|
|||||||||||||||||||||||||||||
|
|
||||||||||||||||||||||||||||
| Tarsicius: | 10/2014 |
| Rubrika: | Téma |
| Autor: | Redakce |
| Název: | Pavel VI. – papež koncilu bude beatifikován |
| Článek: | V posledních letech se nám s papežskými beatifikacemi a kanonizacemi roztrhl pytel. A je to dobře. Na jednu stranu se připomíná, že svatost je pro každého, nejen pro kněze, biskupy, řeholníky nebo řeholnice. Na druhou stranu cesta (ke) svatosti pro viditelnou hlavu církve je asi jedna z nejtěžších. Vždyť náměstek Kristův má zodpovědnost nejen sám za sebe, ale v určitém smyslu za všechny členy církve. Pro většinu z nás je Pavel VI., ačkoliv žil relativně nedávno, přece jen spíše postavou historickou. Nikoliv však bezvýznamnou, naopak. Termín prohlášení za blahoslaveného je stanoven na neděli 19. října. Giovanni Battista Montini se narodil se 27. 9. 1897 ve vesnici Concesio při Brescii jako druhý syn v rodině váženého advokáta, obchodníka, vydavatele a šéfredaktora katolického deníku Cittadino di Brescia. Jeho maminka byla velice zbožná, každý den chodila ke sv. přijímání. Gymnázium absolvoval u jezuitů v Brescii, z části soukromě, protože byl nemocný. I v kněžském semináři začal studovat jako externista. Na kněze byl vysvěcen 29. května roku 1920. Pokud by záleželo jen na představeném semináři, k tomuto svěcení by málem nedošlo. „Kandidát je příliš slabý,“ řekl biskupovi. „Pak jej vysvětíme pro nebe,“ rozhodl biskup jednoznačně, a zachránil tak kněžství pozdější hlavy církve. Jako zajímavost se uvádí, že primiční ornát byl ze svatebních šatů jeho maminky. Otec koncilu Ihned po svěcení byl poslán do Říma k dalšímu studiu na papežské Gregoriánské univerzitě a na Papežské diplomatické akademii. Po ukončení studií byl krátkou dobu jako tajemník na nunciatuře ve Varšavě. Poté se vrátil do Říma, kde pracoval v papežských úřadech. Od roku 1937 byl pomocníkem kardinála Pacelliho, pozdějšího papeže Pia XII. (také kandidáta na svatořečení). Od roku 1954 působil v jedné z největších arcidiecézí - v Miláně, místě, kde působili i sv. Ambrož nebo sv. Karel Boromejský. Překvapivě nebyl papežem Piem XII. jmenován kardinálem (říká se, že nominaci odmítl). Avšak papež (dnes již svatý) Jan XXIII. jej velice brzy kardinálem učinil. Po smrti tohoto papeže byl kardinál Montini zvolen do čela Církve jako její viditelná hlava. Bylo to 21.6. 1963 – právě o slavnosti Nejsvětějšího Srdce Páně. Přijal jméno Pavel VI. (tedy jméno, které bylo naposledy použito Pavlem V. 1605–1621). V té době měla Církev za sebou první zasedání II. vatikánského koncilu. Bývá pravidlem, že pokud papež v době koncilu zemře, musí být zasedání přerušeno, a až nový nástupce rozhodne o pokračování nebo ukončení. Pavel VI. se rozhodl v koncilu pokračovat a také jej úspěšně zakončil na slavnost Neposkvrněného početí Panny Marie 8. 12. 1965. Sám se pak přes mnohé obtíže a nepochopení (včetně některých církevních kruhů) snažil uvést koncilní dílo do života celé Církve. Tento nadlidský úkol se mu jistě zdařil i přes mnohé oběti. Létající Pavel Jako papež je pro mnohé (zvláště v necírkevním prostředí) spíše známý jako ten, kdo slavnostně odložil papežskou tiáru – trojkorunu užívanou už od středověku – ve prospěch chudých. V heraldice se však přestala používat až za Benedikta XVI. Zrušil také známý Index zakázaných knih nebo přejmenoval a transformoval tzv. Svaté oficium (nástupce