TOPlist
říjnové číslo



Jsi 692327. návštěvník.
Tento den 89.

Další číslo
6. číslo
Tarsicia vyjde
přibližně za
12 dnů !!!

Král kvízů
Už je po uzávěrce 159. kola (duben)

Naše ikona

Svátek
Dnes má svátek
Emil.
Redakce Tarsicia
blahopřeje.

Doporučujeme
www.in.cz

www.signaly.cz


Archivní článek

Tarsicius:11/2017
Rubrika:Téma
Autor:Štěpán Pospíšil
Název:Z učitele knězem
Článek:Dnes bychom vám rádi představili člověka, který před lety trávil mnoho času jako korektor, a to i našeho časopisu. Je to muž mnoha proměn - z nevěřícího v pokřtěného, z vysokoškolského učitele ve studenta teologie, z běžného seminaristy v řeholníka a nakonec i z laika v kněze. Pojďme si v těch proměnách udělat jasno s otcem ThLic. Cyrilem Tomášem Matějcem, Ph.D. O.Praem.

Ty jsi nebyl vychovávaný od malička ve víře, jak a kdy ses setkal s vírou a věřícími lidmi?
S četnými prvky křesťanství jsem se setkával od malička – slavili jsme obvyklé české Vánoce, sekularizované, ale s Betlémem a koledami, před Vánoci chodil Mikuláš atd. Křesťanské byly kostely, do kterých mě rodiče jako do kulturních památek vodili, na řadu stop křesťanství jsem narážel v knížkách, které jsem četl atd. Tohle všechno bylo pro mě dost důležité. Tím spíš, že s vírou ve smyslu nadpřirozené víry a s věřícími ve smyslu uvědomělých a disciplinovaných katolíků jsem se v běžném životě moc nesetkával.


Proč ses rozhodl právě pro katolickou církev?
Štěpáne, takové rozhodnutí, či spíše rozhodování je dlouhý proces a sotva je možné shrnout ho do několika vět! Ale pokusím se to vysvětlit a být přitom pokud možno stručný.
Od malička jsem slýchal, že žádný Bůh není. Slýchal jsem také, že dříve si lidé mysleli, že Bůh je, ale že později věda a pokrok ukázaly, že to není pravda. Věřil jsem tomu docela bezelstně, protože tak jsem to slýchal ze všech stran.
Když mi bylo čtrnáct a byl jsem v prvním ročníku na gymnáziu, zajímalo mě, která vědecká zjištění dokazují, že Bůh není. Stále jsem slyšel, že věřit v Boha je nevědecké, ale nebylo mi jasné, na jakých důkazech se to zakládá. Ty důkazy mě zajímaly mimo jiné proto, že jsem věděl, že někteří lidé v Boha dosud věří, a zdálo se mi, že by jim mohlo pomoci, kdyby jim někdo předložil několik jasných důkazů, které by je vyvedly z omylu.
Pátral jsem proto po těch důkazech, jak jen to tehdejší předinternetová doba umožňovala, ale ke svému překvapení jsem nic přesvědčivého nenacházel. Naopak jsem narazil na některá přesvědčivě znějící a logicky zřejmě bezchybná tvrzení, která přinejmenším naznačovala, že cosi jako Bůh spíše je, resp. musí být. Nestal jsem se sice hned věřícím, ale přesvědčení, že Bůh je, se mi alespoň jevilo jako úctyhodná a v zásadě pravděpodobná nebo přinejmenším lépe zdůvodněná hypotéza. Od křesťanů mě mnohé lišilo, ale v debatách, které na to téma na gymnáziu občas probíhaly, jsem se s nimi v mnohém shodoval, a naopak jsem žasnul nad tím, jak někteří lidé mohou tak tvrdošíjně zastávat pozice ateismu, když pro to nemají žádné rozumné důvody.
Další důležitý krok nastal někdy v začátcích mého vysokoškolského studia, kdy jsem si začal uvědomovat, že otázka po Bohu není jen „teoretická“, totiž zda Stvořitel je, nebo není, ale že má také svoji stránku praktickou, totiž zda Bůh nás slyší a zda je nám nablízku jako ochránce a pomocník, jinými slovy zda má smysl obracet se na něho s našimi prosbami a očekávat od něho pomoc. Do té doby jsem to moc neřešil – asi jsem měl velmi snadný život :-) Taky jsem brzy poznal, že takový Bůh, na kterého by mělo smysl se obracet, musí být Bůh dobrý, nejlépe ze své vnitřní a nezměnitelné podstaty dobrý, jako je Bůh křesťanů, tedy Bůh, na kterého je spolehnutí, a ne bůh nevyzpytatelný, záludný a náladový, jako jsou bohové pohanů.
V té době bylo v mé blízkosti několik křesťanů a také jsem studoval starou českou literaturu a také tam jsem se s křesťanstvím v hojné míře setkával. V této době už jsem si určitou blízkost křesťanským postojům uvědomoval dost intenzivně. Toužil jsem po křtu, společenství věřících a také po liturgii jakožto výrazu vztahu k Bohu, to mi ovšem jako osamělému hledači zcela chybělo. Taky jsem si dost naléhavě uvědomoval, že pokud budu chtít v tomto poněkud agresivním a vůči Bohu a náboženství dosti lhostejném světě předávat víru svým dětem nebo vnukům, bude to snáze proveditelné spíše ve společenství věřících, než když na to budu sám nebo v lepším případě ve dvou s manželkou :-)

