Jsi 1367313. návštěvník.
Tento den 260.
|
|
Svátek |
Dnes má svátek
Klement.
Redakce Tarsicia
blahopřeje.
|
|
Doporučujeme |
|
|
|
 Archivní článek
| Tarsicius: | 9/2014 | | Rubrika: | Hurá za ním | | Autor: | Štěpán Smolen | | Název: | Muž s červeným křížem | | Článek: | Když se Kamil de Lellis roku 1550 narodil, měla matka sen: její syn v tmavém hábitu s červeným křížem na prsou vede za sebou skupinu mužů oblečených stejně jako on. Netušila, co zbožného by to vidění mělo znamenat. Kamil o kostel nejevil žádný zájem. Naopak. Ve dvanácti byl svéhlavý, horkokrevný čahoun s dobře pěstěným odporem ke škole. Rostl z něj ten typ kluka, co nemá žádné kamarády – snad jen kumpány – a co si svačinu obstarává od těch slabších pěstmi. Co mohl sen s křížem znamenat? Snad, že s tím klukem bude kříž a že bude ke svým lotrovinám svádět i druhé?
Tím jediným šlechtickým na tomhle člověku bylo jeho jméno. A tím jediným, co se ve škole naučil, bylo vyhrávat v kartách. Zdědil ten talent po otci, který se už léta živil jako žoldák bojující po vlajkou kohokoliv, kdo platí. Kamilovi nebylo ani sedmnáct, když se rozhodl jít v tátových stopách. Utekl z domu a nechal se přijmout do armády. Pak už oba pánové – otec a syn – cestovali všude spolu. V časech války se živili puškou a v časech míru paklíkem karet.
Kamilovi bylo pětadvacet let. Stal se z něj obhroublý válečný veterán se zkušenostmi z tažení proti Turkům. Bylo po boji. Regiment byl rozpuštěn. Otec zemřel. A peníze se rozkutálely po hospodách. Voják se toulá krajinou a neúspěšně žebrá. Nouze ho donutí, aby u bran kapucínského kláštera požádal o přijetí jako dělník. I tady však zůstává náruživým rváčem i hráčem. Není divu, že se ho bratři brzy chtějí zbavit. Jen jeden starý kapucín stále opakuje, ať mu ještě dají šanci – vždyť kde jinde se má mladík napravit než tady. A v Kamilově duši se skutečně cosi zlomí. Není to hned, ale ten vysloužilý voják si přece začne vzpomínat na mámu, na domov i na víru, které nikdy nedal moc šanci. Po rozpačitých začátcích postupně najde radost z věcí svatých. V duchovním zápalu dokonce požádá o přijetí do kláštera, ale je odmítnut pro špatné zdraví. Má na noze ránu, co se prý nikdy nevyléčí.
Zdrcený žadatel odkulhá pryč – až do Říma, kde se uchýlí do špitálu pro nevyléčitelně nemocné. Nemá čím zaplatit, a pomáhá proto aspoň u lůžka těch, kdo jsou na tom hůř než on. Tady, blízko lidí, kteří ve světě neznamenají nic, najde své pravé povolání. Sklání se k nemocným ne jako nájemný špitální „žoldák“, ale jako ten, kdo v nich vidí trpícího Krista. A jemu se chce dávat. Jeho zápal brzy přitáhne druhé, a vznikne tak společnost Bohu zasvěcených lékařů, ošetřovatelů a kněží, která mnohem později dostane jméno „kamiliáni“. Sám Kamil zatím pozná, že v blízkosti umírajících bude lépe sloužit jako kněz, a rozhodne se vstoupit do semináře. Je mu dvaatřicet. Na hodinách latiny teď sedí v lavicích s dětmi, které mu se smíchem přezdívají „Kamil Opozdilec“. Nakonec je vysvěcen a dál se pak věnuje nejbědnějším – zejména těm, kdo nemají prostředky ani na špitál a zůstávají ležet v ulicích. Řím je jich plný. Když pak vypukne epidemie moru a lidé prchají z města, otec Kamil se svými bratry se vydává opačným směrem. A bratří překvapivě přibývá. Nakonec je jich dost na to, aby mohli zřídit první polní lazarety. Kamil de Lellis, kdysi tvrdý válečník, se teď vrací na bojiště jako služebník života. Láska mu postupně zcitlivěla kdysi hrubé srdce, a tak se mu chce někdy při pohledu na rozklad těl i duší utéct. Než však stačí prchnout, má vidění červeného kříže a z něj slyší hlas: „Proč se bojíš? Tohle je moje dílo, a ne tvé.“ On i jeho bratři pak nosí právě takový kříž vyšitý na klerice. O sto padesát let později si stejný symbol zvolí slavná světová organizace lékařů a zdravotníků.
Svatý Kamil de Lellis zemřel roku 1614. Je patronem chorobných hráčů, zdravotních sester a lidí nemocných i umírajících. | | Pr/Qr: | 1627/0 |
|
|
