|
|||||||||||||||||||||||||||||
|
|
||||||||||||||||||||||||||||
| Tarsicius: | 3/2015 |
| Rubrika: | Apologetika |
| Autor: | Štěpán Smolen |
| Název: | Křížová cesta |
| Článek: | Křesťan ve svém vztahu ke Kristu, Ukřižovaném i Zmrtvýchvstalém, dorůstá i upřímnou modlitbou. Modlitba „Křížové cesty“, konaná zvláště ve svatopostní době společně s ostatními křesťany, prohlubuje naše vědomí o Ježíši, který byl kvůli nám ochoten podstoupit vše. I bolesti a smrt. Text „Křížové cesty“, sestavený naším zdatným jáhnem Štěpánem Smolenem, nám mimořádně hezkým způsobem přibližuje Spasitelovy vážné chvíle a vybízí nás, abychom mu zůstali věrni navždycky. buď pdf rukou psané biskupovou rukou, nebo vyříznout jen rukou psaný podpis a nechat následující text Modlím se tuto křížovou cestu v duchu s vámi a žehnám vám. biskup Jan Baxant Úvodní modlitba: Krok za krokem můžu teď jít s Kristem na Golgotu: dívat se na něj, dívat se na sebe – a ptát se, co mi schází, abych se mu podobal. Dej mi, Pane, pravé poznání mé bídy i tvé lásky a zahrnuj mě svou milostí, abych měl sílu povstávat z hříchu a toužil jít za tebou přes kříž až do slávy, kam mě toužíš vést! 1. Ježíš je odsouzen Nezabíjím slovem? Ten, který nepřišel svět soudit, ale zachránit, je právě světem souzen. Kdyby při tomhle procesu nebyli žalobci, nebyl by ani odsouzený. Kdyby se nenašel nikdo, kdo by na Krista ukázal jako na zločince, nebyl by odveden na kříž. A přece se objevili mnozí, kdo promluvili křivě. Mluvím přímo? Mluvím křivě? Slovo může zranit hlouběji než zbraň: pomluva dokáže druhému i zničit život. Stačí málo: zveličené vyprávění, přikrášlená historka, vyzrazené tajemství, krutý vtip na účet slabšího spolužáka. Je tak lehké tu posměšnou fotku sdílet, anebo zanechat kousavý komentář. Tím vším můžu získat u ostatních body, jako je u soudců získali Ježíšovi žalobci před dvěma tisící lety. Tím vším se však stavím na stranu těch, kdo nespravedlivě soudí mlčícího Spasitele. 2. Ježíš přijímá kříž Snáším zkřížení svých plánů? Vloží mu na záda těžký trám. Pán se podlomí v kolenou – ale neucukne. Vykročí vpřed. Je před ním teď jediný úkol: propotit se, probolet se, prokrvácet na Golgotu. A v duchu mu zatím zaznívá hlas Pokušitele: „Kdybys byl opatrnější, mohls být někdo. Ale zbabrals to. Jsi na dně!“ Pán neodpovídá. Jen se ještě pevněji chytne kříže. A svým stiskem říká: „Ano, Otče, buď vůle tvá.“ Chlapi mívají odvahu vyjít za svým snem. Ale statečnost je náročnější – znamená nechat si překřížit plány. Vůle rodičů, trenérů, učitelů se zkříží s tou mou. Jak odpovědět? Znám možná spoustu dobrých vytáček a výmluv, sto způsobů, jak se vyhnout břemeni a prosadit si svou. Rád bych si chodil, kudy se mi zlíbí. Ale Kristova cesta je cestou odevzdanosti do rukou vojáků – do Otcovy vůle. 3. Ježíš padá pod křížem poprvé Nejsem jen nečinný divák? Tomuhle představení přihlížejí zástupy zvědavců. Nemají před sebou nadaného pouličního hudebníka, svalnatého zápasníka, polykače nožů, nikoho, komu by se dalo za jeho zvláštní výkon zatleskat. Leží před nimi jen vyčerpaný odsouzenec, jenž nemůže nabrat dech. Diváky vzrušuje blízkost smrti. Vždyť se týká cizího člověka a ne jich samých. Jak snadné je se koukat. Nic mě to nestojí, nijak se nezašpiním. Jen z bezpečného povzdálí sleduji námahu těch druhých. Zahrát si hru na počítači, podívat se na film – dotknout se dobrodružství bez rizika. Můžu stokrát jako umřít a bude to bez modřiny. Můžu fandit fotbalistům a vůbec se nezadýchám. Jenže Kristus mě nezve k okounění, ale k následování. Sebemenší skutek lásky, sebekratší skutečná modlitba má věší cenu než tuny planých představ. 