|
|||||||||||||||||||||||||||||
|
|
||||||||||||||||||||||||||||
| Tarsicius: | 9/2014 |
| Rubrika: | Manželství |
| Autor: | Helena Filcíková |
| Název: | Architekt pravdivého života |
| Článek: | Jindřicha Synka charakterizuje heslo atelieru, který spoluzaložil: AMA, což znamená Miluj! Dělej architekturu z lásky k lidem a neboj se mít rád i své kolegy. Má čtyři dospělé potomky, šest vnoučat a spoustu duchovních dětí z řad studentů architektury. Pojďte sledovat jeho životní dobrodružství. Co bylo v tvém dětství nejdůležitější? V celém mém životě se zhruba po deseti letech objevují zásadní milníky. První z nich přišel ve dvanácti letech, kdy jsem těžce onemocněl žloutenkou. Přestala mně fungovat játra, upadl jsem na týden do bezvědomí a zdálo se, že umřu. V tu dobu zažila moje maminka zvláštní věc. U dveří zazvonila neznámá paní s tím, že ji posílá svatá Terezička. Přinesla kousíček jejich šatů které mi maminka měla vložit do polštáře a lurdskou vodu na pití. Maminka to udělala a já jsem se od té doby začal uzdravovat. Přesto jsem strávil v nemocnici ještě celý rok. Jak se dvanáctiletý kluk vyrovná s nebezpečím smrti? Pro mě v tu chvíli smrt neznamenala nic strašného. Viděl jsem svět jinak. Při jedné návštěvě se mě rodiče ptali co by pro mě mohli udělat. Řekl jsem:“ Já bych si přál abyste se měli víc rádi.“ Dostal jsem starou knížečku životopisů svatých. Žral jsem je jako dobrodružný román. To bylo něco úžasnýho! Jeden život napínavější než druhý a já chtěl taky takový prožít. Nakonec jsem to předčítal klukům na pokoji, jak mě to uchvátilo. Naučil jsem se modlit růženec a protože jsem nemohl nic dělat, jen ležet, tak jsem se jich modlil za den třeba sedm. Dal jsem se nějak s Bohem dohromady a věděl jsem, že mě má ve svých rukou. Když ses uzdravil, byl jsi už hotový světec! Myslím, že jsem to brzo pokazil :-). Já jsem byl před tou nemocí celkem sígr. Vyrůstal jsem v Praze na Žižkově a tam byly na denním pořádku rvačky. Rval jsem se pak i v té nemocnici. Do dneška mám schovaný deníček, kde jsou zápisy typu: „Dnes jsem se pral, zítra už nesmím.“ A druhý den: „Zase jsem se pral!“ A to všechno paralelně s těmi svatými zážitky. Trápilo mě, že jsem musel držet přísnou dietu a vyhýbat se námaze, třeba tělocviku. Musel jsem oželet dvě zásadní zábavy žižkovských kluků, závodní běh v křuskách (okovaných kotníkových botách) kolem domovních bloků a pouliční fotbal s dlažební kostkou. Další milník nastal kolem dvaceti? Ano. Byl jsem z donucení skleníková květinka a tak jsem začal hodně číst. Zvlášť severské autory což je dost depresivní čtení. Stal se ze mě melancholik a vzdálil jsem se od Boha. Tatínek nás vychovával velmi přísně. On pro víru hodně trpěl, byl i zavřený a záleželo mu na tom abychom ji neopustili. Naše večerní modlitby byly nekonečné. Já to nesnášel! Pamatuji se jak jsem se jednou obrátil k nebi větou: „Bože, jestli jsi, tak se mi dej poznat takový, jaký OPRAVDU jsi!“ Protože tatínkova víra mi představovala Boha jako policajta co šmíruje za rohem a když něco udělám špatně, tak si mě najde. Tím jedním milníkem pro mě bylo sebeupálení Jana Palacha. Kněz, který za něj sloužil zádušní mši tehdy řekl: „Nikdo nemá větší lásku než ten, kdo položí život za své přátele.“ Tohle chci! Dát život! Ale nevěděl jsem jak a chvilku jsem uvažoval že se taky upálím. Za pár týdnů mě moje děvče, Jarmila, pozvala na faru do Karlína a k mému překvapení nám otevřel právě ten kněz, z Palachova pohřbu, otec Karel Pilík. Seznámil nás se dvěma cizinkami, které vyprávěly jednoduché příběhy ze svého života, na kterých bylo vidět, že evangelium se dá žít slovo od slova v běžném životě. A tohle byl ten další milník, poznal jsem spiritualitu hnutí Fokoláre. Ne oheň sebeupálení ale oheň evangelia. Pustili jsme se do toho s Jarmilou naplno. Proto ses rozhodl, že si ji vezmeš? Já jsem se nerozhodoval, že se ožením, nebo půjdu na kněze. Já se vydal za Bohem a mě to k Jarmile dovedlo samo. Bylo to dobrodružné, protože po chvíli chození Jarmila špatně pochopila poznámku své duchovní rádkyně a myslela si, že se máme rozejít. Oba jsme tím trpěli ale mysleli, že žijeme boží vůli. Když už nám to ale připadalo moc divné, svěřili jsme se otci Karlovi. Rozesmál se a povídal: „Děti moje, Bůh je otcem lásky, pokoje a radosti a nechce po lidech utrpení. To jste museli špatně pochopit.