|
|||||||||||||||||||||||||||||
|
|
||||||||||||||||||||||||||||
| Tarsicius: | 6/2006 |
| Rubrika: | Duchovní slovo pro mazánky |
| Autor: | Štěpán Pospíšil |
| Název: | Nechceme umělé kytky!!! |
| Článek: | Nevím, jak vy, ale já nesnáším umělé kytky. A v kostele už vůbec ne! Hrají si na to, že jsou živé, a přitom je to jen stejně nepřírodní plast jako špinavý kelímek od jogurtu nebo nedopitá PET láhev v odpadkovém koši. A tak jsem vytáhl do boje: NECHCEME UMĚLÉ KYTKY!!! „Nemusí se pořád kupovat nové - víš, kolik se na tom ušetří?“ šeptá mi spiklenecky do ucha kostelník v sakristii, kde jsem vznesl svůj oficiální protest. „A ta práce s vyměňováním vody ve vázách, už jsi někdy čichl k týden staré vodě?“ zasmál se chraplavým hlasem a v poledním slunci se zablýskl jeho zlatý zub. „Vždyť my s našima očima ani nepoznáme, že nejsou živé, panáčku. Jsem ráda, že vidím pana faráře!“ zasměje se před kostelem na můj transparent STOP UMĚLÝM KVĚTINÁM bělovlasá babička po nedělní mši. Demonstrace nepomohla, petici nikdo nepodepsal, a tak už jen zbývá stávka umocněná hladovkou... Jediné vhodné místo k hladovění, na kterém by mě v kostele všichni dobře viděli, bylo u oltáře. Ale tam bylo obsazeno... Byly tam umělé kytky! Oslňovaly mě svou kýčovitou dokonalostí a ani se nenamáhaly tvářit se provinile. „Aspoň někdo tady bude žít,“ sykl jsem nenávistně a čekal, jak se zastydí. „Nepovídej, to jako ty?“ rozchechtaly se suše umělé kreatury a dodaly ironicky: „Vítej do klubu plasťáků!“ Neschopen slova jsem zíral na drzé výlisky z ropy, které se předháněly v urážkách: „Vždyť se na sebe podívej, co je na tobě živého? Myslíš si, kdovíjak jsi dokonalý, a přitom ti jde jen o to, jak být v kostele co nejlíp vidět!“ „Stojíš u oltáře jako nafukovací ministrant a každého chceš oslnit, pač si myslíš, že jsi lepší než oni!“ „Uměláku!!!“ Od té doby už v našem kostele žádné umělé kytky nejsou. Místo pomlouvání kostelníka a transparentů před kostelem jsem začal živé květiny do kostela shánět sám. Babičky mně vysvětlily, jak je snadno vypěstovat na farní zahradě, a kostelník mi ukázal, jak smrdí stará voda ve váze, když se často nemění. A kde skončily kytky umělé? Dokud nezačnou vyrábět popelnice na tento druh plastu, nechám si je v pokoji. Stojí u mě na stole a každý večer se mi smějí, jak jsem si dneska hrál na živého křesťana. Už se na ně nezlobím. Díky nim teď vím, že když nechci být umělý, musím často vyměňovat špinavou vodu ve své váze. A že moje voda občas pořádně smrdí! Naštěstí znám jedno skvělé místo v kostele, kde mohu upřímně vše špinavé z vázy vylít a vrátit se zpět dočista vyleštěný. |
| Pr/Qr: | 1371/0 |
|
Archivní článek