4. Ježíš se setkává se svou matkou Naslouchám neohlušeně? Učedníci utekli. Elitní jednotka, kterou si Pán po tři roky cvičil, se rozprchla. Ale Maria vytrvala. Má dál uši nastražené pro Synovo slovo, oči na stopkách, aby viděla jeho činy. Ostatní nevydrželi: chtěli sloužit Kristu, ale málo mu naslouchali, stále rozptýleni spoustou svých starostí. Maria však naslouchala – a vše uchovávala ve svém srdci. Chci dělat veliké věci pro Ježíše? Největší věc udělám, když mu nastavím ucho a nechám ho, aby udělal velké věci pro mě. Naslouchám mu? Nad Písmem svatým, nad zbožnou knihou, při chvílích před svatostánkem – tady všude získám Mariinu odvahu neleknout se kříže. Anebo slyším raději jiné hlasy? Propadám zážitkovému a informačnímu obžerství? Ohlušuji se větami, obrazy a zvuky, které nemají s Pánem nic společného? 5. Šimon pomáhá nést kříž Umím přijmout pomoc? Přiženou kolemjdoucího Šimona, aby Pánovi kříž poponesl. A Kristus se nevzpírá. Nechá si sáhnout cizím člověkem do svého největšího díla. Nekřičí: „Já sám! Tohle je má hrdinská výprava za záchranou lidstva.“ Dovolí cizinci, aby spolupracoval na námaze vykoupení. Umím nabídnout pomoc? Snad. Ale umím ji i přijmout? To je mnohem těžší. Služba druhým se snese s mojí pýchou, ale nechat si posloužit znamená, že dílo nebude jen mé, že pod ním bude i cizí podpis. Stavím si hrad z kostek – druhý přijde a chce přiložit svůj dílek. Vztekám se, proč mi strká prsty do projektu. Jenomže Boží stavba, kterou mám vystavět ze svého života, nemůže být mým soukromým dílem. Nepovede se, pokud nepomůžu bratrovi s tou jeho, a pokud nenechám bratra, aby pomohl té mé. 6. Veronika podává Ježíšovi roušku Neodkládám neodkladné? Veronika prorazí zástup zvědavců a osuší Pánovi pot. Měla jen pár vteřin na reakci. Mohla si snadno přemýšlet, jestli je to bezpečné a co kdyby si jí vojáci všimli a co když ji potrestají a jestli to celé nebude jen pro smích. Muž s křížem by se zatím proplahočil kolem a bylo by pozdě na jednání. Veronika by pokrčila rameny a šla by si dál svou cestou. Pohotové jednání se nacvičuje neodkládáním podstatného. Nepropadám však spíš zaměstnané nečinnosti? Neutíkám ke zběsilému poklikávání, zvědavému lelkování v síti, k přepínání kanálů nebo chatování o ničem a o všem? Od rána do večera zaneprázdněn a přitom nic neudělám. Co nového jsem se dnes naučil? Co jsem udělal pro Pána a pro bližního? Den skýtá desítky příležitostí pro Veroniky - ale ty lenivým snílkům snadno proklouznou mezi prsty. 7. Ježíš padá pod křížem podruhé Když padnu, vstávám hned? Noha se smekne. Pán zas leží v prachu. A všechno, co se děje tam nahoře mezi stojícími náhle zní tak vzdáleně: řev vojáků, poznámky zvědavců, rány bičem. Proč vůbec ještě vstávat? Proč prostě nezůstat ležet? Ježíš však s prosbou k Otci sebere sílu, zvedne se a jde. Jeho srazila k zemi tělesná slabost. Mě sráží k zemi hřích. Přál bych si nepadat. Být svatý hned a bez karambolů. Ale protože svatý nejsem, protože padám, mám jen dvě možnosti: vždy znovu vstát, anebo už zůstat ležet. Čím dříve se zvednu, tím méně se zamažu. Proč tedy otálím s pokáním? Proč čekám se zpovědí? Pán mě vyhlíží s otevřenou náručí. Sám mě chce zvednout, pokud jen natáhnu ruku. A já se zatím raději válím ve své bídě. 8. Jeruzalémské ženy pláčou nad Ježíšem Nepropadám planému soucitu? Přijdou k němu dojaté dámy. Pustí slzičku do kapesníčku, v puse spoustu zdrobnělinek: „Chudáček, jak asi trpí!