|
|||||||||||||||||||||||||||||
|
|
||||||||||||||||||||||||||||
| Tarsicius: | 10/2014 |
| Rubrika: | Brzy budem profíci |
| Autor: | arcibiskup Jan Graubner |
| Název: | Tři… dva… jedna… |
| Článek: | Ocitáme se, vážení a milí kolegové ve službě u oltáře, na pomyslném startu naší bohoslužby. Chceme projít postupně slavením eucharistie a podívat se, jak se při něm projevuje to, že eucharistii slaví nikoli jedinec, nikoli partička vybraných, ale církev jako celek, církev jako Kristovo tělo. A začněme pěkně od začátku. Jestlipak víte, kdy má začít mše svatá? Ne, není to tehdy, když na kostele odbije celá, děj se co děj. Ani tehdy, když pan kostelník konečně dosáhne na signální zvonek. Ba ani tehdy, když se varhaník rozhodne přestat s preludováním a hrábne do klaviatury s veškerou razancí. Je pravda, že tomu tak v mnoha případech bývá. Nás ale zajímá, jak se sama církev dívá na slavení eucharistie, jaké jsou tedy podmínky pro to, aby mše začala. A vůbec – čím vlastně mše začíná? Možná by někteří z vás řekli, že začátkem mešní bohoslužby je znamení kříže. Je pravda, že křížem začíná téměř každá křesťanská modlitba a v takzvaných vstupních obřadech mše svaté skutečně znamení kříže najdeme, ovšem není to úplný začátek. A co tedy? Podíváme-li se do misálu, dočteme se o začátku mše svaté toto: „Když se lid shromáždil, zatímco přichází kněz s jáhnem a přisluhujícími, začne se zpívat vstupní zpěv.“ A to jsou tři nesmírně důležité informace, a každá z nich nese určitý náboj. Máme zde tedy shromáždění lidu, liturgický průvod a vstupní zpěv. Hned to první je něco naprosto úžasného! Samotné zahájení bohoslužby je zde vázáno na lid, tedy na shromážděné křesťany, na farníky, na ty, kdo chtějí bohoslužbu slavit. Je to Boží lid, který mocí svého královského kněžství spolupůsobí při obětování eucharistie. Té eucharistie, která je skutkem Krista a hierarchicky uspořádaného lidu Božího, jak říká misál. Možná by tedy stálo za to zamyslet se nad tím, zda je nutné za každých okolností a bez ohledu na cokoli začínat na vteřinu přesně. Ne, jistěže nechci podporovat lajdáctví, aby se účastníci eucharistického slavení scházeli jak švábi na pivo. Ale stát se může leccos – autobus ze sousední vesničky se může opozdit, mlha či náledí taky dovedou udělat své… Myslím, že v takových případech není nejlepší postoj „začínáme, mají smůlu, už tu měli být“. I samotný průvod je symbolická událost. Když mluvíme o církvi, velmi často používáme slova „putující Boží lid“ nebo „církev na cestě“, a to na cestě do Božího království. Proto je každý liturgický průvod znamením této skutečnosti, tohoto pohledu na církev. Když tedy přicházíme k oltáři, vážení a milí pánové, není to jen praktický přesun odněkud někam. My přitom vytváříme znamení, a to znamení dosti podstatné. Doporučil bych tedy hledat v liturgickém průvodu rozumnou střízlivost, respektive – jak říká koncil – vznešenou jednoduchost. Ta obvykle spočívá v rozumném středu mezi dvěma extrémy: tím jedním je nedbalost, rozvolněnost, nezájem o společné tempo chůze, někdy obohacený o klábosení, pošťuchování, pokukování a šklebení se směrem ať už ke známým, k rodině, k nesympatické části osazenstva… Druhým extrémem je pak přílišná strnulost a nepřirozeně „přesvátlý“ výraz, takže to vypadá, jako by se k oltáři vydal průvod soch z Karlova mostu či Velikonočního ostrova. Dost často bývá lékem na tento podivný průvod střet s realitou – tu škobrtneme o schůdeček, tu si přišlápneme sukénku… I v liturgickém průvodu se hodí dávat pozor na cestu. Zpíváme si do kroku… Ani onen vstupní zpěv není jen tak nějaká písnička. Jeho smyslem a úkolem zahájit bohoslužbu, podporovat jednotu všech shromážděných, uvést jejich mysl do tajemství liturgické doby nebo svátku a provázet průvod kněze s přisluhujícími. Máloco dokáže lidi tak sjednotit jako společný zpěv. Zpívám-li s někým, nacházíme společný rytmus, společný hlas a společná slova. Nechtějme se tedy ze vstupního zpěvu vydělovat. Není to pochopitelně písnička do pochodu; je to nástroj našeho sjednocení a vyjádření jednoty s ostatními. Ovšem je třeba přihlédnout ke svým reálným možnostem – my, kteří zpíváme pouze v sebeobraně, asi nebudeme soutěžit v tom, kdo koho spíše přeřve. Do zpěvu by se měli zapojit pokud možno všichni přítomní. Tomu by se měl přizpůsobit i výběr písní. Nic proti klasikům chrámové hudby, ale pokud se při vstupu pouze předvádí dokonale secvičený sbor, kdežto prostý lid Boží němě a bez dechu naslouchá dokonalé produkci, není to liturgický vstupní zpěv, jaký by měl být; zde se smysl vstupního zpěvu naprosto vytrácí. Kam jsme to dnes dospěli a dopěli? Ocitli jsme se u oltáře; a tam začneme příště. |
| Pr/Qr: | 1438/0 |
|
Archivní článek