|
|||||||||||||||||||||||||||||
|
|
||||||||||||||||||||||||||||
| Tarsicius: | 11/2007 |
| Rubrika: | Brzy budem profíci |
| Autor: | Zdeněk Drštka |
| Název: | Světci, nebo strašidla? |
| Článek: | Opravte mě, vážení kolegové ve službě u oltáře, jestli se pletu, ale obzvlášť pochmurným povětrnostním podmínkám se mnohdy říká „dušičkové počasí“. Je nasnadě, že své jméno vzaly od druhého listopadového dne, v kterémžto měsíci není o takový nečas nouze. Když se k tomu připojí ještě představa neduživých světýlek na náhrobcích, jednou za rok (často uherský) znovu navštívených a nazdobených, je iluze dokonalá. Řeč již byla o druhém listopadu, co však s tím prvním? Nemálo našich současníků chápe oba dny souhrně jako dvoudenní dobu ponurého náhrobního vzdychání. Taková představa je však křesťanské realitě na hony vzdálená. Podíváme-li se do kalendáře, například liturgického – najdete jej v misále – zjistíme, že tento den je zasvěcen Všem svatým. Jistě, všichni ti lidé, které ctíme jako světce, již zemřeli, ale první listopadový den pro ně nevzdycháme. První listopad je příležitostí, kdy se kvůli nim můžeme radovat! Každý světec je totiž mimo jiné Božím darem pro ostatní lidi. Za svého života tito světci jistě nejednou prospěli a pomohli lidem ve svém okolí. Ale po smrti přebývá tento světec, jak věříme, v Boží blízkosti a může být prospěšným všem lidem z celého světa, kteří ho prosí o přímluvu. Řada z nás má jistě bližší vztah k některému světci – může to být náš křestní či biřmovací patron, může mu být zasvěcen náš kostel, může nás oslovovat jeho život jako svědectví o tom, že život s Bohem stojí za to. Proto není divu, že rádi oslavíme den, kdy má náš oblíbený světec svátek. Prvního listopadu však mají svátek všichni, skutečně úplně všichni svatí a světice. Vynalézavost Boží V tento den nás může mnohem více oslovit Boží fantazie – jestliže společně slavíme vysoce intelektuálního teologa Tomáše Akvinského i vtipálka Filipa Neriho, který prý nechával kardinálský klobouk kočkám na pelíšek, Petra Chanela, jenž zemřel jako mučedník dvacet tisíc kilometrů od domova, spolu s Terezií z Lisieux, která ze svého kláštera nevytáhla paty, papeže Řehoře a služebnou Zitu, ošetřovatele nemocných Jana z Boha stejně jako Jana Bosca, vychovatele podobných živlů, jako jste vy, vážení čtenáři, pannu Scholastiku i matku čtyř dětí Zdislavu – nenapadá mě lepší výraz než to, že Boží milost je neuvěřitelně vynalézavá. Dost možná jste se setkali s výrazem „kanonizace“. Ta, prosím pěkně, nemá nic společného s palnými zbraněmi. Kanonizace spočívá v tom, že papež jakožto nejvyšší autorita slavnostně a závazně prohlásí, že dotyčný člověk je bezpochyby v Boží blízkosti a my jej tedy můžeme a smíme prosit o přímluvu. Dotyčnému světci už ona kanonizace nic nepřidá, on je pochopitelně světcem předtím stejně jako poté, co je jeho svatost na zemi vyhlášena. Ale pro nás, kteří dosud žijeme na této zemi, se tím poskytuje příklad k následování a ujištění, že naše prosby nepůjdou „do prázdna“. Co ty vydlabané tykve? Pravda, v posledních letech se objevuje docela zvláštní způsob, jak se slavnost Všech svatých slaví. Z fotografií a filmů zaoceánské provenience jsme okoukali zvyk vyřezat do dýně neboli tykve otvory vzdáleně připomínající lidský obličej a vycpat prázdný prostor po dužině svíčkou. Výsledek pak připomíná popraveného strašáka do zelí. Nevím, zda