inkvizice) na Kongregaci pro nauku víry. Zároveň začal cestovat a kromě Antarktidy navštívil každý kontinent – stal se tak nejen důstojným, ale i pravdivým nositelem jména sv. Pavla – apoštola národů a velkého poutníka. Protože k těmto cestám využíval leteckou přepravu, začali mu novináři říkat Flying Paul (Létající Pavel). Navštívil Filipíny, Austrálii, Indonézii, Samou, Hongkong, Irán a Srí Lanku, Indii nebo sídlo OSN v New Yorku. Mezi velice významné cesty jistě patří jeho putování do Svaté země, velice nečekané. Do té doby nebylo zvykem, aby papež opouštěl Itálii nebo dokonce Evropu. Na tuto svou pouť odletěl 4. 1. 1964, hned následující den se setkal s konstantinopolským pravoslavným patriarchou Athenagorem I. Jejich symbolické objetí předznamenalo sblížení pravoslavné a katolické církve. Celá papežská pouť na posvátná místa spojená se životem Pána Ježíše Krista byla pečlivě sledována celým tehdejším světem jako opravdu něco zcela mimořádného a nepředvídatelného. Velice poutavou knížku o celé této cestě napsal pan kanovník František Hobizal a jmenuje se Apoštolský poutník, jistě ji u vás na faře seženete. Na toto papežské putování pak navázali i jeho nástupci – sv. Jan Pavel II., Benedikt XVI. i současný papež František. A jeho vztah k naší zemi? V roce 1963 blahořečil a v roce 1977 svatořečil prachatického rodáka a biskupa v americké Filadelfii sv. Jana Nepomuckého Neumanna. V roce 1968 odsoudil vpád vojsk Varšavské smlouvy do Československa. Po smrti kardinála Josefa Berana v roce 1969 rozhodl o jeho pohřbení v kryptě svatopetrské baziliky – místa zpravidla určeného pouze k pohřbům papežů a sám vykonal pohřební obřady. Litoměřického biskupa Štěpána Trochtu jmenoval nejprve tajně (tzv. in pectore) kardinálem; toto jmenování bylo zveřejněno v roce 1973 (k nelibosti tehdejší státní komunistické diktatury v naší vlasti). O několik let později také nejprve neveřejně a pak i veřejně jmenoval kardinálem biskupa Františka Tomáška, později arcibiskupa pražského. Je také zajímavé, že za dobu svého pontifikátu jmenoval kardinály Albina Lucianiho, Karola Wojtylu nebo Josepha Ratzingera. Že ta jména znáte? No jistě: je to přece Jan Pavel I. (další kandidát svatořečení), sv. Jan Pavel II. a emeritní papež Benedikt XVI. Pavel VI. zemřel na svátek Proměnění Páně 6. srpna 1978 v letní papežské rezidenci Castel Gandolfo, pohřben byl u sv. Petra ve Vatikánu. Jako papež vydal několik velmi důležitých dokumentů, tzv. encyklik, např. Populorum progressi (o sociální spravedlnosti), Humanae vitae (o sdělování lidského života) nebo Sacerdotalis caelibatus (o závaznosti kněžského celibátu). Jistě jsou důležitá i jeho poselství nebo proslovy (některé jsou v kněžském breviáři). Dávat se druhým A pro náš život bychom si mohli připomenout pár slov z homilie při svatořečení sv. Jana Nepomuka Neumanna: „… aby svatý Jan Nepomuk Neumann dosáhl cíle, byla nezbytná láska. A láska znamenala dávání; láska znamenala úsilí; láska znamenala oběť. A protože mu oběť byla vlastní, jeho služba byla dokonalá. Vedl svůj lid po cestě svatosti. Byl pro svou dobu účinným svědkem toho, že Bůh miluje svou Církev a celý svět. Je mnoho těch, kdo prožívali a stále prožívají Boží příkaz velkorysé lásky. Milovat znamená dávat se druhým.“ Kéž dokážeme Bohu dokonale sloužit nejen u oltáře, abychom i my byli svědci Boží lásky pro druhé. |
| Pr/Qr: | 1430/0 |
|
Archivní článek