsem se vždycky těšil, že maminka donese z nákupu bochník čerstvého chleba – někdy byl ještě teplý – a já budu ujídat… Zrníčko po zrníčku… Řekli jsme si tedy, že chléb je naprosto základní potrava, dost možná to první, co nás napadne, když se řekne „jídlo“. Ne nadarmo nás Kristus Pán nechává prosit o „chléb náš vezdejší“. Mimochodem, to zvláštní slovo „vezdejší“ znamená „každodenní“. Ovšem cesta chleba na náš stůl není jen tak jednotvárná. Na začátku jsou obilné klasy – nejčastěji pšeničné. Ty je třeba požnout, vymlátit a získat z nich zrnka – desítky, stovky, tisíce obilných zrn. I v tom je symbolika: také my jsme každý odněkud, každý jsme nějaký, každý přicházíme ke slavení eucharistie s něčím svým vlastním. Každý jsme jako jedno zrnko, ze kterého může vzniknout Kristovo tělo – církev. Onen text z konce 1. křesťanského století pronáší tuto prosbu: „Jako tento úlomek rozptýlený po horách byl sebrán v jedno, tak nechť je sebrána tvá církev ze všech končin země a dána do tvého království.“ Zrna se poté melou na mouku. A sami dobře víme, že i nás někdy život pořádně semele, až nám to nebývá zrovna dvakrát milé. A nemusí to být přímo mučednictví v pravém slova smyslu, tedy spojené s prolitím krve nebo s jiným ohrožením života. Je mimochodem zajímavé, jak o něm mluvil náš známý sv. Ignác, který skutečně zemřel jako mučedník v římské aréně, předhozen šelmám: „Jsem Božím obilím a zuby zvířat jsem rozemílán9 a stanu se čistým Kristovým chlebem.“ Z mouky je potřeba udělat těsto. A zasucha to nejde, bez vody se neobejdeme – to jsme si ostatně říkali už v jednom z předchozích liturgických zamyšlení. Stejně tak my, máme-li se stát „chlebem Kristova těla“, se neobejdeme bez vody křtu. Ta z nás vytváří základ a jednotu. A co nakonec? Pak je potřeba vzniklý chléb upéci, a to pořádně zatepla. A ten žár, který „peče“ nás, je oheň Svatého Ducha. To jemu vděčíme za to, že nejsme jen syrovým těstem, ale skutečným chlebem, který voní a chutná, který láká k ochutnání – a hlavně: do kterého přichází Pán. Ať jsme tedy pořádně vypečení! |
| Pr/Qr: | 1617/0 |
|
Archivní článek