to něco evokuje Severoameričanům, kteří tento svátek zavedli. Mně, jakožto Evropanovi, to neříká zhola nic. Stejně jako se o Vánocích obejdu bez oné červené poskakující reklamy na přeslazenou hnědou tekutinu (ano, myslím „Santa Clause“), zcela si vystačím i začátkem listopadu bez jakéhosi podivného implantátu cizích kultur pod názvem Halloween. Možná by stálo za zmínku říci, jak ono slovo vzniklo. Nuže, v jádru můžeme vytušit anglický výraz pro svatozář, totiž „halo“. Druhá část slova je zkratkou z anglického „evening“, tj. večer. A 31. říjen se v angličtině dříve skutečně nazýval nějak jako „All Halos’ Evening“, tedy doslova „Večer všech svatozáří“. Tak vida – naše stará dobrá slavnost Všech svatých je původní. Zámořský Halloween je chabá náhražka. Prostředí, které se zřeklo křesťanských světců, hledá jakési jiné nadpřirozeno, a zdá se mu, že je nachází v postavách strašidel, čarodějnic a bubáků. Výběr mezi těmito dvěma možnostmi nechám na vás a na vašem zdravém rozumu; já mezi světcem a strašidlem váhat nebudu ani okamžik. Strašidla patří do pohádek, ne do života. Když na věc přijde, jsou mi strašidla platná jako mrtvému buldozer. Světci mi mohou jen prospět. A strašidla existují? Neexistují. O tom vás mohu ujistit. Žádní duchové zemřelých, žádné bludné duše nemohu nikde strašit, stěhovat nábytek nebo věštit z kyvadélka, stolečku či jiných hovadin. Lidská duše totiž není věc sama o sobě, která by na čas bydlela v těle. Lidská duše je formující životní princip, který vytváří s jedním konkrétním lidským tělem jednotu – jednoho konkrétního člověka. Proto také, když se duše od těla odloučí, člověk umírá. Nesmrtelná duše je to, co vytváří rozdíl mezi živým člověkem a mrtvolou. K vlastnostem každé lidské duše patří, že je nehmotná. Nedá se nahmatat, změřit, zvážit, vyfotografovat, smuchlat do kuličky. Proto také nemůže stěhovat skříně a vrzatstolečkem. A krom toho je pro ni typické, že jedna konkrétní duše se pojí s jedním konkrétním tělem – ničím jiným hmotným. Ani svítícím plynem, ani bílým hábitem. Tudíž žádná strašidla. Duše, které jsou v nebi, jsou na vrcholu myslitelného štěstí – proč by se tedy vracely do tohoto světa a strašily? A duše v očistci? Ty mají vidinu onoho štěstí před sebou a touží jej dosáhnout; ty také nikterak netouží po návratu do tohoto světa. A duše těch lidí, kteří Boha definitivně odmítli – a takovému odmítnutí říkáme peklo – zase pro změnu nic jiného dělat nemohou. Řekli jsme si, že duše je nehmotná, není-liž pravda. K vlastnostem hmoty také patří to, že je „někde“. Proto duše, která hmotná není, nemůže být „někde“, na konkrétním místě tohoto světa – ani na starém hradě, ani u černých močálů, ani ve fyzikálním kabinetě. Nehmotná nesmrtelná duše, která opustila své tělo, může být jen v určitém stavu – společenství s Bohem (a tomu říkáme nebe), postupného dozrávání k tomuto společenství (v takřečeném očistci) nebo odloučení od Boha z vlastní vůle (neboli v pekle). A všechny duše očekávají své vzkříšení – spasené s radostí, zatracené s hrůzou. Mezi ty, kdo očekávají vzkříšení s radostí, patří právě světci a světice. Oni znají Boží vůli, která chce dobro pro všechny lidi, a proto jim na nás, kteří se ještě pachtíme tímto časoprostorem, záleží. Buďme jim za to vděční a projevme svůj vděk tím, že jejich společný svátek oslavíme s radostí. Všechno nejlepší! |
| Pr/Qr: | 1628/0 |
|
Archivní článek