Jak ses tedy dostal do katolické církve?
Samozřejmě pak následovala otázka, kde požádat o křest. Množství křesťanských společenství s poněkud nevyjasněnými vzájemnými vztahy bylo pro konvertitu pochopitelně matoucí. Rozhodnutí pro Řím bylo proto něco, co krystalizovalo pomalu a postupně. Byl to výsledek působení mnoha činitelů, a v tomto časopise není dost stránek, abych je mohl vylíčit všechny.
Důležitou roli v celém procesu hrálo Písmo svaté. Jednak jsem si uvědomoval, že to, že dnes máme Písmo v rukou, že ho už před staletími nestrávily myši nebo moli, je zásluha církve, a to do značné míry katolické církve, např. mnichů, kteří po staletí knihy Písma opisovali a předávali je tak dalším generacím, nebo teologů, kazatelů a katechetů, kteří učili přijímat slova Písma s úctou a vážností. Možná ještě důležitější ale bylo to, že jak jsem se o Písmu, o jeho struktuře a okolnostech jeho vzniku více dovídal, ukazovalo se mi stále zřejměji, že Písmo není možné oddělovat od tradice, ze které vyrostlo, a že tedy katolický důraz na spojení Písma a tradice (Dei verbum 9: „Posvátná tradice a Písmo svaté jsou tedy ve vzájemném těsném spojení a sdílení.“) vyjadřuje důležitou pravdu, bez níž by sotva bylo možné Písmu adekvátně rozumět.
Cestu do katolické církve mi značně usnadňovalo to, že jsem, jak už jsem řekl dříve, vyrůstal a žil v prostředí, ve kterém se uplatňovalo mnoho prvků křesťanské a jmenovitě katolické kultury, a možná ještě více to, že také moje rodina, jak z otcovy, tak z matčiny strany, měla svoji vzdálenou sice, ale katolickou minulost.
Velmi důležitá ovšem také byla setkání s živými lidmi, kteří v sobě něco z katolické tradice nesli. Zase není možné vylíčit všechny, ale připomenu alespoň otce Antonína Bratršovského (který byl i u zrodu tohoto časopisu).

Dlouhé roky jsi pro náš časopis pracoval jako korektor, upravoval jsi články, aby se co nejlépe četly, a odstraňoval z nich všechny chyby. Bavil tě pravopis i ve škole? A co třeba větné rozbory?

Nebylo to tak, že bych to vyhledával, ale když jsem to musel dělat, tak mě to celkem bavilo. Jinak mě ale od dětství zajímaly spíš přírodní vědy a historie, a jak jsem dospíval, přibyly další věci, zejména staré jazyky a literatura.
Kluci se často ptají, jestli jim někdy takové větné rozbory k něčemu budou?
Pokud ti kluci sní o tom, že až vyrostou, budou vyhazovat hlínu z příkopu, tak ty rozbory asi moc potřebovat nebudou. Pokud však mají byť jen o málo vyšší ambice, budou potřebovat cizí jazyky. A k tomu, aby porozuměli stavbě cizího jazyka, potřebují určitý vhled do stavby svého, mateřského jazyka.

Jako malý kluk jsi asi neministroval, vynahradil sis to později?
Poprvé jsem ministroval ve svých dvaceti osmi letech, týden po křtu. Potom jsem ministroval dost soustavně, prakticky každý den, a to až do letoška, kdy jsem byl vysvěcen na jáhna. V celku se mi ale zdá, že tak jako u jiných činností, i v případě ministrování platí, že čím dříve se začne, tím lépe. Kdybych byl začal ministrovat jako kluk, mohl jsem být u oltáře mnohem šikovnější.

