|
|||||||||||||||||||||||||||||
|
|
||||||||||||||||||||||||||||
| Tarsicius: | 4/2013 |
| Rubrika: | Liturgické okénko |
| Autor: | Zdeněk Drštka |
| Název: | Samá voda, samá voda… |
| Článek: | … říkáme, když něco hledáme, a ne a ne to najít. Je to ostatně úsloví z jedné prastaré dětské hry – jakýsi navigační signál (na nějž navazuje „přihořívá“ a „hoří“). Ale také je to zajímavý návod ke zvýšené pozornosti – kde všude se o vodě mluvívá, kde všude se vyskytuje, kde všude je zmíněna a zastoupena. Ano, vážení a milí kolegové, dnes se budeme bavit o vodě. Skutečně o něčem tak obyčejném, všedním a samozřejmém, jako je tato čirá kapalina bez chuti a zápachu. Vždyť jen si vzpomeňme, kolik je například písniček o vodě – od lidových Tálinských rybníků a Veleckých majírů přes populární Vodu, čo ma drží nad vodou, až třeba po spirituály o tom, Kdo se bojí vodou jít, o té vodě, co hučí po lučinách, nemluvě. Voda je totiž velice oblíbený a známý živel – byť umí být také velice krutá, jak dobře vědí ti z vás, kteří už zažili povodeň nebo její následky. „Už v Knize knih je psáno: bez vody nejde žít,“ zpívá se v dalším spirituálu. Proto není divu, že voda je také značně užívaný symbol, a to i v liturgii. Nebude pro vás jistě těžké odpovědět na otázku, se kterou svátostí je voda především spojena. Ano, správně – se křtem. Ten se uděluje vodou, a ničím jiným také křtít nelze. A tato svátost je zvláště aktuální v těchto dnech, kdy intenzivně prožíváme velikonoční tajemství. (Ano, vím, hovoří se také o „křtu touhy“ a o „křtu krve“. Zde se však nejedná o svátostný úkon v pravém slova smyslu. Křest touhy je pojmenování pro situaci člověka, který by pokřtěn být chtěl, ale svého křtu se z nejrůznějších důvodů nedožil. A křest krve je mučednická smrt pro Krista, kterou podstoupí člověk dosud nepokřtěný – v dobách velkého pronásledování se to týkalo zvláště katechumenů. To, že hovoříme o křtu, má vyjádřit, že tito lidé jsou pro svou touhu či pro své svědectví za cenu života ve stejném stavu milosti jako pokřtěný člověk.) Pojďme se tedy podívat, co voda ve svém symbolickém vyjádření s sebou nese: Nový začátek Tato skutečnost vychází ze slov Písma. Podíváme-li se na jeho prvopočátek, do zprávy o stvoření světa, zjistíme, že to první, o čem se po stvoření nebe a země hovoří, je voda – a nad touto vodou Duch Boží. Teprve následující Boží tvůrčí zásahy shromažďují vodu na jedno místo, vytvářejí souš a dávají vzniknout jednotlivým obyvatelům světa z říše rostlinné i živočišné. Tak také voda křtu je pro nás začátkem našeho života s Kristem. Křtem vstupujeme do úzkého spojení s Bohem, ve křtu se rodíme jako jeho děti, křest z nás dělá část církve. Proto také u vchodu do kostela či kaple najdeme nádobku s vodou – říká se jí kropenka – v níž omočíme prsty a děláme znamení kříže. Je to totiž připomínka našeho vlastního křtu. A velice pěknou symbolikou je, když se o velikonoční vigilii nalije do kropenek nová voda z křestního pramene. Očištění Je nám nepochybně známo, vážení pánové, že ať chceme či nechceme, dříve či později se voda musí dotknout naší pokožky a odstranit z ní kdecos. Umýváme se sami, umýváme nádobí (tu více, tu méně rádi), umýváme ovoce či zeleninu, kterou chceme sníst nebo k snědku nabídnout. A vždycky ve vodě, nejlépe tekoucí. To si můžeme uvědomit i v souvislosti se křtem. Křest z nás totiž smyl dědičnou vinu, a pokud jsme byli pokřtěni jako dospělí, i veškerou naši vinu osobní. Krásně je to vystiženo v žehnací modlitbě nad křestní vodou z velikonoční vigilie: „Ať svátost křtu smyje všechno staré a špatné, aby člověk, stvořený k tvému obrazu, povstal z vody a z Ducha Svatého k účasti na tvém životě.“ Někdy také – zvláště o nedělích, tedy ve dnech Kristova zmrtvýchvstání – na počátku mše kněz prochází kostelem a kropí lid svěcenou vodou. V takovém případě už ve mši není úkon kajícnosti. Toto pokropení totiž mělo připomenout náš křest, a to zvláště se křtem související odpuštění hříchů. Proto je nanejvýš vhodné v takové situaci alespoň kratičce v duchu poděkovat Pánu Bohu za odpuštění. Zmrtvýchvstání To nám možná tak nápadné nepřipadá. Ale skutečně, symbolika smrti a zmrtvýchvstání je ve křtu zvlášť silně přítomna. Její obrazy najdeme již ve Starém zákoně – je to záchrana Noemovy rodiny z potopy a přechod Izraelitů Rudým mořem. O nich ostatně zmiňovaná modlitba nad vodou také hovoří. Původní řecký výraz pro křest – baptisma – totiž znamená doslova „ponoření“. A kdo v prvních křesťanských staletích přijímal křest, byl při něm třikrát ponořen pod vodu a zase z ní vyzdvižen. Toto ponoření bylo znamením spoluúčasti na Kristově smrti – a vynoření zase spoluúčasti na jeho zmrtvýchvstání. A skutečně, v řádu Boží milosti je pokřtěný člověk v tak radikálně nové situaci, že ji můžeme chápat jako nový život. A uvědomme si jen, jak je voda pro náš život podstatná. Bez zalévání usychají květiny i stromy, bez vody hynou zvířata i lidé žízní, bez vody se země stává neúrodnou, vysychá a praská. A takto by mohl vypadat i náš život bez pravidelného „zalévání“ Boží milostí. Suché, okoralé lidské srdce je vlastně svým způsobem dehydrované. Je to škoda – vždyť přece Kristus slíbil tomu, kdo uvěří, že proudy živé vody poplynou z jeho nitra. Proč toho nevyužít, že? |
| Pr/Qr: | 1426/0 |
|
Archivní článek