“ Ale byl to důležitý zážitek. Jakoby nás Bůh jeden druhému daroval. Každý z nás si zvolil Boha už za svobodna a protože v hnutí Fokoláre je možné žít zasvěceným životem jako manželé, vydali jsme se logicky tímhle směrem. Postavili jsme Boha na první místo našem životě. Tohle desetiletí do dalšího milníku bylo upracované. Stavěli jsme svépomocí byt, přicházely na svět děti, do toho jsme intenzivně organizovali setkání. Těm letům se dnes říká normalizace, vznikla Charta 77, ale my jsme ty komunisty nějak nevnímali, přestože jsem chodil na výslechy. Pro nás to byla nejkrásnější doba. Jsem zvědavá co bylo dalším milníkem? V roce 1979 jsme se dostali „zázračně“ do Itálie a já tam slyšel zásadní přednášku o tom, že člověk si nemůže zvolit Boha pro svůj život jen jednou. Že volba Boha se opakuje víckrát za život. Bylo to, jako by mě Bůh přímo vyzval a já svou radikální volbu udělal podruhé: „Dělej si se mnou, co chceš!“ Další zlomový okamžik se udál v roce 1989? Co se ti přihodilo? To se přihodilo nám všem – svoboda. Vypadá to, že jsi plynul od milníku k milníku radostně a v duchovních výšinách. Bohužel ne. V roce 2001 se přihodilo mnoho věcí, které mě srazily na kolena. To byl nejtěžší rok mého života. Jakoby Bůh vyzkoušel co unesu. Například mi umřela maminka, klientka mi nezaplatila velikou sumu a já se musel zadlužit, a přátelé pro které jsem pracoval mě nařkli, že svou práci předražuji. Bylo mi tak zle, že jsem chtěl umřít. Měl jsem kancelář v budově semináře v Praze a tak jsem šel do kaple, lehl si na zem a byl zoufalý. A pak se otevřely dveře a vešla „boží láska“ - otec Karel Pilík. Vyslechl mě a mně došlo, že ta bolest, kterou jsem prožil, byla správná. Pochopil jsem víc Ježíšovo utrpení, když na kříži volal: „Bože můj, bože můj proč jsi mě opustil?“ ...a po deseti letech? Přišla ještě větší zkouška. V roce 2011 zemřela moje žena Jarmila. Od začátku její nemoci jsme tušili, že to co prožíváme, je z božích rukou, ale pro mě to bylo strašné. Teď cítím, že se ve mně skrz temnotu, kterou jsem prošel rodí láska jiného druhu. Boží láska k lidem. Už nepatřím sám sobě. Proč ses stal architektem? Já chtěl být nejdřív Michelangelem :-) Do architektury jsem se zamiloval až na výstavě Le Corbusiera. Pochopil jsem, že je to umění pro lidi. Po vystudování jsem pracoval v atelieru, který stavěl hospody, nákupní střediska, motorest Devět křížů před Brnem nebo hraniční přechod Hatě. Po roce 1989 jsem zase stavěl kláštery a kostely. Třeba ten ve Strašnicích. Chodil jsem tam často na mši, která byla v kapli na faře. Občas jsem seděl venku a představoval si, jak by mohl kostel, který byl snem celé farnosti, vypadat. Do soutěže jsem se přihlásil po poradě s Jarmilou, krátce před odevzdáním návrhů. Během čtyř dnů a tří nocí jsem pak narýsoval 20 plachet návrhů. Bez jediné pochybnosti. Jako bych v sobě ten kostel dlouho nosil a on jen během těch tří dnů přišel na svět. Ty také učíš, co svým žákům přinášíš? Po studiích jsem se zařekl, že do školy už nikdy nevstoupím, ale kamarádka mě přemluvila, abych zkusil učit architekturu na stavební fakultě a ono mě to chytlo. Snažím se nevést své studenty jen k tomu, aby pochopili techniku své profese, ale také aby rozuměli svému životu. V duchu hesla ze štítu jedné vesnické školy na Vysočině: Hledej světlo a pravdu! Najdeš Boha a i sebe poznáš. Mluvím o pravdivosti v architektuře a oni se ptají co to je? Je to jako s čestným člověkem. Je stejný uvnitř jako venku. Nehraje si na něco, co není, a nepřetvařuje se. |
| Pr/Qr: | 1601/0 |
|
Archivní článek