TOPlist
zářijové číslo



Jsi 665160. návštěvník.
Tento den 193.

Další číslo
12. číslo
Tarsicia vyjde
přibližně za
15 dnů !!!

Král kvízů
Uzávěrka
154.kola (listopad)
je 1.12.2018

Naše ikona

Svátek
Dnes má svátek
Romana.
Redakce Tarsicia
blahopřeje.

Doporučujeme
www.in.cz

www.signaly.cz


Archivní článek

Tarsicius:7/2014
Rubrika:Cestománie
Autor:Ondřej Havelka
Název:Po vodě, po souši, po poušti...
Článek:Ondra Havelka už řadu let na našich stránkách vypráví o svých cestách. Zeptali jsme se ho tentokrát na jeho zážitky s dopravními prostředky.

Víme, že jsi procestoval už více než 100 zemí. Jakými dopravními prostředky jsi cestoval?

Cestoval jsem patrně vším, čím se cestovat dá, dokonce i tím, čím se cestovat nedá, a často něčím mezi tím… Jako mladí vyhledávači dobrodružství jsme neuznávali letadlo jako věc hodnou našeho zájmu. Letadlo bylo zkrátka pevně spojeno s masovým turismem. Kamkoli na světě se totiž můžete dostat po zemi a po vodě, letadlo není potřeba, jen potřebujete spoustu času, který jsme měli.
Cestovali jsme hlavně stopem na korbách trucků po Africe, na střechách autobusů po Asii nebo loděmi mezi kontinenty. Loď se dá bez problémů stopnout, jen je třeba počkat na správném místě. V přístavu se jednoduše domluvíte a plujete zadarmo, kam chcete. Jednou jsem stopnul loď i „z voleje“, bylo to v krásném městě Šrínagar v Kašmíru, které stojí na vodě a přezdívá se mu Benátky Asie. Cestoval jsem na střeše vlaku i v prázdných vagonech vlaku nákladního. Stopnout se dá i motorka a dokonce i rikša v Indii, mám na to speciální techniku. Rikšák s vámi cestou navštíví obchod se suvenýry, kde dostane drobnou provizi bez ohledu na to, jestli něco koupíte. No a jedete rikšou stopem. Cestoval jsem také na koni a několik týdnů na velbloudu, to bylo nejbolestivější.
Ale abych nekřivdil letadlům, v současnosti již rád leteckou dopravu využívám, protože času je mnohem méně. Loni jsem letěl největším osobním dopravním letadlem světa Airbus A380 z Honkg Kongu do Bangkoku a byl to příjemný zážitek. Nepřestávám se divit, že se takový kolos zvedne ze země. Jak říká prozaicky jeden můj kamarád, je to „polonadpřirozená věc“.

Který dopravní prostředek Ti nejvíce vyhovoval?

Miluji kontakt s okolím, takže nejlépe jsem se cítil na korbách asijských trucků, které jezdí velmi pomalu, a proto máte dost času všechno si prohlédnout a cítit atmosféru místa. Trucky v Pákistánu jezdí tak pomalu, že si můžete za jízdy klidně vyskočit, kde se vám líbí. Trucky v Africe jezdí také pomalu, ale na korbě je s vámi tolik lidí, že tomu ani nevěříte a rozhodně si to neužíváte. Úžasné zážitky poskytuje cestování lodí, zejména po řekách. Lodí jsme procestovali třeba Kambodžu, bylo to fascinující. Sám jsem loď několik měsíců řídil na Rudém moři, když jsem pracoval jako potápěčský instruktor a musím říci, že držet kormidlo je velký zážitek.
Ale ta nejkrásnější místa na světě jsou většinou odlehlá a dostanete se tam jen pěšky. Nejkrásnější cestování spojené s nejkrásnějšími místy je jednoznačně chůze. Vše co potřebujete na mnoho dní, máte v batohu a kráčíte absolutně svobodně krajinou k unikátním místům, kam se turista vyžadující bezpečí a pohodlí nikdy nepodívá. Ale když už je řeč o kráse, minulý měsíc jsem procestoval severní část Kuby nádherným autem Oldsmobile z roku 1959. Mělo to své specifické kouzlo…
Zajímavé může být i cestování metrem. V Moskvě je nádherné metro, které určitě stojí za to vidět. Zajet si metrem do Bronxu v New Yorku je pro bělocha zase hodně dobrodružný zážitek, hraničící se šílenstvím. Nezapomenutelný je let hydroplánem nad maledivskými korálovými atoly stejně jako let větroněm nad Českým rájem. Předloni jsem si vyzkoušel cestování na sněžném skútru, do Ruské zimy ideální dopravní prostředek.

Která země je ideální na cestování vlakem?

