|
|||||||||||||||||||||||||||||
|
|
||||||||||||||||||||||||||||
| Tarsicius: | 9/2013 |
| Rubrika: | Téma |
| Autor: | Jan Lukeš |
| Název: | Bratři Brožové aneb čtyřnásobné kněžské povolání v jedné rodině |
| Článek: | Často přinášíme rozhovory s zajímavými kněžími. Dnes však nezůstane u rozhovoru jednoho. Jaroslav, Václav, Vojtěch a Prokop Brožovi jsou bratři a všichni jsou kněží. Proto jsme neodolali a pár otázek o jejich povolání jsme položili rovnou každému z nich. Otec Jaroslav, proděkan Katolické teologické fakulty Univerzity Karlovy pro studium Otče Jaroslave, mezi svými rodnými bratry v kněžské službě jste nejstarší, jste nejstarší i ze svých sedmi sourozenců? Ano, jsem nejstarší, první v rodině. Je nás celkem sedm sourozenců. Čtyři bratři a tři sestry, které mají své rodiny. Jak vnímali Vaši rodiče Váš vstup do kněžského semináře? Jak vnímali to, že jste nakonec v této službě „skončili“ čtyři bratři? Myslím, že to přijímali jako takový důsledek toho, jak nás vedli, vychovávali, totiž být k dispozici Bohu a dělat to, k čemu on nás vede a co on po nás chce. Takže to pro ně byla určitě radost. Přijímali to takovým způsobem, řekl bych nenápadně přirozeným a samozřejmým, ale s velkou vděčností, že to je veliký dar. Nechybí Vám klasická služba kněze ve farnosti, nebo naopak spíše v akademickém prostředí jste jako ryba ve vodě? ;) Nikdy jsem si nějak nepředstavoval, že bych v akademickém prostředí byl, asi z více důvodů. První důvod byl ten, že v době naší přípravy ještě za komunismu, jsme asi každý z nás měli takovou vizi, že budeme sloužit jako naši o generaci nebo dvě generace starší kněží, faráři, tzn. ve farní službě. Neměl jsem opravdu žádné sny ani ambice vyučovat a bylo to spíš, řekl bych, i z nouze, že po revoluci bylo potřeba rozšířit kapacity pro vyučování, tak jsem byl osloven. Zapojoval jsem se do výuky, sám ještě nevyučen, nevybaven vyšším studiem, a současně jsem dál působil ve farnosti. Poté jsem byl panem biskupem vyčleněn pro výuku úplně. Nicméně se ukázalo, že Pán Bůh ví, že kněz bez pastorace nemůže být a obstát, a tak mě stále posílá dostatek příležitostí k pastorační službě, které bych při běžném farním provozu dělat nemohl. Staráte se také o bezdomovce… Jak konkrétně? Je Vám tato služba nějak blízká, nebo Vám byla přidělena? Abych pravdu řekl, tak taková ta typická speciálně charitativní služba mi nikdy moc blízká nebyla, ale o to víc si ji cením. Když jsem postupně začal poznávat sestry Misionářky lásky, tak mi jejich spiritualita ukazovala ne jenom takovou tu jednostrannou a na hmotnou pomoc zaměřenou službu blíženecké lásky, ale službu chudým tak, jak to žila Matka Tereza. Prostě sloužit člověku celému, tzn. skrze podporu a pomoc v té viditelné hmotné bolesti, bídě a nouzi, sloužit jeho duši, mít zájem o to, aby dosáhl toho podstatného v životě, aby se stal plným člověkem tím, že pozná Ježíše a bude žít s s ním a pro něho. Otec Vojtěch, spirituál Biskupského gymnázia Proč jste se rozhodl ke kněžství? Přiznám se, že na otázku, proč jsem se rozhodl ke kněžství, velmi nerad odpovídám. Přijde mi, že jakékoli „mé“ důvody – pro či proti – nakonec nebyly ty určující. Skrze všechny moje sny, plány, naděje ohledně mé budoucnosti nakonec prosvítalo to, co nebylo z mé hlavy, ale prosazovalo se jaksi samo, někdy vlastně i mně navzdory. Přece však ale to byl nakonec i můj životní