Jak se zrodilo tvoje povolání ke kněžství?
Snad by bylo nejlépe zeptat se Pána Ježíše, ten by to zodpověděl výstižněji a přesněji. Ale pokud mám odpovědět já, musím zase říct, že rozhodnutí pro kněžství je životní rozhodnutí a jako takové se zpravidla nerodí rychle, je to proces, který zabere poměrně dost času. A proto také není snadné shrnout celý ten proces do několika vět.
Člověk se stává knězem vlastně proto, že ho Pán Bůh s takovým úmyslem stvořil, a člověk to v sobě postupně rozpoznává. A taky se dá říct, že povolání ke kněžství nějak vyrůstá z toho, že člověk žije své povolání ke křesťanství. Následuje Krista a postupně zjišťuje, že kněžství se mu k tomu, aby ho následoval plněji, vlastně hodí – Pán Ježíš byl přece také kněz.
A mám-li říci něco speciálního, co by se týkalo jen mé vlastní cesty, lze říci, že u mě se kněžství zrodilo tak trochu z učitelství. Bral jsem to, že jsem učitel, poměrně dost vážně a snad i trochu idealisticky jako určitý druh služby – a to služby pravdě a služby lidem. A když jsem se potom stal křesťanem, uvědomoval jsem si často, když jsem svým studentům vnucoval Jiráska nebo Milotu Zdirada Poláka, že toto vše je sice zajímavé a ušlechtilé, ale že ti studenti by mnohem více potřebovali slyšet Mojžíše a proroky a Pána Ježíše a apoštoly, protože žel, mnohdy stavějí spíše na písku než na skále a z písku se nestane skála jenom tím, že se ozdobí romantickou poezií. V určitých směrech prostě evangelium nelze nahradit.

Do semináře a na teologickou fakultu jsi nastupoval jako doktor filosofie a vysokoškolský učitel. Jaké bylo posadit se zase za opačnou stranu katedry a nechat se dusit zkoušejícími?
Řekl bych to asi tak: Zkušenost s učitelstvím je něco, co člověka promění. Než se stane učitelem, je nějakých dvacet let žákem, dívá se na školu, nejdřív základní, pak střední a nakonec vysokou, z pozice žáka a studenta, zvykne si posuzovat a komentovat výkony učitelů z pohledu toho, který pohodlně sedí v lavici a zpovzdálí sleduje, co ti učitelé dělají, a vytvoří si tak na učitele a jejich výkony různé názory. Potom se sám stane učitelem a zjišťuje, jak poměrně nesnadné je být alespoň poněkud dobrý učitel. Když se potom vrátí do pozice žáka, resp. studenta, jeden z významných momentů, které prožívá, je nezanedbatelná úleva, že už to není on, kdo musí vést výuku, udržovat studenty v bdělém a zároveň ukázněném stavu nebo hodnotit jejich výkony.

Když jsi byl v semináři, rozhodl ses pro vstup do řádu Premonstrátů. Čím tě oslovil právě tento řád?
Obecně vzato, sympatické jsou mi řády jako takové, řády vůbec, takže se dá říci, že mě oslovila hned celá řada řádů. Ale jak říkáš, vstupoval jsem do řádu v době, kdy jsem byl v semináři, takže jsem se ohlížel zvláště po takovém řádu, ve kterém by bylo silné a živé kněžské společenství.
Krom toho, evangelista Matouš charakterizuje určitý typ Ježíšova učedníka jako toho, kdo „z bohaté zásoby vynáší nové i staré“. Právě tenhle typ mi byl vždycky zvláště blízký. A realizaci toho typu, vyvážené spojení „nového“ a „starého“, jsem nejvíc viděl právě u premonstrátů.
A konečně, o svatém Norbertovi, zakladateli našeho řádu, se říká, že ctnost, kterou vynikal především, byla víra. Současníci prý o něm říkali: „V Norbertovi máme vynikající vzor víry, jako máme v Bernardovi z Clairvaux vzor lásky.“ (Tak se to píše v breviářovém čtení na jeho svátek.) Víra sice není ctnost největší, protože láska je větší, ale přece jen je to ctnost důležitá a někdy snad i trochu nedoceňovaná. A konvertita, který se k víře musel poměrně komplikovaně probojovat, si cenu víry uvědomuje zvlášť citelně. A tak pro mě bylo důležité, že ledacos z té plnosti a čistoty víry, o kterou svatý Norbert usiloval, lze v našem řádu najít dodnes.