Vlakem jsem se nacestoval opravdu hodně. Cestování první třídou mě nebaví. Zato mám nespočet zážitků s cestováním těmi nejnižšími třídami. Mám-li ze všech zážitků vytáhnout několik nejsilnějších, budou tři.
V Mauritánii existuje železniční trať, po které jezdí při hranici se Západní Saharou (v současnosti okupovanou Marokem) nejdelší nákladní vlak na světě. V maximálním využití vagonů měří až 6 kilometrů. Tento vlak vozí železnou rudu z dolů na severu Mauritánie do přístavu v Nouadhibou. Opačným směrem jezdí prázdný, a to je také jediná možnost, jak se dostat přes zaminovanou část pouště dál do Mauritánie. Žádné silnice ani jiné cesty tam zkrátka nejsou. Naskočili jsme do prázdného doku pokrytého železitým popílkem, který nás pár minut po vyjetí obalil. Začali jsme se jím dusit, takže jsme se obalili látkou a snažili se to přežít. Jakmile se vlak rozjel na vyšší rychlost, přišla další rána. Projížděli jsme nekonečná hejna kobylek, která do nás narážela, leckdy pěkně bolestivě, a chytala se nás. V doku s námi bylo ještě několik černochů, kteří tvrdě dřou v severních dolech. V Mauritánii bohužel stále funguje otroctví. Oficiálně bylo sice zrušeno v roce 1980, ale mimo hlavní město existuje dál. Tito zotročovaní černoši, kteří s námi sdíleli špinavý dok, v nás nevzbuzovali ty nejbezpečnější pocity. Jeli jsme přes celou noc. Pravidelně po několika minutách se ozvala obrovská rána, když se na nerovných kolejích srazily špatně ukotvené vagony. Takže ve tmě kolem nás byly jenom miny, otroci, kobylky, prach a rány. Pěkná apokalypsa.
Jindy jsme cestovali vlakem přes velkou část Súdánu. Vlak české výroby z předválečných let byl plný lidí. Zbylo na nás jedno malé místečko na chodbě. Vešli jsme se dva i s batohy. Cesta trvala 55 hodin, ale byla zpříjemňována zvláštním zvykem. Vždy po asi deseti hodinách vlak zastavil jen tak uprostřed pouště. Lidé vyšli ven, rozhodili na písek koberce, vynesli vodní dýmky a začali připravovat kávu a čaj. Na kobercích se polehávalo, popíjelo a diskutovalo asi dvě hodiny, potom se vše zase přepravilo do vlaku a jelo se dál. Cesta vlakem tím dostala nový rozměr a poušť za rozbitými okny byla najednou bližší, osobnější a vlídnější…
Zažil jsem mnoho dlouhých cest vlakem, které trvaly dva dny a více, ale jednu jsem málem nepřežil. Bylo to v Indii. Vlak měl standardních 20 hodin zpoždění, když jsme s kamarádem už poměrně unavení po dlouhém čekání na peroně naskakovali. Byl tak přeplněn, že nás dav natlačil pod rozbité umyvadlo vedle záchodu bez dveří. Lidi byli všude, nedalo se hnout. Plná byla i střecha a někteří se drželi mříží po stranách vlaku. Před námi bylo asi 40 hodin jízdy. Bohužel jsem po deseti hodinách začal cítit zvýšenou teplotu. Mohl jsem mít tak 39, což je na Indii a zdejší jídlo běžná věc. Sníte něco příliš pálivého, reakce organismu se sečte s únavou, dehydratací a ostrým sluncem a horečka je realitou. Normálně si člověk odpočine a vše se ustálí. Ve vlaku to ale nešlo. Chtěl jsem někde vystoupit, ale byli jsme natlačeni davem na stěnu WC a nedalo se hnout. Prožil jsem tak hrůzyplných třicet hodin, že už jsem po zbytek cesty po Indii vlak nepoužil. Po tomto zážitku mi stačilo vidět vlak a bylo mi neskutečně zle. Abych ale indickým železnicím nekřivdil, prožili jsme i příjemné kratší cesty bez problémů a s krásnými výhledy z pomalu jedoucího vlaku.
Přidám ještě jednu zvláštnost. V Pákistánu, kde je obecně pro nás velmi levně, mají cizinci 50% slevu na jízdenku na vlak. A co víc, ze zbylé části mají ještě dalších 50 % slevy studenti. Díky tomu se nám podařilo procestovat východní Pákistán za čtvrtinu obvyklé ceny, která je už tak dost nízká…


Jaká byla Tvá nejnebezpečnější cesta dopravním prostředkem?