“ A Pán je kárá: „Kdybyste raději plakaly nad vlastním hříchem!“ Proč je k nim tak tvrdý? Copak s ním nemají soucit? Kdepak soucit – ten znamená skutky. Matka soucítí modlitbou, Veronika tím, že podá roušku. Ale tyhle? Jen se zalykají svými city. Obrnit se proti cizímu utrpení je hříšné. Jenže nečinná rozcitlivělost není o nic zbožnější. Pán nechce mé emoce, ale činy – ať už to znamená podanou ruku anebo přímluvu vyslanou k nebi. Proč se ptám na bolesti těch druhých, proč lačně sleduji zprávy o katastrofách? Snad jen, abych se sytil strastí lidí vzdálených a vskrytu se pak o to víc těšil tím, že sám jsem v bezpečí a zdravý? 9. Ježíš padá pod křížem potřetí Děkuji za slabost? Pokud by chtěl Kristus Otci dokazovat své úspěchy, byl by tohle ten nejtrapnější okamžik vůbec. Pán už potřetí padá. Nekráčí vpřed jako komiksový hrdina – vždy chytřejší, rychlejší, vtipnější a svalnatější než ti kolem. Prostě se jen pomalu plahočí vpřed, dává nohu před nohu a ani to mu nejde. Vždyť už tolikrát klopýtnul. Možná žiji své dny před publikem a čekám na potlesk. Možná po ničem netoužím tak jako po tom, až mi někdo – spolužák, pozemský táta nebo nebeský Otec – položí uznale ruku na rameno. Rád bych před druhé vyskládal své úspěchy, abych si zasloužil obdiv a lásku. Jenže Bůh nečeká můj výkon. Chce, abych se o něj opřel. A k tomu mi zkušenost vlastního selhání pomáhá možná víc než úspěch. Děkuji Pánu za svou slabost? Anebo se na ni hněvám, protože hyzdí mé zdánlivě hrdinské já? 10. Ježíš svlečen ze šatů Nesvlékám nitro před cizími? Navenek je obnažený. Zvědavci si prohlížejí každé jeho žebro. Mohou se zasmát nesouměrnostem na jeho těle. Ale srdce má Kristus skryté. Nevolá cestou na Golgotu, co že to dělá pro lidstvo. Při pašijích mlčí. A jen ti nejbližší – matka Maria a učedník Jan – snad tuší, jaké tajemství to mají před očima: Bůh prolévá krev pro člověka, Stvořitel pro stvoření. Žijeme v době sebevystavování. Nikdy nebylo tak snadné obnažit své srdce a vystavit se všem. Můžu svlékat nitro na síti. Můžu ukázat fotku, napsat slova – a pak už jen čekat, až druzí přijdou se svým líbí/nelíbí. Stačí pár úderů do klávesnice: vyšlechtím svůj profil a sdělím své nejskrytější zájmy i těm, které neznám. Duševní striptýz mi možná poskytne útěchu. Ale nestávám se tak člověkem bez tajemství? Bytostí plochou? 11. Ježíš je ukřižován Nezvykl jsem si na zlo? Při téhle scéně stříká krev, tryská v proudech z probodených rukou. V popravčí četě však nikdo nemrkne okem. Jsou to zkušení řezníci. Hřebíky zatloukají s lehkostí a přesně – zvyklí na řev odsouzenců i na jejich slzy. A pokud „mrtvola“ ještě mluví, netřeba ji poslouchat – však ona brzy zmlkne. Vojáci se ohánějí kladivem a u toho si povídají: o dnešním horkém počasí, o malém žoldu a o té tmavooké holce z hostince u hradeb. Člověk časem otupí. Zvykne si na zlo. Nechrání si čistý pohled a brzy ho nic neohromí. Kliknutím shazuji bomby, řežu ve hře hnáty motorovou pilou, hltám videa z války – a už to se mnou nehne. Už se mi nedělá zle. Už nezavírám oči. Ale nestal jsem se lepším – to mi jen ztvrdlo srdce. Kam se dívám? Co vpouštím do komnat své duše? Nejsou v nich koberce už prosáklé krví? 12. Ježíš na kříži umírá Žasnu ještě, když pro mě umírá? „Otče, do tvých rukou odevzdávám svého ducha!