|
|||||||||||||||||||||||||||||
|
|
||||||||||||||||||||||||||||
| Tarsicius: | 9/2013 |
| Rubrika: | Hurá za ním |
| Autor: | Štěpán Smolen |
| Název: | Dokonalá radost? |
| Článek: | „Zlí duchové proti člověku nic nezmůžou, když ho najdou radostného“, říká svatý František. Ale jak taková radost vypadá? Kde se bere? Proč ji František má, i když se zrovna neusmívá, a proč jiným schází i tehdy, když se nahlas chechtají? Františkovi malí bratři tuší, že taková radost musí být něčím mnohem trvalejším než prchavé opojení prohýřených nocí nebo sebevědomé veselí těch, kdo mají peníze a moc. Druhové toho, jemuž se v městě Assisi trochu posměšně říká poverello, „chudáček“, už dávno rozdali všechno, co měli, obuli sandály a vydali se následovat Pána, kamkoliv jde. Vědí, kde nehledat: ani měšec, ani objetí, ani možnost dělat si, co chci, recept na radostnost neskrývá. A přesto stále nevědí, co je ta pravá radost, která z Františka vyzařuje a jejíž pomocí k sobě – a k Pánu – všechny přitahuje, i když neumí krásně mluvit a není pěkný na pohled. „Chudáček z Assisi“ nakonec její tajemství jednoho dne druhům prozradí. Svěří je mladému bratru Lvovi, kterému pro jeho pokoru přezdívají „Ovečka Boží“. Stane se tak jednoho mrazivého dne, kdy se spolu unavení vracejí z kazatelské výpravy domů, zpět ke kostelu Panny Marie Andělské. František se náhle zastaví a na poněkud schlíplého, pomalu vpřed se šinoucího Lva zavolá: „Bratře Lve, piš!“ A ten odpovídá: „Ano, jsem připraven.“ Není zvyklý odmlouvat. František pokračuje: „Napiš, co je pravá radost: Až přijde posel a řekne, že do našeho řádu vstoupili ti nejlepší mudrci a vědci a třeba i anglický a francouzský král, piš, že to není pravá radost. A až k tobě dolehne zpráva, že bratři z milosti Boží mnoho lidí uzdravili a vykonali spoustu zázraků nebo že šli mezi nevěřící a všechny je obrátili na víru, piš, že ani to není pravá radost.“ „A co tedy potom je ta pravá radost?“ ptá se posmutnělý Lev. „Hleď, vracím se bos z Perugie a o půlnoci přijdu ke klášteru. Prší. Je vlezlá zima, tak zlá, že se mi na hábitu dělají ledové rampouchy, které mi neustále narážejí do nohou, až mi z nich tryská krev. A já v tom blátě, v té zimě a ledu dojdu ke klášterní bráně a dlouho klepám a volám, než vykoukne bratr a ptá se: ´Kdo jsi?´ Já odpovím: ´Bratr František.´ A on řekne: ´Neznám tě, jdi pryč, v tuhle hodinu se nepřichází!´ A když dál prosím, odpoví: ´Jdi pryč, jsi tulák a trhan, takové tu nemáme zapotřebí.´ A já pořád stojím před branou a říkám: ´Pro lásku Boží, pusťte mě dovnitř jen na tuto noc.´ A on odpoví: ´Ne. Jdi si škemrat jinam.´ A když zůstanu stát, on vytáhne hůl, popadne mě za kapuci, vyválí mě ve sněhu, dá mi co proto a poručí, ať táhnu. A pokud ho, bratře Lve, Ovečko Boží, v tom dešti trpělivě a s vděčností vůči Bohu vyslechnu a nerozčílím se, říkám ti, v tom je pravá a dokonalá radost.“ Bratr Lev píše a kroutí hlavou a František pokračuje: „Ochotně snášet bolesti, křivdy, potupu a nepohodlí, to je nade všechny ostatní dary, které nám Kristus dává. Vždyť, jak říká apoštol: ´Já se však za nic nechci chlubit ničím, leč křížem našeho Pána, Ježíše Krista.´“ Pak už František nic neříká, jen se na zaraženého bratra Lva podívá, usměje se a zanotuje první sloku písně. A bratr Lev, zimou právě rozechvělá „Ovečka Boží“, po krátkém váhání úsměv opětuje, přidá se, a tak spolu zpívají a jdou mrazivým dnem dál. |
| Pr/Qr: | 1458/0 |
|
Archivní článek