V pouštní indické zemi Rajastan jsme stopli terénní džíp. Byl sice plný, ale protože tam za celý den neprojelo jediné auto, nechtěli jsme ho nechat ujet. Naskočili jsme na zadní nárazník a drželi se za horní lištu. Ze začátku to vypadalo celkem dobře, měkká písečná cesta s námi hezky houpala, ale po několika kilometrech se nám začaly odkrvovat ruce, protože těžký batoh nám je dokonale stáhl. Když to ještě šlo, bouchali jsme na korbu v domnění, že nás řidič uslyší a zastaví, ale řvoucí indická hudba zevnitř auta byla jasným znamením, že neuslyší. Džíp svištěl asi stovkou a nám bylo jasné, že brzy odpadneme. Naštěstí se před námi objevila policejní kontrola a auto začalo prudce brzdit. Když už jsme jeli celkem pomalu, vymetl řidič pořádnou díru, a to nás katapultovalo do písku cesty. Tehdy se nám nic nestalo, ale kdyby řidič nezpomalil, tak nevím, nevím…
Shodou okolností také v Rajastanu jsme si pronajali na pár dní velbloudy a vyrazili na nich do pouště. Zprvu idylický cestovatelský zážitek se třetí den změnil v horor. Můj velbloud kousl zezadu do slabin velblouda mého kamaráda, ten se vzepjal, otočil se a kousl zase na oplátku toho mého. Potom, co se silně pokousali, se oba splašili a uháněli s námi přímo do kaktusů. Skončili jsme uprostřed kaktusu s mnoha bodlinami zapíchanými po celém těle. Málem jsme vykrváceli. Od té doby velbloudům nevěřím. Poslední trn mi vytahoval z ucha můj lékař v Čechách půl roku poté. Na místě jsme si ho pro množství krve nevšimli a trn mi zarostl do ucha.


A nejkurióznější dopravní prostředek?

Nejkurióznější a také můj nejoblíbenější je podvodní skútr. V Egyptě na Sinajském poloostrově jsem měl tu čest účastnit se archeologického výzkumu zabývajícího se přechodem Hebrejů vedených Mojžíšem přes Rudé moře. Měl jsem na starost výzkum pod hladinou moře v předpokládaných místech přechodu Rákosového moře. S manželkou jsme dostali k dispozici nejvýkonnější potápěčský skútr, který umí vyvinout úctyhodnou rychlost a svým zvukem přitahuje delfíny. Skútr byl koncipován pro dva potápěče. Mnohokrát kolem nás bylo až deset delfínů, kteří se zaujetím pozorovali bzučící stroj a skotačili kolem nás…

Jako dopravní prostředek bys chtěl vyzkoušet...

S partou kamarádů bychom chtěli pokácet pár stromů, postavit jednoduchý vor a plout co nejdál po řece Mekong. Mluvíme o tom již pár let, tak doufám, že se nám to splní…

Děkujeme za rozhovor a přejeme Ti, ať všechny tvé cesty u Boha začínají a k Bohu směřují.
Pr/Qr:129/0

Zbývá do:

Aktualizace

Anketa 18.09.2014
Časopis plný fotopříběhů a komiksů
Zakoupili byste si časopis, který bychom vydali a byli by tam některé naše fotopříběhy a komiksy, které jsme v minulosti vydali?
Určitě ano
[hlasů: 203]
Určitě ne
[hlasů: 16]
Nevím
[hlasů: 34]
Záleželo by na ceně
[hlasů: 39]

Anketa 21.02.2012
Ahoj návštěvníku těchto stránek. Jsi:
Ministrant do 10 let
[hlasů: 93]
Ministrant do 15 let
[hlasů: 240]
Ministrant do 20 let
[hlasů: 166]
Ministrant starší 20 let
[hlasů: 140]
Bývalý ministrant.
[hlasů: 85]
Nikdy jsem neministroval.
[hlasů: 63]
Jsem dívka.
[hlasů: 181]
Jsem nevěřící člověk.
[hlasů: 62]

Kniha hostů
Jan Lukeš - redakce
nám nechal vzkaz
jako poslední ze dne 27.8.2014, 20:22
Děkujeme za-
důvěru.-
Čísla jsme-
rádi-
poslali./> /> Požehnané-
dny!
/> Za redakci-
Jan Lukeš,-
redaktor


Starší novinky
25.10.2017, 13:09
Listopadové číslo je už v tiskárně, můžete se těšit. Dozvíte se spoustu zajímavostí z televize NOE. Pokud vás lákají zvláště drony a jiná moderní technika, budete jistě nadšení.
25.4.2017, 14:33
Možná si říkáš, jak to u nás v redakci Tarsicia vůbec funguje. Kdo vymýšlí všechny články a témata? Můžeš to být i ty, když nám odpovíš na pár otázek na adrese