“ Jsou tři hodiny odpoledne. Tohle je nejdůležitější okamžik v dějinách lidstva. Chrámová opona se roztrhne a dávno mrtví proroci vstávají z hrobu. Pod zatmělou oblohou Boží Syn dokonává krvavou oběť sebe sama za hříchy celého lidstva. Umírá tu z lásky: poslušný za neposlušné. I posměváčkům tuhne krev v žilách. Tak tomu bylo před dvěma tisíci lety, tak je tomu i dnes. Při každé mši svaté kněz Kristovo sebedarování zpřítomňuje znovu. Jsem u toho, když za mě Pán vydává své tělo a prolévá svou krev. Jsem u toho a zívám. Tuším, co se tu děje, když se vztahují ruce nad patenu a nad kalich? Pokud ano, proč nejsem němý úžasem, proč se mi netočí hlava závratí? Proč nehledám cestu, jak být na mši denně? 13. Ježíš je sňat z kříže Toužím z lásky vykrvácet? Než sejmou z kříže Kristovo tělo, probodne voják jeho bok kopím. Vyjde krev a voda – obraz vody křtu a krve eucharistie, svátostí, které pramení na Golgotě a které hříšného člověka obmývají a napájejí k věčnému životu. Kristus umírá, aby druzí žili – a svým žitím se mu podobali. On pro mě zemřel, abych žil. Abych žil jako on – umíral pro druhé, proléval krev, třebas i po kapkách. Ale nejsem snad jako světští lidé, kteří stále něco hromadí: zážitky, peníze, slávu a moc? Proč se chci takovým podobat? Vždyť nejsem povolán k upírství, k tomu, abych z druhých život vysával, ale k Božímu synovství – abych ve spojení se Synem druhým život dával, stával se obětí z lásky. Toužím se stát darem? Anebo si vystačím s malostí svých plánů? 14. Ježíš je položen do hrobu Není má víra vírou jen do kostela? Jeskyni s tělem zapečetil kámen. Ježíš už nemůže mluvit, aby slovem drásal duše pokrytců a lhářů. Mnohým se ulevilo. I vlažní následovníci si oddechli. Zval je k velkým věcem. Znělo to krásně – ale snad to bylo příliš. Teď je klid: každý zas může žít podle svého, třeba i v hříchu, ale podle vlastních představ. Neulevilo se také mně, když jsem vyšel z chrámu? Při mši svaté to byly samé zbožné pohledy, samé sepjaté ruce, ale teď hra skončila. Venku má život vlastní pravidla: tady se jinak mluví, bez náboženských frází. Stačilo jen přehodit masku a vyměnit kostým. Nezůstala víra viset s albou na věšáku? Nenechal jsem Ježíše bezpečně zavřeného za dveřmi svatostánku? Nepřivalil jsem kámen k hrobu namísto toho, abych Krista pozval, ať se mnou jde z kostela i ven – doprostřed všedních dnů? [závěr] Vydal jsem se s Pánem na Golgotu. Viděl jsem jeho svatost i své hříšné já. Při pohledu do jeho tváře nezkalené zlem jsem zahlédl vlastní bídu. On však nenesl kříž na Kalvárii, aby ukázal, že je lepší, než jsem já, ale aby mě zachránil a vysvobodil. Nečeká jen na má dobrá předsevzetí, ale především na chvíli, až při poznání vlastní slabosti zavolám: „Pane, smiluj se!“ Po tomto žebříku – žebříku pokory – můžu šplhat k nebi. Otevři mi, Bože, oči – pro mou ubohost i pro tvou lásku; přitesávej mě ke své podobě a pak mě táhni za sebou přes Kalvárii až k radosti vzkříšení! Toužím být svatý, jako ty jsi svatý! Amen. |
| Pr/Qr: | 1889/0 |
|
Archivní článek