krok, uvědomělý a odůvodněný. Co mě tedy k tomu vedlo? Vnímal jsem, jak velikou hodnotou je křesťanská víra a jak mnoha lidem k ní nikdo nepomůže. Hučelo mi tehdy v uších slovo evangelia: „Bylo mu jich líto,… protože byli jako ovce bez pastýře“ (Mt 9,36). Tak jsem se rozhodl být pastýřem... Proč jste s bratrem Jaroslavem právě biblisté? První byl bratr Jaroslav, kterého si v roce 1990 vyhlédl jako svého spolupracovníka a nástupce náš učitel Nového zákona v semináři dr. František Novák. Když jsem později, už jako kněz, měl jít dál studovat, lákala mě nejvíce dogmatika. Tehdejší biskupský sekretář Mons. Socha ale chtěl, abych studoval morálku, což se mi moc nechtělo. Tak jsme se dohodli na kompromisu, kterým byla právě biblistika. Jaké byly Vaše vztahy s bratry v dětství? Ministrovali jste spolu? Měli jste i neshody - prali jste se někdy? Naše vztahy byly myslím velmi dobré, alespoň já jsem je tak prožíval. Jestli jsme se prali? Jak si chcete hrát na indiány a kovboje – a neprat se? Ministrovali jsme spolu víceméně denně. Modlili jste se společně v rodině? Ano, ráno, večer a před jídlem. Byl pro Vás otec vzorem? Otec pro mě byl vzorem v mnohém. Byl to dobrý, mírný, pracovitý, spolehlivý a obětavý člověk, velmi lidský a radostný. Zaslechl jsem takovou povídačku, že prý nás naschvál měl tolik a všechny nás vychoval pro kněžství, aby se tak pomstil komunistům. On sám totiž byl tři roky v kněžském semináři, než ho bolševici rozpustili a seminaristy poslali k pétépákům. To, že by nás ale vychoval záměrně pro kněžství, je naprostý nesmysl. Zda si přál, abychom se stali kněžími, nevím, nikdy o tom doma nepadlo slovo. Rodiče nám do budoucnosti prostě nemluvili. Otec Václav, karmelitánský kněz Proč jste se rozhodl ke kněžství? Rozhodovalo o něm i kněžství Vašich bratrů? Rozhodnutí pro kněžství a řeholní život bylo mou odpovědí na Boží pozvání k následování. Sám jsem měl o svém životě jinou představu, ale Pán se začal ozývat s tou svou a občas se připomínal svým jemným „zaklepáním“. Pokud jsem chtěl zůstat sám k sobě pravdivý, tak jsem musel začít brát nabízené pozvání vážně. Když Pán rozptýlil některá „ale“ a dal mi nahlédnout své pozvání ze strany vztahu a důvěry, řekl jsem své ano. To, že se ke kněžství přede mnou rozhodli již tři bratři, na mne působilo spíš ve smyslu „to už by snad stačilo“ - a nestačilo :-). Jaké byly Vaše vztahy s bratry v dětství? Měli jste i neshody - prali jste se někdy? Vztahy jsme měli doma dobré. Neshody jsme měli (to je přece normální), uměli jsme se i kvalitně pohádat, ale nevzpomínám si, že by o vítězství ve sporu rozhodovala rvačka. Když jsem se pral, tak s vrstevníky, protože šlo o takové to klukovské zápasení a měření sil. Ministrovali jsme spolu v domovské farnosti a občas jsme jezdili vypomáhat (zvlášť se starším Jaroslavem) do nejvýše položených farností naší vlasti, kde farářoval jeden z našich bývalých kaplanů. Čím jste chtěl jako dítě být? Nadchl jsem se kde čím. Delší dobu jsem chtěl být mašinfírou (strojvůdcem) a také chvíli námořníkem. Nakonec zvítězila lesařina: vystudoval jsem střední lesnickou školu a potom jsem pracoval pět let v lese. V čem spočívá Vaše práce? Patřím k řádu, který založili poustevníci na hoře Karmel. Mám dovoleno žít více v ústraní, abych mohl spolu s ostatními lidmi, kteří z Božího povolání žijí o samotě, dosvědčovat, že i když od druhých