|
|||||||||||||||||||||||||||||
|
|
||||||||||||||||||||||||||||
| Tarsicius: | 1/2012 |
| Rubrika: | Moje cesta ke kněžství |
| Autor: | Jan Lukeš |
| Název: | Přes hokej a seminář náš redaktor bude farář! |
| Článek: | Rozhovor se seminaristou Jiřím Brtníkem Spí seminaristé na zemi? Někdy jsem měl pocit, že nemám dost znalostí a neumím dost věcí k tomu, abych byl dobrým knězem. Ale pak jsem si vždycky uvědomil, že to velké dílo, které kněz dělá, závisí hlavně na Bohu. Někdy mě dokonce baví i studium, když vidím, jak ho již za nedlouho využiji. Kněžství je velice vzácné a Bůh, můj „partner“, a církev, moje „rodina“, mi přinese mnoho radosti. Pan farář mě za breku dostal do sakristie a oblékl. O té doby jsem chodil denně. Přes hokej a seminář náš redaktor bude farář! Naši milí kamarádi, dnes se podíváme nejen do olomouckého semináře, ale zeptáme se na několik otázek jednoho opravdového seminaristy, bohoslovce Jirky Brtníka, který je také redaktorem našeho časopisu. Píše nám každý měsíc liturgii pro nejmladší ministranty, kterou najdete na straně 9. Jirko, dobře se posaď a dobře se kryj, neboť pořádná palba otázek začíná! Jirko, víme o Tobě, že jsi letos v pátém, tedy posledním, ročníku studia na Cyrilometodějské bohoslovecké fakultě v Olomouci a zároveň v kněžském semináři. V květnu Tě čekají státnice a potom? Ahoj ministranti. Ano, čekají mě velké závěrečné zkoušky na konci celého studia. Zároveň také ukončím seminář, který mě připravoval na to, abych byl dobrým knězem. Pokud uzná otec biskup, že jsem dobře připravený, tak mě na začátku prázdnin vysvětí na jáhna. Rok budu jako jáhen sloužit v nějaké farnosti, třeba zrovna u někoho z vás, a potom bych se měl stát knězem. Ani tomu sám nemohu uvěřit, že to tak rychle uběhlo. V kolika letech jsi nastoupil do semináře? Nebyl jsem o moc starší, než vy. V 21 letech. Po maturitě jsem byl ještě jako Honza z pohádky na zkušené v cizině, ale to už jsem věděl, že do semináře chci jít. Kdy Tě poprvé napadla myšlenka, že bys mohl být knězem, a kdy jsi o tom začal vážněji uvažovat? Je zajímavé, že mě ta myšlenka napadla, už když jsem začínal ministrovat. Potom postupně zesilovala a dva roky před maturitou jsem už skoro nepochyboval, že cítím ke kněžství Boží volání. Ale je pravda, že ne každý kluk to má s rozhodováním tak „lehké“, jako se to stalo mně. Měl jsi v průběhu studia a během pobytu v semináři nějakou větší krizi, že jsi chtěl odejít? To je další dar Boží, taková vnitřní jistota, že jsem na správném místě. Ale nemyslete si, prožíval jsem zase jiné těžké věci. Hlavně někdy pocit, že nemám dost znalostí a neumím dost věcí k tomu, abych byl dobrým knězem. Ale pak jsem si vždycky uvědomil, že to velké dílo, které kněz dělá, závisí hlavně na Bohu. Není Ti líto, že nebudeš mít rodinu jako většina kluků? To je hezká otázka. Vím, že mít rodinu je krásné. Ale vím, že také kněžství je velice vzácné a že mi Bůh, můj „partner“, a církev, moje „rodina“, přinese také mnoho radosti. Jaký je denní program v semináři? Od rána do večera se modlíte a vůbec nespíte ;)? Nebo spíte na zemi ;)? Není to tak strašné :-D Postele máme pěkně měkké. Ale když jsi zmínil modlitbu, začnu od ní. Je to, myslím, nejdůležitější věc v semináři, poznat, že náš Pán je někdo, kdo mě má opravdu rád a se kterým se dá mluvit v modlitbě, ale nejen to, ale také být s ním při všem, co dělám. Proto společná modlitba a slavení Eucharistie je v semináři to nejdůležitější. No a pak hodně času věnujeme studiu. Ale máme také volno a oblíbeným programem je samozřejmě také dobré jídlo. Máš nějaké koníčky? To víte, že mám. Já si rád hraji, takže chodím rád na floorbal nebo fotbal. Ale kromě toho také hraji na varhany a rád zpívám. No ale baví mě vlastně cokoliv, co dělám s kamarády, dokonce mě baví i studium, když vidím, jak ho už za nedlouho využiju. Ministroval jsi od dětství? Mohl by ses s námi podělit o nějaké vtipné zážitky z ministrování a hlavně ze semináře? No, s tím začátkem mého ministrování je to velmi kuriózní. To jsem, na rozdíl od vstupu do semináře, vůbec nechtěl. Bylo mi tehdy asi 6 let. Přišel za mnou náš pan farář a prosil mě, abych šel k oltáři, že nikoho nemá. Ale já jsem se nechtěl hnout od maminky. On mě tedy chytl za ruku a chtěl mě vést do sakristie. Já jsem se však držel lavice. Nakonec mě ale za breku do sakristie dostal a oblékl. O té doby jsem chodil denně. No a v semináři, tam si užijeme s bohoslovci spoustu legrace. Jedna legrační příhoda se mi stala, té jsem se ale tehdy nesmál já, nýbrž všichni okolo. Bylo to někdy v prosinci, kdy už pár dní mrzlo. Každý rok chodíváme hrát hokej na řeku. A náš sporťák ten den vyhlásil, že se půjde. Hned se nás asi deset přihlásilo, ani nás nenapadlo, že by to sporťák nemyslel vážně. Vzali jsme brusle a hokejky a šlo se. Šli jsme zcela samozřejmě a natěšení, jak si zahrajeme. Když jsme však došli k řece, všichni jsme se zarazili, po ledu totiž na řece ještě nebylo ani památky. Ještě dlouho se o tom povídalo v semináři, ale myslím také mezi lidmi, kteří nás u té řeky viděli. Jiříku, děkujeme Ti za Tvůj čas, který jsi věnoval našemu rozhovoru a doufáme, že na rubriku, kterou každý měsíc děláš, si najdeš čas, i když budeš kněz a časem třeba i biskup ;). |
| Pr/Qr: | 1379/0 |
|
Archivní článek