Jak vypadá tvůj běžný den v klášteře?
Ráno v půl sedmé začíná v chóru společná modlitba (modlitba se čtením, ranní chvály a tercie). Potom je snídaně a po snídani každý plní úkoly, které má: někdo pracuje v klášteře, někdo se věnuje pastoraci mimo klášter, novicové mají výuku v klášteře, a ti, kdo už studují teologii, jdou studovat na fakultu. Pokud jde o mě, buď jdu učit, nebo když zrovna neučím, zůstanu v klášteře a něco píšu nebo čtu nebo něco chystám do školy. V poledne se scházíme v kapli k modlitbě Anděl Páně, po ní je krátké zpytování svědomí a modlitba uprostřed dne (sexta). Potom jdeme na společný oběd do refektáře (jídelny) a po obědě se ještě zastavíme v kapli, abychom se společně pomodlili poslední modlitbu uprostřed dne (nónu). Potom celé odpoledne každý pokračuje ve své práci. Večer v pět hodin se scházíme v chóru a modlíme se nešpory. Po nich následuje rozjímání a v šest hodin začíná mše svatá v klášterním kostele. Po mši svaté se modlíme kompletář, potom je večeře a po večeři se někdo dívá na televizi (např. na fotbal), někdo si jde zaběhat, někdo studuje nebo se modlí apod. Večerka je v půl jedenácté.

Děkujeme za rozhovor a těšíme se někdy na viděnou u vás na Strahově.
Ptal se Štěpán Pospíšil

Oblíbená pasáž z Bible:
Am 5,8 Ten, který stvořil Plejády i Orióna, temnoty mění v jitro a den zatmívá v noc; volá mořské vody a rozlévá je po povrchu země – jeho jméno je Hospodin.
1 Petr 3,15 Mějte v srdci posvátnou úctu ke Kristu jako k Pánu a buďte stále připraveni obhájit se před každým, kdo se vás ptá po důvodech vaší naděje.
1 Kor 1,22-24 Židé si přejí zázraky, Řekové zase hledají moudrost, ale my kážeme Krista ukřižovaného. Židy to uráží a pohané to pokládají za hloupost. Ale pro ty, kdo jsou povoláni, ať jsou to židé nebo pohané, je Kristus Boží moc a Boží moudrost.
Pr/Qr:219/0

Zbývá do:

Aktualizace

Za poslední 2 měsíce nejsou žádné
aktualizace stránek.


Anketa 18.09.2014
Časopis plný fotopříběhů a komiksů
Zakoupili byste si časopis, který bychom vydali a byli by tam některé naše fotopříběhy a komiksy, které jsme v minulosti vydali?
Určitě ano
[hlasů: 221]
Určitě ne
[hlasů: 18]
Nevím
[hlasů: 34]
Záleželo by na ceně
[hlasů: 43]

Anketa 21.02.2012
Ahoj návštěvníku těchto stránek. Jsi:
Ministrant do 10 let
[hlasů: 100]
Ministrant do 15 let
[hlasů: 253]
Ministrant do 20 let
[hlasů: 173]
Ministrant starší 20 let
[hlasů: 145]
Bývalý ministrant.
[hlasů: 88]
Nikdy jsem neministroval.
[hlasů: 67]
Jsem dívka.
[hlasů: 183]
Jsem nevěřící člověk.
[hlasů: 64]

Kniha hostů
Jan Lukeš - redakce
nám nechal vzkaz
jako poslední ze dne 27.8.2014, 20:22
Děkujeme za-
důvěru.-
Čísla jsme-
rádi-
poslali./> /> Požehnané-
dny!
/> Za redakci-
Jan Lukeš,-
redaktor


Starší novinky
25.10.2017, 13:09
Listopadové číslo je už v tiskárně, můžete se těšit. Dozvíte se spoustu zajímavostí z televize NOE. Pokud vás lákají zvláště drony a jiná moderní technika, budete jistě nadšení.
25.4.2017, 14:33
Možná si říkáš, jak to u nás v redakci Tarsicia vůbec funguje. Kdo vymýšlí všechny články a témata? Můžeš to být i ty, když nám odpovíš na pár otázek na adrese