odloučen, přesto jsem spojen se všemi, a tak jménem všech stojím před živým Bohem. K mým pastoračním činnostem patří kromě slavení mše svaté hlavně zpovědní služba (ostatní kněžskou službu konám podle potřeby). Dále dělám různé práce (praní prádla, uklízení, údržba zahrady a lesa, katalogizování knih v konventní knihovně...) zajišťující provoz kláštera. Otec Prokop, děkan Katolické teologické fakulty v Praze Otče Prokope, jak prožíváte tento dar, že jste čtyři bratři kněží? Povolání ke kněžství je dar, který jsem vždy vnímal v úzké souvislosti se společenstvím věřících. Přirozeným obzorem vnímání mi tedy v této věci byla farnost v Červeném Kostelci. Tam jsem mohl vidět dar kněžství v několika provedeních, kromě toho tam byli i řeholní povolání a mnoho krásných manželství. Jistěže jsem vděčný za rodinné zázemí, které bylo a stále zůstává podstatné, nicméně kněžství bylo spojené s širším společenstvím, kam patřila i naše rodina. Co vše jste prožíval s bratry společně v dětství a co prožíváte společně dnes? Jak často se vidíte? Společně jsme prožívali rodinný čas, který byl uspořádán podle křesťanského pojetí – čas k práci, k odpočinku, k tvůrčí činnosti, vše sklenuté modlitbou a liturgií. Každý jsme se samozřejmě profilovali trochu jinak, měli svůj okruh přátel. Dnes se nám daří jednou za rok se sejít a uspořádat společnou pouť do kladských Vambeřic. Když jste vstupoval do semináře, byl knězem teprve Váš bratr Jaroslav. Měl on, případně další bratři také nějaký malý podíl v tom, že jste udělal tento odvážný krok? V době svého dospívání jsem si z dětství přinášel smysl pro posvátno, pro církev, pro víru i Boha. Všechny konkrétní události proto byly vnímány v tomto předznamenání. Velikým obohacením pro mě byla životní cesta bratra Jaroslava i jeho kněžské svěcení a primice. Je zvláštní, že rodinné pouto zde hrálo relativně malou roli. V té době byl též v kněžském semináři v Litoměřicích bratr Vojtěch; protože jsme si mezi sourozenci byli – ještě se sestrou Zdislavou – nejblíže, mrzelo mě, že nás jeho volba jít do semináře nějak odcizila. O to větší byla radost, když jsem i sám rozpoznal cestu povolání ke kněžství. Jak jste se dostal do tak vysoké funkce děkana Katolické teologické fakulty v Praze? Po svých studiích v Římě jsem se v roce 2003 vrátil do Čech a začal působit na fakultě. Kromě učení jsem se angažoval v akademickém senátu fakulty i univerzity, kde jsem se mohl více seznámit s chodem fakulty. Když mě v roce 2009 prof. Armbruster, tehdejší děkan fakulty, vyzval, abych přijal kandidaturu na děkana, po čase rozlišení a modlitby jsem úkol přijal; senát mě zvolil, Kongregace pro katolickou výchovu v Římě souhlasila a pan rektor Univerzity Karlovy mě jmenoval. Vykonáváte tento úřad rád? Je na něm něco „kněžského“, nebo je to spíše manažerování? Mohl byste nám alespoň ve stručnosti naznačit v čem spočívá práce děkana fakulty? Je to funkce řídící, to je pravda. Záměr práce na fakultě a její poslání je uchovávat, prohlubovat a předávat víru v Krista, Božího Syna. Proto je třeba využít všech schopností a dovedností, aby fakulta byla nejen spravována, ale aby též plnila své poslání. Kněžství je výbava, bez níž by poslání fakulty nebylo možné naplnit. Děkujeme bratřím Brožům za čas na zodpovězení otázek a přejeme všem potřebné dary od Pána pro jejich službu! |
| Pr/Qr: | 1628/0 |
|
Archivní článek